Jak připomenout náladu devadesátých let minulého století? Asi nejpřesnější obraz tehdejší nálady nastínil na svých deskách britský soubor MASSIVE ATTACK. Babylon městského prostředí popsal ve zpomaleném chodu tak přitažlivě, že se k bristolských věrozvěstům s důvěrou obracíme i v dnešní době. Poslední řadovou desku vydala bristolská formace před téměř osmi roky, přesto se stále o nich bavíme jako o jedné z nejdůležitějších funkčních popových ikon současnosti. Navíc v době před jejich koncertem na pražském Metronome Festivalu (22.– 23. června na Výstavišti v Praze).
Dříve než se rovnýma nohama vrhneme do hvězdných devadesátek, je třeba se ohlédnout do minulé dekády. Dekády, která nechala zapustit urban semínka přivátá ze severoamerického kontinentu. Zatímco scéna západního pobřeží Spojených států už v osmdesátých letech soupeřila s východem, Evropa stále žila primárně synthpopem a rockem. Čekali bychom, že městské hudební hnutí najde nejsnadněji svůj domov v megalopoli Londýna, nejvitálnější výhonky ale vyrašily navzdory prognózám v přímořském Bristolu. To ostatně poutavě zdokumentoval Henry Chalfant s Jamesem Prigoffem v knížce Sprayacan Art, když výrazný prostor v kapitole věnované mezinárodnímu graffiti undergroundu věnovali mladíkům, kteří si říkali Goldie (Clifford Joseph Price) a 3D (Robert del Naja). Ano, jedná se o ty samé osoby, které o dekádu později diktovaly diskurz populární hudby jako hvězdy trip hopu a jungle. Vedle ilegálního malování byli oba výrostci členy skupiny The Wild Bunch, která zde pořádala žánrově eklektické večírky. Na těch se navíc podíleli ještě další budoucí členové Massive Attack Daddy G (Grant Marshall), Mushroom (Andrew Vowles), podivný vokalista Tricky (Adrian Nicholas Matthews Thaws) nebo budoucí vlivný producent Nellee Hooper. Jakýsi skupinový spiklenecký duch, který doplňovali další epizodicky působící hosté, přetrval i po zformování samotných Massive Attack v roce 1988. „Byli jsme si od začátku velmi dobře vědomi toho, že nejsme kapela řízená jednou silnou osobností,“ zdůraznil v rozhovoru pro list Independent v roce 2008 Del Naja. „Naše fungování vždycky vycházelo z prostředí spolupracujících zvukových systémů. Písničky byly vždycky otiskem určité, společně sdílené atmosféry než osobních výpovědí,“ dodává letos 53letý raper.
Bristolské kořeny
Naskýtá se otázka, proč se tohle všechno odehrálo zrovna v Bristolu? Jako vždy jde o souběh hned několika faktorů. Bristol se honosí velkou asijskou komunitou, která se zde uchytila v 50. a 60. letech po dvou imigrantských vlnách. Ta postupně nakazila zdejší ovzduší láskou k reggae, dubu a elektronice. Vedle toho se jedná i o významné univerzitní město plné studentů, podobně jako Manchester nebo v kontinentální Evropě Berlín, s tím rozdílem, že jeho relativně malá rozloha nutí zdejší populaci ke sdílenějšímu způsobu žití. A to včetně kultury se silnou DIY a postpunkovou scénou. Je zajímavé, že i když byli The Wild Bunch v polovině 80. let průkopnický sound systém míchající ve svých až 18hodinových seancích chicagský house, punk, soul, funk nebo reggae, ve výsledku se 3D, Daddy G a Mushroom rozhodli k tvorbě muziky, stvořené ne k divokému tanci, ale spíše k relaxaci po náročném večírku. Hudební zkušenost kolegů ze severoamerického kontinentu od začátku transformovali do jiných, evropských souvislostí. Decentně vynechme debutový singl Any Love s falzetem hostujícího Carltona McCarthyho, který trpí všemi neduhy prvních pokusů (i přes producentskou výpomoc bristolských kolegů Smith & Mighty) a přesuňme se do roku 1990, kdy kapele pomohlo spojenectví s Neneh Cherry. Dcera známého trumpeťáka Dona Cherryho se po letech protloukání na punkové scéně zahnízdila právě v Bristolu a přehodila svoji pozornost k elektronice. Za to mohou z velké části právě 3D a Daddy G, kteří pomohli na svět hitu Manchild. Ten navíc zabodoval v řadě výročních anket i jako nejlepší klip roku 1990. Neneh se svým manželem na oplátku pomohla Massive Attack k velkorysé smlouvě s labelem Circa/Virgin na šest řadových desek a best of kompilaci navrch. Vrata do hudebního světa byla otevřena dokořán.
Základní kámen
Pokud máte za to, že jistota finanční podpory vydavatelství uvolnila napětí v kapele, tak vězte, že atmosféra ve studiu spíše výrazně zhoustla. „Byli jsme líní bastardi z Bristolu. To Neneh Cherry nás dokopala do studia. Hromadu materiálu jsme nahráli u ní doma v dětském pokoji. Měsíce jsme stále muziku předělávali, protože jsme se snažili vytvořit taneční hudbu pro hlavu, spíše než pro nohy,“ vzpomíná Daddy G. „Neustále jsme se ve studiu hádali. Po několika měsících to vypadalo, že tu desku snad ani nedoděláme,“ přihazuje 3D. Manžel Cherry, Cameron McVey alias Booga Bear, se stal nejen spoluproducentem alba, ale také prvním manažerem kapely, který členy před vydáním desky výrazně finančně podpořil. Po více než osmi měsících s pauzami na Vánoce a fotbalové mistrovství světa bylo nakonec hotovo. Trojice přišla s komunitním způsobem natáčení, který bude pro Massive Attack typický i pro následující desku Protection. Jako hosté vypomohli Tricky, Neneh Cherry, Shara Nelson a Horace Andy. Producent Jonny Dollar pak přišel s geniálním aranžérským nápadem smyčcového orchestru, který pojmenoval úhelný singl Unfinished Symphony po stejnojmenné osmé symfonii Franze Schuberta. V dubnu 1991 byl solidní základní kámen trip hopu nazvaný Blue Lines vypuštěn mezi posluchače.
Pomalá revoluce
Zatímco předchozí dekády brousily jednotlivé hudební žánry jako separátní entity, trip hop byl v Evropě jedním z prvních pokusů o vznik nového směru vzniklého na základě využití vlivů různých etap hudební historie. Už jsme mluvili o etnicky barevném podhoubí Bristolu, který výrazně ovlivnily předchozí generaci postpunkerů. Vždyť tvorba The Pop Group nebo The Slits nabrala do sebe prvky dubu, funku nebo dokonce avantgardně pojatého soul. Dalším temným vlivem byl industrialem a jazzem ovlivněný producentský styl pionýrů Adriana Sherwooda, Gary Claila, Nellee Hoopera nebo Gillese Petersona. Jejich důraz na sociální témata v textech (vždyť řada z nich opravdu pocházela z neutěšených odloučených vrstev obyvatelstva) nutila hudbu plynout klidnějších tempem. Vzniklý prostor pak byl místem pro deklamaci burcujících textů i rejdištěm pro originální koláže starého s novým. Samplů starých soulových, rhythm’n’bluesových fláků s futuristickou temnou, možná až ambientně pojatou elektronikou a aktuálním acid jazzem. Již v názvu stylu je zřetelný odkaz k halucinogenním látkám (LSD) – stejné účinky měly vyvolávat i trip hopové nahrávky koncertně podpořené využitím různých světelných efektů nebo zadních projekcí. Vždyť, jak už jsme zmínili na začátku, řada zásadních protagonistů stylu měla uliční graffiti školu.
Trip hopová horečka
Zasazené semeno trip hopu začalo přinášet sladké první plody. Producent z The Wild Bunch crew Nellee Hooper pomohl v roce 1993 na svět debutovému albu Björk, James Lavelle začal trip hop vydávat na svém labelu Mo’Wax i produkovat ve svém projektu UNKLE, na stejném labelu se prvními singly začal na scéně etablovat DJ Shadow nebo parťák Tricky. Opravdový boom přišel až s následujícím rokem. Nejen, že se na scéně vyloupli Portishead vedení studiovým technikem Massive Attack Geoffem Barrowem, celá kohorta umělců stáje Ninja Tune nebo výrazný japonský producent DJ Krush, největší zásluhu na propuklé horečce mělo ovšem druhé řadové album Massive Attack nazvané Protection. Na albu znovu hostují výborní zpěváci. Tracey Thorn z Everything But The Girl, Nicolette plus staří známí Tricky a Horace Andy. Album se probouralo na čtvrtou příčku britské albové hitparády a za video k titulní skladbě od Michela Gondryho pojednávající o prostých lidech uzavřených ve svých bytech i životech, schytaly první profesní ocenění (MTV Europe Music Award, Brit Award). To pravé šílenství okolo kapely mělo ale vypuknout až s následující deskou Mezzanine.
Dystopický vrchol
Teprve třetí album dotáhlo koncept melancholického trip hopu k dokonalosti. Na producentskou sesli usedl v té době docela neznámý Neil Davidge, který s přestávkami s kapelou spolupracuje dodnes. Jazzové vlivy vystřídal post punkový podtón, který 3D, velký milovník postpunku, prosadil do nahrávek i přes relativní odpor svých parťáků. „Naše původní bristolská parta spolu vždy vycházela dobře,“ tvrdil pár měsíců po vydání alba 3D. „Nikdo z nás neleze druhému do zelí, naopak, když je potřeba, navzájem si pomáháme a podporujeme se. Jsou tu ale hledači talentů z labelů, kteří se po vydání Protection, Dummy od Portishead a Trickyho debutu Maxinquaye vydali do Bristolu. S taktikou „my jsme ti, co vydávají Massive Attack, Verve a Radiohead“ podepsali pár kapel, jen aby vymáčkli z ‚bristolského zázrakuʻ co nejvíce prachů. Z toho je mi nanic,“ dodal drobný vokalista vzápětí. Právě z toho důvodu se pokusil Robert i skrze autoritativnější přístup posunout trojici dál od triphopového klišé, to znamená kombinace hip hopu, elektroniky, jazzu a soulu. „Mám za to, že kdybychom natočili druhé Protection, tak už dnes neexistujeme,“ razantně hodnotí 3D ve stejném rozhovoru. „Nakonec naše nekonečné hádky muselo rozseknout vydavatelství. Jinak bychom se o směřování desky bavili donekonečna.“ I z tohoto úhlu pohledu není angažování enigmatické Elizabeth Fraser z Cocteau Twins a Sary Jay vedle Horace Andyho takovým překvapením. Pět nominací na Brit Awards, 4 miliony prodaných nosičů a enormní zájem za strany posluchačů vyhnalo Massive Attack na dvouleté turné, v jehož rámci se kapela poprvé představila i České republice (23. listopadu 1998 v pražské Sportovní hale). To kapelu doslova rozvrátilo.
Pytel plný muziky
Nejprve se pro názorové neshody odporoučel Mushroom, posléze ho následoval rapper Daddy G, který dal před muzikou na čas přednost mateřské dovolené. Ze tří zásadních členů tak v době nahrávání čtvrté desky držet prapor Massive Attack pouze 3D, který je společně s producentem Mezzanine Neilem Davidgem podepsán pod čtvrtou deskou skupiny, nazvanou 100th Window. Pryč jsou definitivně samply, ale i ostré zářezy kytar z Mezzanine. Místo Elisabeth Frazer exceluje před mikrofonem Sinead O’Connor v možná opravdu poslední hvězdné chvíli své kariéry. 100th Window se táhne pomalu jako kouř za bezvětří. Dobře tak charakterizuje osamělost 3D v tvůrčím procesu, kdy se po dvouleté spolupráci s kapelou Lupine Howl, tvořenou trojicí bývalých členů Spiritualized, dostal do slepé uličky smyčkového experimentování. Veškerá tíha skládání padla automaticky pouze na jeho bedra. Jaký rozdíl od nahrávek prvních dvou desek, které překypují životem a působí, jako by byly prezentovány ve studiu plném lidí! Možná z toho důvodu protržený skladatelský pytel zaplnila celá řada soundtracků. Vše načal doprovod k americko-britsko-francouzskému thrilleru Danny the Dog (u nás uváděnému pod názvem Utržený ze řetězu) a následně 3D doprovodil s přispěním producenta Neila Davidgeho i filmy In Prison My Whole Life, Battle In Seattle a Trouble The Water. Teprve poté došlo k návratu Daddyho G, zkompletování výběrovky Collected s novými singly Live With Me a False Flag a započetí prací na novém albu.
Nenaplněné ambice
V roce 2008 nečekaně dvojice zamířila do studia Damona Albarna, kde se začala tvořit základní kostra páté řadové desky. Doba i hudební kontext jejich zvuku přály. 3D s Daddy G nejprve namlsali fanoušky EPčkem Splitting The Atom, aby dva měsíce nato vydali album Heligoland. Vybaveni spolupracovníky jako Damon Albarn, Hope Sandoval, Martina Topley-Bird nebo Tunde Adebimpe z TV On The Radio se zdáli být Masive Attack předurčeni k dalšímu pootočení kormidlem vývoje populární hudby. Leč nestalo se, protože dvojice i s hvězdnými hosty poprvé nepřišla s něčím novým, překvapivým. Nebo pro vytíženost tvorbou soundtrackové hudby včetně spolupráce s Angelem Badalamentim nebyl dostatek času na tvorbu samotné kapely? Na novou řadovou desku od té doby čekáme osmým rokem, přesto jsme se muziky od 3D a Daddy G dočkali docela dost. Del Naja totiž dostal chuť na neortodoxní typ formátů, takže jsme se dočkali několik EPček a singlů, včetně zajímavého splitka s tajemným dubstepovým fenoménem Burialem.
Politické postoje
Když vynecháme zkrácení jména Massive Attack na Massive v době konfliktu v Perském zálivu, pak se 3D začal výrazněji projevovat až v posledních 15 letech. V roce 2003 společným zaplacením celostránkových reklam v časopisu NME se společně s Damonem Albarnem z Blur ostře vymezil proti válce v Iráku. Byl to také tento potomek italských přistěhovalců, kdo odmítl odehrát dva koncerty v Izraeli jako protest proti okupování pásma Gazy. V roce 2005 uspořádal spolu s Geoffem Barrowem z Portishead dvoudenní charitativní festival na pomoc obětem ničivého tsunami s účastí takových es jako Robert Plant, The Coral nebo Damon Albarn. V prosinci 2011 se uspořádáním neoficiálního večírku v obsazené UBS bance v Londýně spolu s Thomem Yorkem z Radiohead připojil k Occupy hnutí ze Spojených států. Své postoje kapela často prezentuje na svých koncertních projekcích. Takto sčítala už v roce 2003 počty zemřelých vojáků v iráckém konfliktu, nedávno zase prezentovala své postoje proti režimu v Turecku během koncertu v Istanbulu. Před čtyřmi roky také Del Naja s kapelou navštívil utečenecký tábor v libanonském Bourj el-Barajneh, aby poté výtěžek z koncertu Massive Attack v antickém městečku Byblos věnoval právě na provoz tohoto zařízení.
Nekonečné čekání
Na novou desku kapely ale stále čekáme. A to přesto, že členové práci na ní ohlásili už před pěti roky s tím, že po více než dvou dekádách byl k práci na novém materiálu Massive Attack přizván bývalý kumpán Tricky. Posluchači se alespoň koncem předloňského roku dočkali čtyřskladbového Ritual Spirit EP s hostujícími Roots Manuvou, Young Fathers, Azekelem a už zmiňovaným Trickym. V očekávání informací o nové desce přijíždí vyslanci bristolské scény znovu do České republiky. Tentokrát jako hlavní hvězda Metronome festivalu.
Banksy
Vídeň těchto dnů hostí kulturní událost první velikosti – retrospektivní výstavu Keitha Haringa, street artové hvězdy osmdesátých let. Dlouho svět čekal na jeho plnohodnotného nástupce, který se objevil až chvíli před koncem milénia. A světe div se, v Bristolu! Anonymní umělec si nechává říkat Banksy a do dnešního dne není jasné, o koho se jedná. Robert Del Naja, zpěvák Massive Attack, je jedním ze žhavých kandidátů, o němž se spekuluje jako o možné postavě stojící za tímto pseudonymem, zodpovědné za stovky street artových realizací doslova po celém světě. K těmto úvahám vede hned několik pádných důvodů:
1) Nejslavnější streetartový umělec současnosti totiž pochází stejně jako Massive Attack z Bristolu. Jako graffiti umělci začali malovat v podobné době.
2) Robert Del Naja je vedle hraní s Massive Attack renomovaným výtvarníkem. Je mimo jiné zodpovědný za všechny obaly kapely. Před pěti roky se také prezentoval na sólové výstavě Fire Sale v londýnské galerii Lazarides.
3) Oba umělci se znají s podobným okruhem umělců. Banksy například úzce spolupracoval s Portishead. A jak známo, jejich vedoucí Geoff Barrow byl studiovým technikem debutu Massive Attack, desky Blue Lines.
4) Novinář Craig Williams přišel s překvapivým zjištěním, že nová díla Banksyho se několikrát objevila v místech, kde Massive Attack zrovna koncertovali. Například v Austrálii, Kanadě nebo v americkém Bostonu, Los Angeles nebo New Orleans, Williams přišel s teorií, že za Banksym nemusí stát pouze Del Naja, ale může jít o skupinu umělců, jejíž je 3D součástí.
5) Umělcovu identitu měl loni v rádiovém rozhovoru omylem prozradit raper Goldie, dlouholetý kamarád Roberta, se kterým v polovině osmdesátých let tvořili po Bristolu řadu graffiti prací. Jmenoval Banksyho jako Roberta. Jenže, mluvil o předákovi Massive Attack? „Přání je otcem myšlenky,“ komentoval tehdy Del Naja spekulace. „Bylo by to hezké, ale není to pravda“, dodal vzápětí na svém twitterovém účtu.