Maya Beiser

9. 10. 2014, Studio Hrdinů, Praha
Jméno izraelsko-americké violoncellistky Mayi Beiser je neodmyslitelně spojeno se sdružením Bang On A Can, vedeným skladateli Michaelem Gordonem, Davidem Langem a Julií Wolfe. Maya nechyběla roku 1994 pochopitelně u zrodu jejich sexteta All-Stars a ačkoliv v současné sestavě již nepůsobí, jejich postminimalistické principy jsou ji stále blízké. Svůj recitál na druhém večeru festivalu Struny podzimu zcela signifikantně otevřela přímo pro ni složenou kompozicí klasika minimalismu Steva Reicha Cello Counterpoint z roku 2003, při níž měli diváci možnost vidět umělkyni hned osmkrát – jednou na pódiu a sedmkrát pomocí projekce. Podobně jako jiné Reichovy Kontrapunkty se totiž jedná o skladbu pro více identických nástrojů, které může hrát více hráčů, ale většinou dochází k mnohem silnější katarzi, když sólista přednahraje i zbylé party. Není to tudíž klasický playback, ale takzvané multitrackování, které Maya Beiser využívala i v dalším průběhu koncertu. Lyrickou polohu a schopnost nemírného procítění pak předvedla ve skladbě Mariel argentinského skladatele Osvaldo Golijova, který se zde vypořádává s tragickou smrtí své přítelkyně. Nejsilnějším momentem však bylo její podání niterného ústředního opusu World to Come z pera Davida Langa, který neprvoplánově reaguje na události z 11. září 2001, ale má především přesah do hluboké úvahy o budoucnosti lidské existence i posmrtného života. Lang své dílo ovšem nepojímá nijak přímočaře temně, depresivně nebo čistě meditativně, ale rozpíná se všemi směry. Je to obraz duše bloudící tajemnými záhyby několika paralelních světů plných překvapení. World to Come doplňovala videoprojekce Irit Batsry, která zde naštěstí nepoužila nabízející se dokumenty z teroristického útoku na Světové obchodní centrum, ale rozhodla se pro montáže nejrůznějších záběrů vody a odrazů v ní, čímž podtrhla celkovou emotivnost relativně jednoduchým, ale o to působivějším způsobem. Další blízký spolupracovník Mayi Beiser, komponista Michael Harrison využívá ve svých pracích principy starověké a nezápadní hudby a pohybuje se v jakýchsi časových smyčkách, což dokládá i patřičný název jejich společného projektu Time Loops, z něhož violoncellistka uvedla část Just Ancient Loops, kterou doplnila kolážovitá projekce Billa Morrisona s obrazy planet a nejrůznějších archivních záběrů, které se perfektně hodily k všeobjímající abstraktnosti celého díla. Třešničkou na dortu byla pochopitelně coververze Kashmir z repertoáru Led Zeppelin, která ovšem není jen jakýmsi efektivním bonusem ad hoc, ale vypovídá o jejím rockovém cítění a do kontextu Mayiných interpretací zcela zapadá. Kladem jistě byl i fakt, že si hráčka opět vystačila s vlastním nástrojem a nepoužila na studiové nahrávce jinak brilantních bicích a tím ji nijak neubrala na údernosti a de facto poněkud paradoxně dodala nový rozměr. Svou nezměrnou empatii potvrdila Maya nádherným přídavkem v podobě nesmírně procítěné litanie kambodžského skladatele Chinaryho Unga nazvané Khse Buon, která vypovídá o genocidě intelektuálů za vlády Rudých Khmerů, ale je de facto mementem utrpení lidstva všeobecně. Její dedikace nespravedlivě umírajícím rozhodně nebyla laciným gestem, ale niterným poselstvím, které dokonale vyjádřila svou brilantní a nejen technicistní hrou.

Přidat komentář