To, že v Brně vystoupí 15. dubna americký pianista Fred Hersch, je svým způsobem zázrak. Jeden z nejlepších hráčů své generace (podle Down Beatu) a nejinovativnější jazzový pianista posledního desetiletí (podle Vanity Fair) nepředpokládal, že se dožije čtyřicítky.
V polovině 80. let, to mu bylo třicet, se dozvěděl krutou diagnózu – HIV/AIDS. Téměř jistý rozsudek smrti se mu podařilo odvrátit a navzdory neustálému boji s nemocí další tři dekády žije svůj umělecký život naplno. Inspiraci čerpá i ze svých osobních krizí. Když v roce 2008 strávil po kolapsu několika orgánů dva měsíce v kómatu, dokázal ze surreálných snů vytěžit téma pro nadžánrový projekt (divadelní hru a stejnojmenné CD) My Coma Dreams. Intenzivní rehabilitací znovu rozhýbal nefunkční svaly na rukou, vrátil se na pódia ve vrcholné formě a natočil své možná nejsilnější nahrávky. Patří mezi ně i album Alone at the Vanguard, záznam Herschova už druhého týdenního angažmá ve slavném klubu The Village Vanguard z roku 2010, sólová deska, jaké – podle amerických kritiků – vznikají jednou za dekádu. Sólově vystoupí Fred Hersch i na festivalu JazzFestBrno. Silný zážitek je prakticky předem zaručen a Herschův silný osobní příběh přitom ani nemusíme znát. Pianista však nic ze svého života netají. Velmi otevřený byl i v následujícím telefonickém rozhovoru.
Máte své trio, vystupujete rád v duu s různými hudebníky, máte nahrávky ve větších sestavách. V Brně budete hrát sólově, což je také vaše oblíbená disciplína. Co pro vás konkrétně sólové hraní znamená?
Ze všeho, co dělám, je to asi ta nejosobnější věc. Jsem u toho jen já, klavír, koncertní sál nebo klub a publikum. Nikdo další. Nepotřebuji další muzikanty, kteří by reagovali na mou hru a byli součástí mé hudby. Sólové hraní považuji za základní tvar. Mám je rád, protože se při něm mohu chovat spontánně. Rád hraju basovou linku, používám kontrapunktické prvky, sám pracuji s rytmem. Sice jsem si nikdy nemyslel, že se proslavím sólovým hraním, ale stalo se tak. Ovšem kdybych hrál jen sólově, nebyl bych šťastný. Šťastný bych nebyl, ani kdybych hrál jen v duu nebo v triu. A kdybych jen skládal a nevystupoval, ani to by mě úplně nenaplňovalo. Mám rád všechno. A hrát na kvalitní klavír v krásném prostředí, to je vzrušující zážitek. To si vždy užívám.
Mluvíte o osobním prožitku. Ale co má vaše hudba dávat publiku? Komunikujete s lidmi na koncertech? A je tato komunikace jiná, když hrajete sólově a když hrajete s kapelou?
Když jste součástí kapely, hrajete jednak pro ostatní hudebníky, jednak pro publikum. Když jsem na pódiu sám, hraju především pro sebe a pak také pro posluchače. Přeji si, aby v nich po skončení koncertu něco z mé hudby zůstalo. Snažím se, aby mé skladby pro posluchače byly někdy výzvou, někdy objetím. Zvu je s každou jednotlivou kompozicí na zajímavou cestu. Klavír přece dokáže neuvěřitelné věci se svou barvou tónu, s dynamikou… Je možné, že ne každému se líbí všechno, ale věřím, že lidé z koncertu odcházejí spokojeni.
Říkal jste ale také, že hrajete „především pro sebe“…
Kdybych nehrál to, co je zajímavé především pro mne, nemohl bych čekat, že to bude zajímavé i pro posluchače. Na pódiu často zavírám oči a nořím se do sebe a přitom věřím, že to posluchači přijmou a vydají se se mnou na cestu. Většina hudebníků, které znám, usilují o to, aby jejich výkon byl stejně zajímavý pro ně samotné i pro jejich spoluhráče. Přitom myslí i na publikum a snaží se mu přinést něco zajímavého. Vaše nejnovější alba jakoby svými názvy – Free Flying (volný let) a Floating (plynutí) – patřila k sobě.
Přitom první z nich jste natočil v duu s mladým kytaristou Julianem Lagem a druhé se svým triem, tedy s kontrabasistou Johnem Hebertem a s bubeníkem Erikem McPhersonem. Mají tedy ta alba něco společného?
Nemají. Floating je moje první studiové album od první společné nahrávky s Johnem a Erikem, nazvané Whirl (2010). Natáčení ve studiu je úplně jiná disciplína než hraní živě. I s Julianem jsme chtěli album pořídit ve studiu, ale nedařilo se nám navodit tu správnou atmosféru, a tak jsme nakonec desku nahráli živě. Floating je oproti tomu taková trochu filmová hudba, album obsahuje sedm nových skladeb a další v nových aranžích. Byl to tedy materiál, který pro nás byl nový. Myslím ale, že v tomto případě se nám podařilo navodit atmosféru živé nahrávky přímo ve studiu, což se stává jen zřídka. V září mi vyjde nové album, bude to sólová nahrávka a opět záznam z koncertu. I tentokrát jsem chtěl nahrávat ve studiu, ale nakonec jsem si uvědomil, že živá nahrávka zní lépe. Proto jsem se rozhodl vydat právě ji. Každé mé album tedy má svůj příběh.
Jaký je tedy příběh alba Free Flying? Jak jste se seznámil s Julianem Lagem?
Učil jsem zhruba 35 let – až do letošního jara – na New England Conservatory v Bostonu. Jednou jsem šel do kavárny, která se nachází přímo naproti škole. Tam mě potkal Julian a zeptal se, jestli jsem Fred Hersch. „Ano, jsem,“ říkám. A on na to, že o mně už mnoho slyšel a že by ke mně rád někdy přišel na to, jak je mladý – dokonale. A zvuk jeho nástroje je také skvělý.
Navíc máme oba rádi podobnou hudbu, a i proto spolu rádi hrajeme.
Předpokládám tedy, že nezůstalo u jednoho hraní…
Každý rok v květnu mám v New Yorku speciální sérii koncertů v klubu Jazz Standard. To je jediný klub, kromě The Village Vanguard, kde pravidelně vystupuji. Každý večer si tam zvu jiného spoluhráče a často jsou to hudebníci, se kterými jsem nikdy předtím nespolupracoval. Jednou jsem si tam pozval i Juliana, vystoupení se povedlo, a tak začala naše spolupráce. Julian je však také hodně zaneprázdněný. Vystupuje v duu s Nelsem Clinem z rockové skupiny Wilco, hraje sólově, má trio, je členem skupiny Garyho Burtona. Je to prostě velmi vytížený mladý muž, a tak spolu vystupujeme jen tehdy, když nemáme jiné povinnosti.
Říkáte, že kombinace klavíru a kytary je náročná. Co je na tomto spojení nejtěžší? Práce s harmonií?
Ano, práce s harmonií a se zvukem. Jde o dva harmonické nástroje, proto je to náročné. Ale Julian ovládá jazzový jazyk – na to, jak je mladý – dokonale. A zvuk jeho nástroje je také skvělý. Navíc máme oba rádi podobnou hudbu, a i proto spolu rádi hrajeme.
Mluvíme o instrumentální hudbě, ale vy máte na svém kontě i nahrávky s texty. Já mám například rád vaše album Leaves Of Grass se zhudebněnou poezií Walta Whitmana, na kterém zpívají Kurt Elling a Kate McGarry. Proč jste si vybral právě Whitmanovy verše?
Protože patří k nejkrásnějším textům, které kdy v angličtině vznikly. Navíc Whitmanova filosofie je velmi silná a má obecnou platnost. Jeho poezie mě okouzluje od okamžiku, kdy jsem ji četl poprvé. Ty verše se sice zpravidla nerýmují, ale je v nich vnitřní rytmus. Jednou jsem řekl svému manažerovi, že bych rád Whitmanovu poezii nějak zpracoval. On tedy domluvil tři koncerty a řekl mi: „Teď už zbývá, jen abys to napsal.“ A tak jsem zkomponoval a zaranžoval hudbu, sestavil soubor a po několika živých uvedeních jsme projekt ve studiu nahráli. Mám to album rád, nejen kvůli kráse veršů, ale i kvůli jejich obsahu. Whitmanovy básně totiž pojednávají o lásce k přírodě, o radosti z přítomného okamžiku a podobných tématech. Je to vlastně taková buddhistická poezie. Ale není to moje jediné dílo s texty. Velký projekt byl My Coma Dreams pro jednoho zpěváka, dvanáct hudebníků a videoprojekce. To byla divadelní hra, v níž figurovaly různé hudební styly, nejen jazz. Teď píšu další divadelní hru, která by měla mít premiéru v říjnu – bude to série písní o fotografiích a pracuji na ní s jedním básníkem. Rád se tedy věnuji projektům, které jazz nějakým způsobem přesahují. Vždy jsem to tak dělal. Píšu klasickou komorní hudbu i sólové skladby pro piano. A všechno, co dělám, dělám rád.
Projekt My Coma Dreams je inspirován vaším velmi osobním prožitkem, který souvisí s vaší dlouholetou nemocí. Je pro vás náročné vkládat do hudby nebo do divadelní hry taková osobní témata, nebo to považujete za určitý druh léčby?
Platí tak trochu obojí. Nemám však žádné tajemství. Nikdy jsem neměl problém hovořit o své sexuální orientaci ani o tom, že mám už třicet let AIDS. Momentálně píšu knihu pamětí o svém životě. Pokud však jde o My Coma Dreams, bylo emočně velmi silné hrát tuto skladbu na pódiu, zvlášť zpočátku. Je zvláštní sedět za pianem a přitom sledovat herce, který představuje mne samotného a mého partnera Scotta. Hra pojednává o momentech, které jsem s velkou pravděpodobností nemusel přežít. Ale já jsem nejen nezemřel, ale podařilo se mi zotavit se tak, že opět hraju na klavír a zdá se, že na docela dobré úrovni. Je to zázrak. A i proto pro mne bylo účinkování v My Coma Dreams tak silným zážitkem.
Letos vám bude šedesát. Dokážu si představit, že oslava narozenin musí být pro člověka, který už třicet let žije se zkušeností těžké nemoci, jiná než pro většinu ostatních.
Samozřejmě. Vždyť já nevěřil, že se dožiju čtyřicítky. Pak jsem nepředpokládal, že překročím padesátku. A teď mi bude šedesát a cítím se naprosto zdravý. Pokud všechno půjde podle plánu, pak mohu předpokládat, že tu budu žít ještě hezkých pár let. Největší zdravotní krizi jsem zřejmě překonal a teď se cítím dobře. Mohu se naplno věnovat hudbě a mám pocit, že i umělecky se mi daří čím dál lépe. Určitě tedy šedesáté narozeniny pořádně oslavím. Slavil jsem ostatně ve velkém už čtyřicítku i padesátku. Letos chystám velký narozeninový koncert se svým triem ve Village Vanguard a opravdu si to pořádně užijeme.
Letos jste byl nominován na Grammy ve dvou kategoriích a v obou nakonec zvítězil Chick Corea. Je pro vás důležitá i samotná nominace?
Byl jsem na Grammy nominován už osmkrát – sedmkrát jako pianista a jednou jako skladatel. Je to samozřejmě obrovské uznání, ale více jsem hrdý například na to, že mě v roce 2011 jazzoví novináři zvolili pianistou roku. V současné době mám na svá alba velmi příznivé ohlasy od kritiků, což mě také uspokojuje. A asi nejosobnější poctou je fakt, že moje fotografie visí na zdi ve Village Vanguard. Pode mnou je portrét Johna Coltranea, napravo ode mne visí fotka Billa Evanse a přímo naproti je Charles Mingus. Být takto zvěčněn v nejlepším jazzovém klubu na světě, který funguje už osmdesát let, to pro mne znamená opravdu mnoho.