Mejdan s Deutsche Grammophon

120 let ve smokingu

Už jednou jsme se věnovali v našem vydavatelském seriálu stodvacetinám. Jenže na rozdíl od kulatin vydavatelství Parlophone, se tentokrát soustředíme na výrazný milník labelu, který během dvanácti dekád fungování neměl jedinou výraznou pauzu a i dnes je výraznou značkou s jasným hudebním směřováním. Na oslavu vydavatelství Deutsche Grammophon se vyplatí přijít ve smokingu a včas!

Když 120 let, tak se logicky musíme vrátit do roku 1898. Tedy vlastně ještě o rok dříve, kdy v Německu narozený, leč ve Spojených státech žijící technik Emile Berliner si nechává patentovat zlepšovák pomáhající kvalitní reprodukci šelakových desek. Možná právě dokonalejší reprodukce zaznamenané hudby podnítila Emila k tomu, aby se svým bratrem Josephem nechal ve svém rodném Hannoveru založit vydavatelství, které se od začátku chovalo sebevědomě. Už v roce 1902 pod svá křídla upsalo slavného Enrica Carusa, prvního Verdiho Othella Francesca Tamagna, posledního slavného kastráta Alessandra Moreschiho nebo ruského zpěváka-basistu Fjodora Ivanoviče Šaljapina. Ten byl jedním z prvních hudebníků, jejichž sláva se dá výrazným způsobem přičítat gramofonovým a rozhlasovým nahrávkám. Už v roce 1907 firma využila práci více než dvou set kopírovacích výrobních strojů. Ve stejném roce také firma začala vyrábět první nosiče se záznamy na obou stranách desky. Těch novinek přišlo v prvních dvou dekádách fungování labelu ještě více. Například první kompletní vydání Beethovenovy Páté symfonie (vydané postupně ve formě čtyř pokračování za souhrnnou cenu 9,5 marky, dnes cca 50 korun) nebo Wagnerova Parsifala v podání Berlínských filharmoniků.

Rychlý rozmach labelu zabrzdila první světová válka. Aktiva Deutsche Grammophon byla zadržena německou vládou. Byl mu znemožněn obchod s nepřítelem (pro label to byla především Velká Británie). Z toho titulu se firmy, které se o několik desítek let později spojily pod hlavičkou EMI, musely rozejít a jejich cesty se léta odvíjely odděleně. Společnost se i díky těmto okolnostem zaměřila na nejlepší umělce Německa a střední Evropy a na tomto základě vybudovala svou pozdější slávu. To bylo ve dvacátých letech. Ještě před velkou krizí v roce 1929 vycházelo se značkou Deutsche Grammophon ročně více než 10 milionů nosičů a firma v té době zaměstnávala více než 600 zaměstnanců! Jenže pak přišla celosvětová „velká deprese“, která postupně snížila tržby na tak nízkou úroveň, že původní firma vstoupila do likvidace a na jejím místě je založena společnost Deutsche Grammophon GmbH, spolufinancovaná Deutsche Bank a Telefunken Gesellschaft.

Navzdory rostoucím omezením Třetí říše se ve velmi temných letech dařilo vydávat labelu poměrně kvalitní tituly. Například v prosinci 1938 první nahrávku s později ikonickým Herbertem von Karajanem. Brzy po začátku druhé světové války dopadla na vydavatelství řada restrikcí. Od omezení v dodávkách surovin potřebných k výrobě desek, až k cenzurním zásahům zamezujícím například vydávání hudby napsané nebo interpretované muzikanty židovského původu. V roce 1941 nad podnikem přebírá kontrolu elektronická a strojírenská společnost Siemens & Halske.

Konec války pak zastihuje vydavatelství v troskách, stejně tak výrobní halu v Hannoveru, která podlehla intenzivnímu spojeneckému bombardování. Deutsche Grammophon se tedy na čas stěhuje, až do opravení centrály v Hannoveru, do Berlína. Zde také dochází k počátku výrazné vydavatelské aktivity – Archiv Produktion je ustanoven za účelem podpory rané hudby – její první nahrávkou jsou Bachovy varhanní skladby natočené v Lübecku varhaníkem Helmutem Walchem. V budoucnu pak důkladně zmapuje tvorbu vzniklou v období baroka a renesance. V roce 1949 pak label začíná používat žluté logo společnosti Deutsche Grammophon s tulipánovou korunkou. Jen pár let nato se zde poprvé prezentuje s Dvořákovými, Smetanovými a Mahlerovými cykly čerstvě emigrující Rafael Kubelík. Přichází éra stereo nahrávek a poté i „long play“ nosičů výrazným způsobem rozšiřujících archivní možnosti jedné gramofonové desky. V sedmdesátých letech dochází k onomu spojení, k němuž bylo blízko už během první světové války. Řada labelů se formuje pod zastřešující label PolyGram a vytváří tak v roce 1973 první krok ke vzniku dnešních majorů. Deutsche Grammophon si ale i uvnitř nového molochu ponechává výsadní postavení na poli vážné hudby, slaví ve velkém 75 let fungování a poté v krátkém sledu pod sebe upisuje Leonarda Bernsteina, Montserrat Caballé, Josého Carrerase nebo Yehudi Menuhina.

Přesuňme se ale do současnosti. Deutsche Grammophon ukončuje dvanáctou dekádu fungování, a i když se poměry na hudební scéně zásadním způsobem proměnily, vůdčí pozice labelu na poli klasické muziky se nezměnila. Label zvládl přechod od starého způsobu fungování k novým možnostem distribuce muziky. Vesele streamuje muziku ve všech zásadních službách, hlavní díla pak v poslední době opatřuje výpravnými boxy s multimediálními bonusy. Před dvěma roky label ohlásil zahájení dlouhodobé spolupráce s vyhlášeným Bayreuth festivalem, kde bude vydavatelství pořizovat exkluzivní záznamy vystoupení v audio i video podobě. Vedle spolupráce s novými umělci jako sitáristkou Anoushkou Shankar nebo excentrickým houslistou Nemanjou Radulovićem začíná pronikat i do oblastí, kde bychom dříve label nehledali. Například do ambientu nebo filmové muziky. I z toho důvodu se v poslední době v katalogu vydavatelství objevila alba Maxe Richtera, Jóhanna Jóhannssona nebo Joepa Bevinga. Nejnovějším albem, které spatřilo díky labelu světlo světa, je sólové album Bennyho Anderssona, čtvrtiny legendárního popového kvarteta ABBA, který zde vydává úpravy svých melodií jako průřez celé své kariéry v čistých klavírních instrumentálních úpravách.

Rok 2018 má za sebou teprve pár dní, takže není divu, že prozatím nevíme nic o plánech oslavy 120 narozenin. Jsem ale přesvědčený, že veličina Deutsche Grammophon si tuto příležitost nenechá ujít.

 

 

Přidat komentář