Na přelomu 70. a 80. let se na scéně vyrojila spousta nezávislých labelů, ale jen málo z nich získalo tak kultovní status jako vydavatelství 4AD, které letos slaví 35 let od začátku fungování. To vděčí za své úspěchy především svému zakladateli Ivovi Watts-Russellovi, který vedl vydavatelství dlouhých dvacet let. Poslední letošní Mejdan tedy vystrojujeme vydavatelství, které do puntíku splňuje důvody existence paralelního vydavatelského světa. Přináší totiž undergroundové myšlení do širšího posluchačského světa, a zažehává tak nové revoluce na populární scéně.
V roce 1979 byl Ivo Watts-Russell obrovským fandou rozhlasových pořadů Johna Peela. Díky tomu se prosadil do týmu nezávislého vydavatelství, zaměstnaný v jednom z obchodů mladé nahrávací firmy Beggars Banquet. Z původně řadového prodavače se stal šéfem řetězce pěti gramoobchodů firmy, kterému šéfové posílali jako prvnímu demonahrávky řady kapel ucházejících se o přízeň nového vydavatelství. Nemožnost uspokojit všechny zajímavé zájemce vnukla Ivovi myšlenku sublabelu, jakési „farmy“, na které by si nové naděje otestovaly svou formu, a pokud by uspěly, upsaly by se hlavnímu labelu. Zaměstnavateli se nápad zalíbil, a tak Ivovi a jeho tehdejšímu parťákovi Peteru Kentovi do začátku ochotně půjčil tisíc liber. Původní název labelu Axis byl brzy vyměněn za nový – Forward. Ten se postupnou redukcí dopracoval až do současné podoby 4AD vyjadřující záměr a celý koncept firmy – dívat se dopředu a objevovat neobvyklé.
Význam labelu tkvěl a stále ještě tkví především v neomylném čichu na výrazné osobnosti, který se projevil už s prvním upsaným interpretem. Tím nebyl nikdo jiný než praotci gotického rocku Bauhaus. Ti jediní prošli cestou, která byla původně narýsována: po úspěchu u 4AD byli upsáni větším Beggars Banquet. Ale ani další party neměly, co se týče dopadu na další vývoj hudební scény, menší význam. Stačí jen sázet jedno jméno vedle druhého: The Birthday Party tehdy mladého australského divočáka Nicka Cavea, sychravě melancholické Skoty Cocteau Twins s nadpozemskou pěnicí Elizabeth Frazer ve svém středu, mysticky zabarvenou dvojici Dead Can Dance nebo postpunkové popaře The Wolfgang Press. A také futuristické výstřelky mimo základní filozofickou osu vydavatelství, které ale předznamenaly dvě velké vlny v devadesátých letech. Jedním úkrokem stranou bylo vydání bulharských tradičních vokálních zpěvů na desce Le Mystère des Voix Bulgares, které obrátilo pozornost k world music, a poté singl Pump Up The Volume krátkodechého sdružení M|A|R|R|S, který je považován za jeden ze tří základních kamenů 
nastupující taneční acidové vlny. To už se ale dávno o label staral samotný Ivo. Peter se v roce 1981 rozhodl založit další sublabel 4AD – Situation Two a z původně „farmářského“ postavení labelu se stalo samostatné vydavatelství s čím dál větším vlivem především na britskou scénu. Ivo navíc prorazil i jako hudebník. S tehdy mladičkým studiovým inženýrem Johnem Fryerem (ano, tím, který pomáhal později deskám Nine Inch Nails, Depeche Mode nebo Cradle Of Filth a dnes je členem a producentem domácí Vanessy) přiváděl nazpátek k životu křehké skladby popové historie jako This Mortal Coil. Společně vydali tři velmi ceněná alba s hostující plejádou hvězd vlastního vydavatelství.
V druhé polovině 80. let se Ivo rozhodl prorazit více ve Spojených státech a tudíž obrátil svou pozornost na druhou stranu Atlantského oceánu. I zde projevil neomylný čich na talenty, když ve velmi krátké době vytáhl na povrch řadu klenotů americké indierockové scény. Nejdříve to byli Pixies rtuťovitého Franka Blacka a poté dámská úderka Throwing Muses a na závěr snivci His Name Is Alive. Hudba Američanů měla většinou neučesanější podobu, přesto, nebo právě proto, se brzy stali komerčně nejúspěšnějšími protagonisty labelu. Podchycením další významné hudební vlny se jen upevnila pozice vydavatelství, které svou zajímavou hudbu navíc balilo do vizuálně legendárních, dnes bychom řekli „korporátních“ obalů od designérské party 23 Envelope vedené grafikem Vaughanem Oliverem. Těsná spolupráce labelu a grafického studia trvala více než čtvrtstoletí.
V polovině 90. let většina zásadních kapel vydavatelství opustila nebo se rovnou rozpadla. Vypadalo to, že sláva 4AD definitivně pohasne. A to přesto, že u labelu začal vydávat extravagantní islandský ansámbl Gus Gus, folkově orientovaní pohrobci Slowdive nazvaní Mojave 3 nebo i do country posazení Američané Tarnation. Ivo se nakonec rozhodl v roce 1999 label po dvaceti letech prodat distribučnímu partneru Beggars Banquet. A pár let bezvládí jen podporovalo rozpaky a živilo dohady, co s 4AD bude. V roce 2007 se ale na ředitelské sesli pevně uvelebil Simon Halliday a začal rychle napravovat reputaci vydavatelství. Hned prvním upsaným nováčkem TV On The Radio se Simon trefil do černého. Pod jejich křídla přešli postupně progresivní nováčci jako Deerhunter, The National nebo The Mountain Goats a vydavatelství znovu získalo dlouho ztracenou vážnost a punc vizionářství. V roce 2008 Beggars uznalo, že 4AD jsou jejich nejprestižnějším a nejúspěšnějším labelem, a nechalo své velké hvězdy upsat přímo k nim. Kapely jako Stereolab a Tindersticks podepsaly své nové smlouvy právě zde a připravují k vydání – nebo jako v případě Tindersticks už vydaly – svá nová alba s legendárním logem na obalu. Vedle toho se dnes neštítí label ani elektroniky (Grimes, Gang Gang Dance nebo Zomby) nebo hip hopu (SpaceGhostPurrp). Širší záběr si současné vedení udržuje až do nynějška, a tak se z nových interpretů mohou po bok indie-rockových kapel postavit písničkáři Emma Pollard nebo Scott Walker, balkánem inspirovaní Beirut, experimentální symfonik Johann Johannson, indie způsobem zdravě švihle ulítlí Blonde Redhead nebo laptopové projekty Minotaur Shock či Magnétophone. Slavná sága pokračuje a není absolutně důvod, alespoň v dohledné době, se o 4AD strachovat.
