Metronome Blues: Sides

MetronomeBlues_Sides_artworkSlovní spojení „Novozélanďan z Brna“ zní jako vtip, ale Rhys Braddock jím skutečně je. A protože divoká dvojice Gerda Blank, se kterou se před časem zviditelnil na české scéně, spí zimním spánkem, mohlo předloni dojít k rozjezdu dalšího, podle Rhysova sólového alba pojmenovaného projektu.
Od prvních tónů debutového alba je jasné, že filozofie a atmosféra jsou tu důležité přinejmenším stejně, jako instrumentální i autorská složka. Snad to není jen sebevsugerování, ale vybavuje se u toho množina do Evropy přesunutých australských kapel, jako byli Once Upon A Time či jejich volní nástupci Fatal Shore. I zde je slovo z názvu blues víc životní pocit, než naplňování hudebních schémat. Navzdory studiu brněnské trio (zpívajícího kytaristu Rhyse doplňují basista Honza Čapek a bubeník Lukáš Baumann) hraje syrově, slyšitelně bez následných elektronických vylepšení, písničky zvolna plynou a ani na okamžik nepůsobí vykonstruovaně. Zamyšlené, potemnělé a občas i teskně znějící nejdou posluchači naproti, ale naopak ho vtahují do svého světa. Garážový zvuk, který z alba dělá příbuzného současných Please The Trees, podporují hutné riffy, skladby si libují v psychedelicky hypnotických groovech a je jasné, že tahle kapela bude nejlépe působit potmě. Celek pak zní vyrovnaně, těžko na něm hledat vyčnívající hity, ale zároveň i slabá místa, a není těžké u poslechu propadnout návykovým stavům.
Nálada je určující, melodie vystupují spíš nenápadně, napoprvé u poslechu lehce propadnete iluzi, že jde vlastně o improvizované jamování. Teprve opakovaně se vynořují písničkové nápady, obalené do echovaných kytar, které když chtějí, dokážou i pořádně zaburácet. Magie spontánnosti tu funguje na jedničku, a ve chvíli, kdy ji podpoří silný melodický nápad nebo postupně vygradovaná pasáž, svět okolo přestává existovat. A jestliže se někdy říká, že o hudbě se nemá číst, ale je mnohem lepší ji poslouchat, pak o téhle desce to platí dvojnásobně.

Full Moon, 2016, 42:50

Přidat komentář