Mezi světem filigránských zvuků a noisem

Klávesistka MAGDA MAYAS (1979) vystupovala u nás již mnohokrát. Nejen v Praze, ale i v Ostravě, Opavě, Brně či Českých Budějovicích. Na festivalu Alternativa naposledy v roce 2010 s postrockovým seskupením Transmit. Tentokrát se představí na festivalu Alternativa 2018 2. listopadu se současnou podobou dua Spill, které spolu s ní tvoří bubeník a perkusista Tony Buck, jinak též mimo jiné člen věhlasných The Necks.

 

Jsi považována za Australanku žijící v Berlíně. Ale pokud vím, máš také české kořeny. Jak to tedy vlastně je?

Australanka nejsem, i když se mě na to lidé ptají. Je to asi tím, že jsem tam posledních deset let trávila hodně času a hraju s mnoha Australany – se svou kapelou Great Waitress s klarinetistkou Laurou Altman a akordeonistkou Monikou Brooks, s Jimem Denleym, Chrisem Abrahamsem a dalšími. A patnáct let už hraju s Tonym Buckem, který je původem z Austrálie. Ale narodila jsem se v Münstru v Německu a mám matku Češku a otce z Libanonu. Do Berlína jsem se nastěhovala v roce 1999 kvůli studiu jazzového piana a od té doby tam také žiju. Líbí se mi tam, protože mám spoustu příležitostí vystupovat, zkoušet nové věci. Skoro každý den mám možnost si vybrat z nejrůznějších koncertů. Je tu velice podpůrná hudební komunita. Nikdy se tady nenudím. Berlín je konstantně ve změně.

 

Tvoji rodiče se profesionálně věnovali klasické hudbě. Jak tě to ovlivnilo?

Moje matka hrála na violu v symfonickém orchestru v Münstru a otec ještě pořád učí na housle v hudební škole. S mámou jsem chodila v dětství na koncerty a do opery. Slyšela jsem skoro všechna představení, která orchestr zrovna hrál. I dneska klasickou hudbu ráda poslouchám. Mými favority jsou Bach a Bartók. Já jsem s klasickou hudbou vyrostla, ale záhy jsem si byla jistá, že nechci jen interpretovat, ale chci tvořit svou vlastní hudbu. Sednout si k pianu bez not a dostat se do stavu improvizace mě fascinovalo. Můj starší bratr hrál na kytaru a zajímal se o jazz. To mě ovlivnilo, a když mi bylo patnáct, tak jsem začala brát lekce jazzového piana. Tehdy jsem si bez nějaké velké znalosti náhodně koupila pár desek. První byla od Lennyho Tristana a další od Aki Takase a Alexe von Schlippenbacha. Když jsem pak v devatenácti začala studium jazzového piana v Berlíně, byla jsem už na cestě k volné improvizaci a experimentální hudbě.

 

Studovala jsi také v Nizozemí…

Studium jazzu v Berlíně bylo na začátku dost tradiční. Na jednom workshopu jsem potkala basistu Wilberta de Joode, který mi doporučil navštívit scénu v Amsterdamu a konkrétně Mishu Mengelberga. Tak jsem si zařídila výměnný pobyt na amsterdamské konzervatoři a zavolala Mishovi, jestli se můžeme potkat a jestli by mi mohl dávat lekce. Odpověděl, že nevyučuje piano, ale že jsem vítána na jeho lekcích kontrapunktu, který na konzervatoři vyučoval. Odehrávalo se to v proměnlivých skupinách pěti až deseti studentů – skladatelů, improvizátorů, hudebníků s různým zázemím. Místo lekcí kontrapunktu šlo spíš o chaotické improvizace, většinou na dvě až tři piana a občas další nástroje. Misha do toho zasahoval a „vedl“ nás různými způsoby, aniž by nám konkrétně řekl, co dělat nebo jak hrát. Tenhle přístup byl pro mě opravdu nový a svěží. Místo, aby nám vštěpoval nějaká pravidla nebo dával úkoly, prostě jenom poslouchal, chodil okolo nás nebo sám něco zahrál či se různými způsoby zapojoval. Mohli jste přestat hrát a jen naslouchat a pak se znovu přidat, byla tam taková vstřícná atmosféra. Misha toho mnoho nenamluvil, ale čas od času s někým konzultoval domácí úkol z kontrapunktu a v pozadí zněl ten hluk, což byl kontrapunkt sám o sobě. Posléze jsme se všichni sešli na kafi, povídali si a poslouchali Mishovy historky, což bylo stejně přínosné jako hraní předtím. Každé tři nebo čtyři týdny pak Misha udělal určité shrnutí a řekl svůj názor, aniž by nás nějak soudil. Možná to zní chaoticky, ale Misha naopak uměl velice povzbudit, byl trpělivý a moudrý. Myslím, že jeho energie, humor a neuvěřitelně otevřený přístup byly pro mne velice přínosné a pomohly mi najít svou vlastní cestu.

 

Má původ tvého otce něco společného s tvým hraním s libanonskými hudebníky?

Hrozně dlouho jsem chtěla jet do Libanonu, protože tam mám také sourozence. Jeden společný kamarád mě seznámil s Sharifem Sehnaouim, který tam založil s Mazenem Kerbajem v roce 2000 festival experimentální hudby Irtijal. Do Bejrútu jsem se poprvé na tenhle festival dostala v roce 2006 a od té doby tam jezdím každý rok, někdy i několikrát. Hraju v několika kapelách s libanonskými muzikanty – hlavně v duu se saxofonistkou Christine Abdelnour a v kvartetu Das B. s Mazenem Kerbajem, Mikem Majkovskim a Tonym Buckem. Taky jsem dvakrát spoluorganizovala v Berlíně festivaly se zaměřením na libanonskou scénu – Tasten v roce 2007 a Compass v roce 2013.

 

Jako podstatný iniciační moment pro svou tvorbu uvádíš návštěvu koncertu Cecila Taylora v šestnácti letech. Jaké jsi tehdy měla s jazzem zkušenosti a co tě na Taylorovi tak zaujalo?

To jsem se právě začala zajímat o jazz a free jazz, takže jsem ještě moc zkušeností neměla. Cecila Taylora jsem znala jenom podle jména a pověsti. Byla jsem právě s rodinou na dovolené v Praze a uviděla jsem plakát s jeho jménem. Ten koncert na mě (i na celou rodinu) udělal velký dojem. Bylo to pro mne něco úplně nového. Už jen to, jak Cecil a hudebníci z jeho kapely přicházeli na pódium ze všech rohů sálu a Taylor přitom recitoval svou poezii. Energie hudby a síla výkonů byla velmi působivá. Myslím, že jsem do té doby neposlouchala hudbu stejným způsobem. Měla jsem štěstí ho naživo slyšet ještě několikrát v Berlíně a New Yorku.

 

Tvým zásadním partnerem je bubeník Tony Buck. Jak jste vlastně začali spolupracovat?

Potkali jsme se v roce 2003 v Berlíně. Oba jsme tam už několik let žili. Měla jsem koncert se svým triem, ale můj bubeník musel odříct termín. Protože jsem Tonyho jako hudebníka už často slyšela, zeptala jsem se ho, jestli by nechtěl zaskočit a od té doby jsme spolu začali hrát. Poprvé v triu, potom pravidelně jako duo. Oba vzpomínáme, že jsme hned od začátku zjistili, jak lehce se nám spolu hraje, že máme podobný způsob artikulace a překrývající zvuky. Můj způsob hraní na piano je komplementární se zvukovým světem a způsobem, jak hraje i Tony. Hrajeme spolu už patnáct let a před deseti lety jsem začala hrát i na klávesové nástroje clavinet a pianet-vintage se strunami a kovovými tyčkami a tím se náš repertoár ještě rozšířil. Doteď jsme publikovali tři CD a v době Alternativy už bude na světě LP Stereo, kde je jedna věc kvadrofonická instalace, kterou jsme složili a nahráli naživo a pak jsme k ní ve studiu dohrávali další vrstvy. Druhá skladba je také nahrána postupně a má prostorovou vyklidněnou atmosféru.

 

Nejen s Tonym, ale i dalšími spoluhráči na poli improvizace už hraješ řadu let. Derek Bailey tvrdil, že pokud s někým hraješ už podruhé, tak to není opravdová improvizace. Jak to vnímáš ty?

Z tohoto hlediska nemůžeme nikdy úplně improvizovat. Nikdo nevchází do improvizace jako nepopsaná stránka. Když jde o dlouhodobou spolupráci, tak prohlubuješ důvěru a znalost slovníku toho druhého. Dlouhodobě působící kapely často – vědomě nebo ne – rozšiřují specifickou estetiku, sdílejí zájem o oblasti, v nichž chtějí tvořit a dál rozšiřují rozhodnutí, co chceš dělat a co ne. Improvizace nezbytně neznamená, že je cokoliv kdykoliv možné – jde spíš o to být si vědomi svých možností, a být schopni rychle využít svého slovníku a být otevření překvapením a riskovat.

 

Další tvou základní formací je Great Waitress. Vnímáš nějaké specifikum v tom, že jde o čistě ženskou kapelu? Vidíš rozdíl v hraní s muži a ženami?

To je moc komplexní otázka, na kterou nemůžu odpovědět. Upřímně, diskuse o pohlaví, jak se momentálně vede, mě někdy překvapuje a zdá se mi často kontraproduktivní právě proto, že takové otázky dostávají převážně ženy. Když muzicíruju s ostatními nebo začnu novou formaci, nikdy nepřemýšlím a nebudu přemýšlet, jestli jsou to ženy nebo muži. Samozřejmě v hudbě, a hlavně improvizované, záleží na důvěře. Má silné sociální aspekty. Jestli formace přežije delší čas, je podle mého názoru závislé nejen na hudbě, ale právě taky na sociálních vztazích, porozumění a důvěře. Samozřejmě mi jde o rovnost mezi ženami a muži a vím, že na hudební scéně tuto rovnost často ještě nemáme a nepotřebujeme jen to vědomí, ale dialog a akce, aby se to změnilo. Ale podle mého názoru, kdybych si vybrala kapelu podle pohlaví, tak už nejde o muziku, ale o něco jiného.

 

Na festivalu Alternativa vystoupíš v duu Spill. Jak bys ho charakterizovala a kam se v současnosti posunulo?

Obecně můžu říct, že využíváme možnosti rozdílu a podobnosti zvukové barvy našich nástrojů a máme dynamicky široký rozsah. Tvoříme hudbu, která se pohybuje mezi světem filigránských zvuků a noisem a máme vlivy, které jsou možná obtížně odhalitelné jako je třeba dub, blues, severoafrická hudba a drumʼnʼbass. Po patnácti letech se naše duo taky dost změnilo, protože oba máme ještě jiné skupiny, posloucháme rozdílnou hudbu, zajímáme se o různá umělecká témata, tedy různé vlivy, které žijí hudbou a udržují hudbu naživu.

 

Přidat komentář