Mí fanoušci poznají, že jim hraje Kar-Kar

Velikán afrického blues Boubacar Traoré byl největší hvězdou letošních Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Hudebník, který se narodil před 76 lety ve městě Kayes na západě Mali, začínal svou kariéru fotbalem. Odtud také pochází jeho stále používaná přezdívka Kar-Kar, „ten, který dribluje“. Mrštnost a umění pracovat s míčem byla možná – vedle pečlivě naposlouchaného zvuku západoafrické strunné kory – východiskem pro Traorého neuvěřitelnou hráčskou zručnost.

 

Podařilo se vám dvakrát vstoupit do jedné řeky. V Mali jste byl v 60. letech hvězdou, po pauze jste se v 90. letech stal hvězdou znovu, ovšem tentokrát v mezinárodním měřítku. Mezitím se ovšem kolem vás změnilo prakticky vše – hudba, svět, společnost. Jak vy osobně vnímáte rozdíl mezi hudební scénou v 60. letech a dnešní dobou?

Věnovat se hudbě v 60. letech a věnovat se jí dnes, to je něco úplně jiného. V 60. letech jsme hráli hudbu naprosto přirozeně, dělali jsme, co se nám líbilo, nic jsme neřešili. Dnes je to jiné. Umělci se snaží zalíbit nejlépe celému světu a svou hudbu přizpůsobují poptávce. Ale rozdílů je samozřejmě víc, hrajeme třeba na jiné, dokonalejší nástroje… Je tady také otázka věku. Někteří lidé si myslí, že v mém věku bych už neměl aktivně vystupovat. Jenže důležitý není fyzický věk, ale to, jestli je člověk mladý duchem. Jsou padesátiletí lidé, kteří jsou duchem staří. A jiným je skoro sto a jsou stále svěží. Když mě uvidíte na scéně, budete se divit, co ve svých letech ještě dokážu. Snažím se ale být stále stejný. Od začátku zpívám a hraju své vlastní písně. Svět mě tak poznal a já chci takovým zůstat i dnes. Mí fanoušci už z prvních tónů mé kytary poznají, že hraje Kar-Kar. Kytara má šest strun, kora jich má jedenadvacet. A já hraju na šest strun kytary takovým způsobem, jako bych hrál na jedenadvacet strun kory. To je můj styl. Posluchače to stále překvapuje, ale mnozí vědí, že takto hraje právě jen Kar-Kar. I když mám svou techniku, hraju srozumitelnou hudbu. Věnuji se blues, které mají rádi Američané i Evropané. A možná i proto se mi tak daří cestovat se svými písněmi po celém světě. Za to, že jsem mohl hrát už v 60. letech a mohu znovu koncertovat v novém tisíciletí, děkuji Bohu. Vím, že je to jenom jeho zásluha.

 

Kdo vás naučil váš jedinečný kytarový styl?

Mým prvním učitelem byl můj starší bratr, který učil hudbu a předtím osm let studoval na Kubě. Doma měl italskou kytaru, já jsem měl chuť zkusit si na ni zahrát, ale bál jsem se jej požádat, aby mě na ni učil. Ovšem když bratr nebyl doma, kytaru jsem si půjčoval a zkoušel na ni hrát, přestože jsem věděl, že kdyby mě při tom nachytal, dostal bych od něj pár facek. Jednoho dne jsem zkoušel takto hrát a on mě uslyšel. Přiběhl a ptá se: „Bratříčku, já jsem slyšel někoho hrát na kytaru. To jsi byl ty?“ Přiznal jsem se, že ano. A on mě vyzval, abych to zopakoval, že mě bude učit. Zahrál jsem tedy pár tónů a on na to, že tak jako já on sám nikdy na kytaru nehrál. A že mám pokračovat, protože jednou budu hrát tak dobře, že o mně bude vědět celý svět. Vysvětlil mi, že hraju na kytaru jako na koru a že se v tom mám cvičit. A tak mě učil a dnes jsem opravdu známý na celém světě.

 

Země, z níž pocházíte, zažila euforii vyhlášení nezávislosti v roce 1960 i nepokoje posledních let. Jak důležité je toto prostředí pro vaši hudbu?

Když Mali získalo nezávislost, nikdo nevěděl, kam se bude země dál ubírat. Všichni jsme byli sice hrdí na svou zemi, ale netušili jsme, co se bude dít dál. Samozřejmě jsme byli rádi, že jsme nezávislá země, ale víte dobře, že v poslední době má demokracie problémy po celém světě. Jinak já jsem se narodil ve městě Kayes na západě Mali. Můj otec, který bojoval za první světové války, se tam přestěhoval v době, kdy bylo Kayes hlavním městem tehdejšího Francouzského Súdánu. Hraje se tam hodně tradiční hudba, působilo tam několik orchestrů.

 

Vy jste ovšem své nejnovější album Dounia Tabolo nahrál ve Spojených státech a pozval si na ně americké hosty jako Cedrika Watsona (housle), Coreyho Harrise (kytara) a Leylu McCalla (violoncello). Proč tato volba?

Jako profesionální hudebník se musím snažit, aby moje alba nezněla všechna stejně. A tak jsme se rozhodli, že toto CD nahrajeme v Lafayette v Louisianě s americkými muzikanty. A například Leyla McCalla hraje na violoncello opravdu skvěle. Myslím, že se album povedlo. S výsledkem byli spokojeni i mí fanoušci v Americe.

 

Jste významným představitelem afrického blues, které se od blues z povodí Mississippi přece jen liší…

Ale ne, tam přece žádný rozdíl není, je to všechno stejné blues! Rozdíl je jen v tom, že Američané dnes se svým jazykem, angličtinou, vládnou světu. Proto je jejich blues nejznámější, stejně jako jazz, pop nebo rock. Blues můžete samozřejmě zpívat i francouzsky nebo bambarsky, ale nikdo vám nebude rozumět.

 

A je třeba textům rozumět? Lidé vás na koncertech pozorně poslouchají, obdivují vaši hru, mají z vašich písní nějaký pocit, i když jim nerozumí. Mimochodem všiml jsem si, že během koncertů s lidmi moc nemluvíte.

Zpívám bambarsky, francouzsky a také jazykem khassonké, kterým se mluví u nás v Kayes. Na koncertech bych mohl vysvětlovat, o čem která píseň pojednává, jenže pak bych na festivalu zahrál třeba jen čtyři nebo pět skladeb. Zájemci však najdou texty mých písní s překlady v bookletech alb. Kdo chce vědět, o čem zpívám, všechno si tam přečte.

 

O čem tedy zpíváte? O společenských problémech, které je třeba řešit?

Zpívám především o lásce. Jsou to příběhy, které se lidem líbí. Společenských témat v písních moc nemám. Pocházím ze šlechtické rodiny a společenská témata a jejich sdělování prostřednictvím hudby u nás patří ke kastě griotů, kteří zpívají při křtech, při svatbách, při jakýchkoli příležitostech. Já griot nejsem, proto bych vlastně v Mali vůbec neměl zpívat. To je i důvod, proč v Mali nevystupuji příliš často.

 

Jak vnímáte dnešní africkou hudební scénu?

Působí na ní mnoho talentovaných muzikantů. V Mali hraje dobrou hudbu tolik mladých lidí! I to je rozdíl oproti 60. létům, dnes se muzice věnuje mnohem více lidí. Dříve existovalo více velkých orchestrů, ale dnes máme větší množství mladých sólových muzikantů.

 

Chystáte nové album?

To nezáleží na mně, ale na mém manažerovi a producentovi. Kdyby mi producent řekl, že chce vydat nové album letos, nemám s tím vůbec žádný problém. Už jsem za svůj život nahrál tolik desek, že si mohu dovolit nechat nyní rozhodnutí na druhých.

Přidat komentář