Michaela Antalová: Hudba jako ponor do oceánu pocitů

Od písní brněnské alternativní legendy Dunaj až k experimentálnímu duu fujary s kontrabasem. Tak široká je hudební škála, kterou obsáhne záběr slovenské bubenice, skladatelky a producentky Michaely Antalové. Hovoříme s ní o jejím studiu v Norsku, o tom, jak důležitý je u její hudby text, a především o novém albu Dear její norsko-slovensko-české skupiny Mikoo.

Nedávno jste vydala album Dear se svou mezinárodní kapelou Mikoo, kterou jste založila v Norsku. Jak se dala dohromady její současná sestava?

Myšlenka Mikoo vznikla někdy v roce 2016, když jsem dostala možnost prezentovat vlastní hudbu v jedné koncertní sérii na hudební škole v Oslu, kde jsem tehdy studovala. Během celého následujícího roku se tato myšlenka a také konkrétně skladby postupně formovaly. V červnu 2017 jsme odehráli další koncert v Kulturhuset v Oslu jako už zformovaná kapela. Na kytaru hraje od začátku rodák z Osla Fredrik Rastin, který momentálně žije v Berlíně. Zpívá Ina Sagstuen. Na klavír s námi původně hrála japonská pianistka žijící v Oslu Ayumi Tanaka. Ta však od nás později odešla a nyní se věnuje především svému triu a také nahrávala album s kapelou Thomase Strønena pro vydavatelství ECM. Ale už při našem prvním turné v Česku a na Slovensku se k nám připojil vynikající pianista Vojtěch Procházka. Okamžitě k nám zapadl, ostatně všichni čtyři, kdo dnes kapelu tvoříme, jsme studovali na téže škole, která vytvořila platformu pro naše budoucí setkání. Vojtu samozřejmě znám už z dřívějška z české scény. Byla jsem během svých pražských studií na bezpočtu jeho koncertů, ať už to bylo s Vertigem, s Vojtěch Procházka Triem nebo s kapelou Bergljot.

V roce 2018 jste vydala čistě instrumentální album First Frost s jinou mezinárodní skupinou Brinicle. Na albu Dear jste producentkou a také autorkou některých textů. Změní se pro vás jako hudebnici zásadním způsobem skladba poté, co dostane text?

Záleží na tom, jak moc tomu textu rozumím nebo jak velmi je mi blízký. K textům Mikoo mám blízký vztah, což není nijak překvapivé, a snad při každém poslechu ve mně vyvolávají přesně ty pocity, které jsem do nich při tvorbě vkládala. Ale totéž se váže i k hudbě. Úplně nejsilnější skladbou s textem je pro mne asi The Same Human. Když slyším první Fredrikův tón na kytaru, okamžitě se vynoří z hloubky na povrch silné emoce. Potom přijde text a to mě úplně položí. Je to totiž skladba, která se svou hudbou vyjadřuje velmi konkrétně. Je to jako oceán pocitů, do něhož se dá ponořit jedním kliknutím.

Album jste věnovali všem, kterým chybí někdo blízký. Váže se toto věnování ke konkrétní osobní ztrátě, nebo má případně i nějakou souvislost s loňským koronavirovým rokem a s nemožností potkávat se s blízkými?

Spíše jsem měla na mysli konečnou ztrátu, která se už nedá obnovit. Je to jako jizva, která se sice zahojí, ale zůstává navždy. Ten malý, občas neznatelný pocit, který je někde hluboko, ale stále tam je a bude, je fascinující. A právě o tom se naše album snaží být.

V čem je pro vás skupina Mikoo jedinečná ve srovnání s vašimi dalšími hudebními projekty?

Mikoo je prostor, ve kterém se autorsky nejvíc realizuji. Je to zároveň jeden malý kolektiv hudebníků a improvizátorů, do nějž každý z nás přispívá svou individualitou. Tato směs přístupů je pro mě jedinečná. Je osvobozující věnovat se projektu, který organizačně a umělecky vedu, ale který zároveň netvořím jen já, ale je to skutečně kolektiv, kapela.

Album Dear jste vydali na labelu norského pianisty Buggeho Wesseltofta Jazzland Recordings. Proč právě u něj?

Buggeho znám osobně díky kapele Majãz, která vydala album u přidruženého vydavatelství OK World. Hrála jsem na křtu tohoto alba, a právě tam jsme se potkali. Když skupina Mikoo hledala vydavatele, nejprve mě Jazzland nenapadl. Nemyslela jsem si, že by naše hudba byla více jazzová než improvizovaná nebo indie. Jenže po několika reakcích jiných labelů mi došlo, že vydavatelé považují naši hudbu za jazz, a tak jsme se takto nakonec dokázali zaškatulkovat i my sami. Vydání alba u Jazzland zafungovalo skvěle, a nakonec jsem za tento label, který pomohl dostat našich hudbu k posluchačům, moc ráda.

Od písní brněnské alternativní legendy Dunaj až k . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář