Michal Wróblewski: Chci vědět, co dělám a jak to funguje

Skladatel a saxofonista Michal Wróblewski (1988) se zabývá improvizovanou hudbou, vede několik českých a mezinárodních souborů, koncertuje, komponuje, vyučuje a poslouchá. Vystudoval saxofon a klarinet na Konzervatoři Jaroslav Ježka a obor Jazz na VOŠ Jaroslava Ježka. Byl členem Bigbandu Českého rozhlasu i European Jazz Orchestra, pořádá workshopy (dokonce i v Africe) a v roce 2019 byl vybrán do skladatelského institutu v rámci Ostravských dnů nové hudby a měly premiéry jeho skladby Vzpomínky na pivoMalawi v rámci komorních koncertů na HAMU a JAMU. V neposlední řadě je také kurátorem koncertní série Hybrid Sessions v Kampusu Hybernská v Praze a letos poprvé také dramaturgem festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové.

Jak je to vlastně s těmi tvými polskými kořeny? Poslouchal jsi v dětství polský jazz, vnímáš jeho specifika a inspiruje tě?

Můj táta je z Polska. Z polské hudby jsem v dětství poslouchal hlavně rock 60. a 70. let, protože jsme ho měli doma na deskách, to mě oslovilo. Potom jsem se dostal k Niemenovi a pak přes Polanského starší filmy ke Komedovi. Když jsem dospíval, tak mě ten specifický polský ECM jazz, který je vyhlášený po celém světě, inspiroval, dnes už tohle tolik nemusím, nicméně polská scéna je pořád velmi silná, jen mne z ní teď oslovují jiné věci – velice mne například baví scéna, která se utvořila kolem mladých polských hudebníků, kteří studovali nebo stále studují v Dánsku. V Polsku hraju v podstatě každý rok, a ačkoliv Polákům v současnosti jinak není zas tak moc co závidět, jejich scéna, jazzová tradice, vztah společnosti k jazzu, podmínky pro hudebníky atd. jsou zcela jinde než u nás…

Studoval jsi ve Skandinávii. Jak k tomu došlo a jak vnímáš severskou scénu? Jaký mělo tohle studium pro tebe přínos?

Odjel jsem do Oslo v rámci programu Erasmus a zalíbilo se mi tam natolik, že jsem potom pokračoval jako regulérní magisterský student. Severská scéna je zajímavá a specificky ta norská je jedna z nejkreativnějších na světě. Je až neuvěřitelné, kolik má země s relativně malou populací zajímavé hudby. Podobně jako u polské scény mě oslovuje spíš hudba mimo to, co si člověk představí, když se řekne „severský jazz“, v Norsku je opravdu z čeho vybírat. Norská jazzová scéna, ačkoliv má silnou tradici, je asi nejvíce v Evropě schopna odolávat (vlastně mi přijde, že to tak má norské umění obecně) nějakým historickým cestičkám a návaznostem, pravidlům, jak se něco má dělat správně, a různým idiomům a stylům. Možná i kvůli tomu, že kulturní tradice tam nemá tak hluboké kořeny jako v naší části Evropy. To má své světlé i temné stránky, nicméně právě toto, dle mého názoru, vyneslo norskou scénu tak vysoko, a proto je tak výjimečná a unikátní. Samozřejmě hrají roli i možnosti a peníze, ale o tom se nechci bavit. Pro mě to mělo velký přínos lidský, žít nějaký čas mimo domácí krajinu je každopádně obohacující. Jinak jsem tři roky mohl intenzivně dělat na své hudbě a nemusel jsem se zabývat ničím jiným, poznal jsem dobře norskou scénu, našel hudebníky, se kterými spolupracuji dodnes, taky jsem začal tehdy dost cestovat a hrát všude možně po světě. V Norsku jsem poznal prostředí, kde jazz je tak otevřený pojem, že můžeš čekat úplně cokoliv, přestal jsem se bát toho, jak lidi přijmou moji hudbu.

Ve studiu pokračuješ na JAMU. Čím je pro tebe důležité doktorandské studium?

Doktorandské studium je pro mě přínosné dvěma směry. Zaprvé mám možnost teoretického výzkumu improvizace, k čemuž jsem tíhnul už v Norsku, zajímá mě to. Na rozdíl od spousty mých kolegů mi to přijde obohacující a důležité. Chci vědět, co dělám a jak to funguje. Zadruhé (a to bylo asi mojí hlavní motivací se přihlásit) jsem se dostal do jiného světa, jiné bubliny, světa soudobé hudby, což mě teď velice zajímá. Píšu hudbu naprosto jiným způsobem než dříve, jsem hozený do vody, studuju a učím se vše za pochodu. Byl to pro mě přirozený krok, potřeboval jsem se skladatelsky posunout jinam a díky tomu, že jsem student skladby, jsem se dostal k možnostem, kterých by pro mě bylo jinak složité dosáhnout. Každopádně jsem teprve na začátku.

V kolika seskupeních vlastně dneska hraješ? Případně jaká – třeba i jen jednorázová – spolupráce pro tebe byla podstatná nebo prostě jen přínosná?

Nejdéle hraju s kapelou E Converso, která byla zpočátku ovlivněna newyorským downtownem, postupem času jsme snad našli vlastní jazyk a v poslední době jsme údernější a rockovější. V Janoušek-Wróblewski Quartetu dost kombinujeme žánry, ale jsme trochu jazzovější, vycházíme třeba z New Orleans, blues, free jazzu, funku, atd. Ale také je to značně inspirované downtown scénou…  Nejtek-Klápště-Wróblewski je uskupení, které mám s pianistou Michalem Nejtkem, tam hrajeme takové složitější kontrapunktické skladby, které kombinujeme s improvizací. KIAP s norskými muzikanty je dost přímočará kapela, která částečně spadá až někam do metalu a příbuzných tvrdých žánrů. Druhá deska, kde hostuje saxofonista Frank Gratkowski, je však konceptuálnější a složitější. SWOMP je kvinteto inspirované hudebním minimalismem, má také docela blízko k tomu evropskému ECM jazzu, ať už polskému nebo severskému. To jsou kapely, které hrají převážně moje skladby, vystupují blokově většinou prostřednictvím turné, případně nějakého jednorázového pražského koncertu nebo festivalového vystoupení. Na všech souborech průběžně pracujeme a tento druh hudebního fungování, tedy dlouhodobě trvající spolupráce a kontinuální rozvíjení zavedených těles, je mi nejbližší. Pro všechny mé kapely platí to, že hudba je z velké části zcela improvizovaná. Na koncertech propojujeme komponovanou a improvizovanou složku spontánně, pokaždé jinak.

Kromě toho jsem součástí kapely Futur Swing (gypsy jazz) a dechovky Filharmonická společnost Konečný cíl Drancy (FSKC Drancy). Devadesát procent koncertů mám s vyjmenovanými soubory, velmi výjimečně se účastním jednorázových spoluprací, ale když už se nějaká stane, je to pro mne příjemné zpestření. Podstatné i přínosné pro mě byly spolupráce s Frankem Gratkowským, Spinifex, TOC, PIO atd. Mimo lidi, se kterými běžně hraju, čas od času něco vytváříme s Marcelem Bártou, Janem Jiruchou, Radimem Hanouskem, Vojtou Procházkou, Didrikem Ingvaldsenem nebo Georgem Cremaschim. Občas dělám jednorázové improvizační projekty, když například do Prahy přijede nějaký zahraniční kamarád nebo naopak já někam jedu… Všechny spolupráce mě obohacují, ale snažím se vybírat si. Ne, že bych byl nějaký extrémně vyhledávaný hráč, nebo kvůli přehnané aroganci, ale nejsem už schopný univerzálního troubení všude možně (jestli jsem vůbec kdy byl), neumím to, jsem špatný sideman. Chci mít čas se na všechny koncerty připravit, všechny je beru vážně a zjistil jsem, že hraní něčeho, s čím nesouzním, snáším asi ještě hůř než jiní muzikanti.

Nedávno ses stal také dramaturgem festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové – zvítězil jsi v konkursu na základě své koncepce. Můžeš ji konkretizovat a jak jsi na jejím základě naplnil letošní ročník?

Koncepce má několik bodů, které doufám vyplývají z letošního programu, ten už je veřejně dostupný na webu. V podstatě se zásadně neliším od Zdeňka Závodného, který dělal festival předtím. Naše primární zaměření je na kreativní, současnou, originální hudbu. Zároveň jsem si vědom, že slovní spojení „jazzový festival“ má v Čechách určité vyznění, takže prezentujeme i tradici amerického jazzového mainstreamu, zveme i hudebníky, na které jsou čeští jazzoví posluchači zvyklí. To vše se snažíme dělat v rámci té nejlepší kvality. Tím pokračuji v trendu nastoleném Závodným. Čím se možná trochu liším, je částečné omlazení vystupujících, jak českých, tak zahraničních. Snažím se v rámci české scény představit muzikanty, které vnímám jako velice talentované a jako slibnou budoucnost české hudby, zároveň chci přivést i mladé hudebníky z Evropy, jelikož jsou často zajímavější a kreativnější než zavedená jména a oposlouchané legendy. Velkým problémem české scény je, že máme chatrné povědomí o tom, co se děje na jazzové scéně v Evropě, a to funguje tím pádem i obráceně. Čeští posluchači bohužel neznají ani jména, která jsou na festivalové scéně v Evropě dnes již slavná. Posluchači za to nemůžou, je to důsledek toho, že sem zkrátka tito umělci nejezdí. Myslím si, že propojení české scény se zbytkem Evropy je důležité a že to může pomoci do budoucna i lepšímu postavení českého jazzu, to vnímám také jako jednu z úloh našeho festivalu – všechny zahraniční kapely, které letos vystoupí v Hradci, budou mít českou premiéru.

Rozhodně všem doporučuji přijet v říjnu do Hradce, všechno bude stát za to, můžu zmínit například páteční večer, což bude výživný groovovo-rockový mejdan. Nejdřív vystoupí kapela The Killing Popes bubeníka Oliho Steidla, což je kreativní fúze různých žánrů, riffů, motivů – taková kolážovitá hudba plná humoru s trochu zappovským kořením a přísným groovem, po nich zahrají Chromb!, což je taky hodně barevná hudba, trochu zornovská, trochu rocková, občas až taková úchylná diskotéka. Sobotní večer bude ve znamení těch mladých zahraničních kapel (náhodou zastupujících obě scény, o kterých jsme se bavili), přijede norsko-švédská kapela We Are, což je trio z výborných mladých hudebníků, kteří prošli slavnou jazzovou školou v Trondheimu, a Pimpono Ensemble, což jsou právě zástupci té polské scény v Dánsku. Obě kapely jsem vybral, protože tihle kluci jsou nesmírně kreativní, mají vlastní zvuk a jazyk. Dále stojí určitě za zmínku Samuel Blaser Trio ve hvězdném obsazení s Markem Ducretem na kytaru a Peterem Bruunem na bicí – to je vysoká škola improvizace a výjimečný projekt, navíc všichni tři jsou opravdu světoví hudebníci. Kromě toho máme na programu spoustu dalších zajímavých zahraničních i českých hudebníků, na všechny koncerty se nesmírně těším.

Na festival Alternativa připravujete spolu s dalšími speciální projekt The Big Orange. Můžeš prozradit, jaký je jeho plán?

Projekt připravil Vojta Procházka, který mě přizval nejspíš kvůli tomu, že jsem byl před několika lety v rámci dvou koncertů součástí kapely Bergljot Sextet, která měla stejnou instrumentaci. Sestavu dal dohromady Vojta, se všemi členy jsem už hrál. S Christianem Pruvostem a Janem Jiruchou před léty v rámci Alternativy s TOC, Míša Antalová je výjimečná slovenská bubenice, se kterou se znám z Norska a která bude také letos součástí festivalu JGTT, Adrian Myhr je můj dobrý přítel z Norska a skvělý basista, Vojta je génius, to není potřeba dále rozebírat. Je to výjimečná sestava, těším se na to, co ukujeme.

Jaký máš muzikantský sen?

Konkrétní muzikantské sny už nemám. Když jsem studoval v Norsku, byl jsem plný ambicí, chtěl jsem být „někdo“. Teď už to vnímám jinak, uspokojuje mě dostatečně hudbu prostě dělat. Píšu a hraju, protože mě to neustále baví, a jak se v tom posouvám, baví mě to čím dál víc. Můj muzikantský sen je být v tom lepší, chci být spokojenější s tím, jak hraju, i s tím, jak píšu. Zároveň chci mít i nadále možnost to předávat publiku. Je pravda, že bych rád víc cestoval se svými českými projekty, v poslední době je toho trochu víc, ale stále je hraní v zahraničí pro českou kapelu extrémně složité, nikoho moc nezajímáme. To je škoda, to bych rád změnil, ale když to nepůjde, jsem rád za hraní v Čechách. Dokud je pro koho hrát a dokud se čas od času najde někdo, kdo zahraje moji skladbu, je můj muzikantský sen z velké části naplněn.

Přidat komentář