Milton Man Gogh: How to Be Big & Small (At the Same Time)

Jazz byl v jádru vždy o inovacích. Dalo se pod něj i ledacos neuchopitelného schovat. V běhu času se tak objevily různé alternativní scény a odnože. V Austrálii vystrkují mocné rohy jedinečné skvadry, které vytvářejí nejnepředvídatelnější experimentální postupy a formy. Vedle už známějších Coast, The Necks nebo Meatshell je asi nevětším zjevením trio Milton Man Gogh. Andrew Saragossi dělá se svým tenorsaxem roztodivné psí kusy jako třeba John Zorn. Jeho dva druhové – Zac Sakrewski s kontrabasem plus mistrně volenými zvukovými samploefekty (když dupe mimo-rytmicky pod svým obřím nástrojem a k tomu jakoby mimoděčně spouští pedály připravené hluko-šumo-doplňky i skvělé vložky přednahraného cella) a bubeník Benjamin Shannon – ovšem jak v instrumentačních dovednostech/poloimprovizačních skopičinách, tak ve skladatelských povinnostech za vůdčím dis-, povětšině však harmonickým dechařem nikterak nezaostávají. Tvoří a hrají homogenně.

 

Jejich druhá deska je vskutku kupodivnou dobrodružnou divočinou/skrumáží a zároveň poměrně přístupnou posluchačskou záležitostí. Netřeba se plašit nebo dokonce děsit v očekávání nějakých ultraexperimentů. Deset kompozic na padesáti minutách opravdu člověka nikterak nenervuje. Každá má tradiční jazzové obrysy až po okraj naplněné vzrušením, energií – vůbec ne roztěkanou!, a nápady. Pohybují se mezi chytlavými melodiemi (viz třeba titulní a také závěrečná, obě nádherným ženským vokálem zpívané, navíc s texty), explozivními rytmizovanými vypísky, výtrubky a spoustou zdánlivě improvizovaných nástrojově se vzájemně proplétajících okamžiků. Napadá mne paralela s Ornettem Colemanem. Milton Man Gogh stejně jako řečená saxofonová freejazzová legenda ovládli um rozšiřování jazzových obrazů zevnitř. Výsledkem je, i podle názvu desky, jak být velkým bez studeně konstruktivistického přístupu a jakoby bez námahy syntetizovat melodii s naprosto osvobozenou formou.

 

 

 

Art As Catharsis Records, 2019, 50:03

 

 

 

 

Přidat komentář