Mirco Magnani & Andrea de Witt: Toretam Tor

Undogmatisch, 2021, 31:19

Za kořeny spolupráce dnes v Berlíně tvořícího elektronika a kurátora Mirco Magnaniho a původně basáka, dnes takého elektronického čaroděje Andrei De Witta, se musíme vrátit do dob fungování tria Technophonic Chamber Orchestra, jehož byli oba muzikanti součástí. Tehdejší spolupráce v triu přinášela posluchačům výrazně rytmickou hudbu, ta ale nebyla nijak urputná, když do skladeb s gustem zasazovala prvky dubu nebo klasické hudby (trojice koncertovala dokonce se smyčcovým kvartetem). Jejich aktuální spolupráce už dubové nebo vážnohudební odkazy nevyužívá, a vystačí si čistě s elektronikou a samply Mirco Magnaniho (v klipové Vivovivente se připomene i De Wittova pomalu kráčející baskytara). A vyráží hned s prvními tóny z klubu otevřenými dveřmi do volné přírody. Atmosférická podstata půlhodinové kolaborace má základ v pomalých, melodicky zacyklených skladbách, které tíhnou kamsi nazpátek do konce sedmdesátých a začátku let osmdesátých. Analogová elektronika ve spojení s nástupem darkwave a gotické vlny přinesla coldwave, ke kterému se dnes odkazuje řada aktuálních projektů (např. Xeno & Oaklander, Linea Aspera nebo The KVB). Magnani s De Wittem si ale z celé vlny bere jen základní sound, který posunuje, i díky absenci textů, jasně do ambientní sféry. Vzpomenout tak můžeme na řadu projektů též italského labelu Minus Habens v čele s temně elektronickým projektem Nightmare Lodge. Čerstvá spolupráce ctí podobnou atmosféru jakéhosi „přírodního, nočního dobrodružství“, na rozdíl od Ivana Iusca a spol. ale netlačí na hororovou vlnu, ale spíše se opájí okolím podobně, jako řada desek Briana Ena nebo základní sound dalšího italského muzikanta – ambientního mága Stefana Mussa alias Alio Die. Název alba odkazuje do zázemí legendárního bajkonurského kosmodromu. Moc si přeji, aby na celém území Kazachstánu (nejen v opuštěných prostorách bývalého vesmírného střediska) byla podobně nakažlivě klidná atmosféra, jako hudba recenzovaného alba. 

Přidat komentář