Mirek Vodrážka, Milan Šváb, Iva Švábová, Petr Muk: Underground Temple Story

mirekPředstava, že by Petr Muk v dlouhých artrockových kompozicích přecházel z exaltovaného zpěvu do jekotu, působí absurdně, jenomže právě tento výraz stál na úplném počátku jeho hudební kariéry. Zachycuje ho album s trochu matoucím názvem Underground Temple Story, na němž se dále podílejí varhaník Mirek Vodrážka, kytarista Milan Šváb a cellistka Iva Švábová. Basy se chopil právě Muk. Bicí z pochopitelných důvodů chybějí – zkoušelo se u Vodrážků v bytě v Templové ulici v Praze 1.
Muk ale nebyl jediným členem Oceánu, který měl podobné zkušenosti. S Vodrážkou na počátku osmdesátých let pravidelně jamoval Dušan Vozáry a občas také Petr Kučera. Do jejich bytu mířili především na semináře myslitele a básníka Maxmiliána Durena. Muk se tam nakonec přestěhoval a stal se členem artrockového kvarteta, které v červnu 1984 zahrálo na undergroundovém festivalu v mlýně v Malém Jeníkově u Strmilova. I když se v jeho tvorbě objevovaly ohlasy undergroundu, byly patrné spíše v textech ovlivněných náboženským vytržením a v názorech, ve snaze nezaplétat se oficiálními strukturami a hrát jen na soukromých akcích v Templové. V hudbě moc patrné nebyly, najít se dají ve využití cella a u občasných ostinátních figur basy. Kvarteto vycházelo z úplně jiného žánru – z artrocku, který stavěl na virtuozitě. Na skladbách je to zcela jasně vidět, zřetelná je inspirace pojetím Genesis z alb Foxtrot a The Lamb Lies Down on Broadway nebo Yes na albu Relayer, i když jsou tu i styčné body s tuzemským art a jazzrockem, zejména s Fermatou. Vliv Genesis je zřetelný nejen v expresivním zpěvu, ale také ve snaze o vytváření dlouhých kompozic spojováním kratších celků, jak to udělali Genesis v The Supper’s Ready. Výsledek je rozpačitý, nejenže občas ujíždí ladění, skladby hlavně trpí fragmentárností, protože pasáže jsou za sebe jen poskládány bez hlubšího kompozičního záměru, chybí jim jasnější osa. To ale kvartetu neubírá na muzikantských kvalitách. Už jen hrát takto postavené skladby sestávající z mnoha částí, není nijak snadné.
To, že Muk u artrocku nezůstal, bylo pochopitelné, v první polovině let osmdesátých už byl vyčerpaný, objevilo se mnoho zajímavějších stylů – punk, nová vlna, no wave, alternativní rock i syntezátorové kapely. Určitě by bylo zajímavé analyzovat, nakolik zkušenost s artrockem ovlivnila tvorbu Oceánu, který na rozdíl od spřízněných britských skupin nevzešel z punku. V průvodním textu to však je podáno jinak, jako zrada ideálů. Booklet jasně ukazuje, jak byl underground elitářský a nesnášenlivý. V průvodním textu stojí: „Undergroundová kultura začala Petra svazovat, stejně jako moje názory, že nejlepší auditorium pro undergroundového hudebníka je intimita čtyř stěn v TEMPLU.
Tato první větší životní krize způsobila přerod jeho duše. Probudila se v něm zemitá touha po úspěchu, po masovém posluchačstvu, doprovázená politickou nevyhraněností.“ Za poslední větu by se nemusel stydět ani leckterý kádrovák a připomíná odsudky, které vynášeli členové The Plastic People of the Universe nad Mejlou Hlavsou, když se rozhodl hrát s Garáží a založil Půlnoc.
Celý průvodní text je hodně na hraně. Zveřejňuje nepodstatné až intimní detaily, třeba kdy s jakou dívkou Petr Muk přijel, nebo že působil žensky. Jeho životní příběh je v bookletu podán jako alchymistický, přičemž je zcela pominuto, že mohlo jít o rozchod kvůli odlišnému pohledu na hudbu. Úplně nejhorší ale je, že se pod něj autor – podle stylu a narážek Mirek Vodrážka – jménem nepodepsal, skrývá se za mnohoznačným termínem Správce v TEMPLU, jako by šlo o nějakou nezúčastněnou osobu stojící nad věcí a příběhem a ne o spoluhráče, který zůstal po celý život věrný stále stejnému stylově neměnnému harmonicky bohatému pojetí hry, které uplatňoval i v dalších projektech. Což nebylo vždy šťastné.

G Parrot, 2016, 42:27

Přidat komentář