Perkusista Dan Moore (marimba, vibrafon atd.) má v oblibě kuriózní záležitosti – viz předchozí „innovační“ album, na kterém ztvárňoval grafické partitury Roberta Morana. Tentokrát však založil skupinu Misfit Toys, aby se mohl po svém vrátit k láskám „nezralého“ mládí, konkrétně ke Steviemu Wonderovi, Toddu Rundgrenovi, Randymu Newmanovi, Gilbertu O’Sullivanovi, k souborům Chicago, Dawn, Styx, dokonce ke Carpenters a několika dalším. Spolu s ním se této bohulibé akce zúčastnili bubeník Matt Wilson, banjista a vokalista Paul Elwood a posléze i klarinetista Robert Paredes. Hrají (si) takhle už asi deset let a výsledkem teď je album Does Anybody Really Know What Time It Is? Zdá se, že nemá jít o hitování, nýbrž o naplnění nostalgie po (ne tak dávných) mladých letech. Myšlenka jistě nosná, záleží ovšem na přístupu a zpracování. A tady vidím pověstný šutr úrazu. Misfit Toys do jisté míry využívají prefabrikací originálů, aniž ctí jejich osobitost, jejich podání však není originálním přearanžováním ani důsledným přetvořením, téměř vše přizpůsobují svému banjisticky popovému stylu, takže nastává zploštění, zpovrchnění, zlascivnění místy až v estrádním pojetí. A tak slyšíme zplacírovaně vyjukané Chicago, marimbovo-banjovou machu v O’Sullivanovi, neprožitkově podaného Wondera, vibrafonickou basic-verzi Garyho Burtona pro jarmark, s chutí a vervou zpovrchněné Black Sabbath, prásk-rock s melodizujícími výplety v Dawn, popově zwesternizovaného Rundgrena, nabubřele zčernostnělého Newmana beze stopy ironie, utíčkáčkovsky westernové Sugarloaf, znepopovělý pop Carpenters a tak podobně. Řečeno pregnantně: easy covering. Přitom muzikanti sami jsou výteční, hrají s vervou a určitě při koncertech zabaví široké publikum, chybí však ona základní invence, která by mohla z tohoto guláše vytvořit dílo. Naopak se mi zdá, jako by někdo převedl činohru v maňáskové divadýlko (což je třeba chápat hudebně). Nejblíže tomu, co bychom mohli čekat, je Drugs Davida Byrna, uvedený předehrou Paredese a Moora, ale i tady se posléze z drog vyvine kašička. Ocenění z muzikantů si zaslouží především klarinetista Robert Paredes, zachraňující svou dravostí a svižností leckterou šanci a také vokálně zajímavější než všudypřítomný řezavě obsesní Elwood. Kdo se spokojí s jednosměrně vedenou hybnou tanečností, přijde si tu ovšem na své. Innovo, tohle jsem od tebe nečekal!
Innova Recordings, 2013, 70:27
