Polská zpěvačka MAGDA PISKORCZYK si právem vysloužila přezdívku „černý hlas v bílém kostýmu“. Zaměřuje se především na afroamerické a africké hudební dědictví, tedy na blues, soul, spirituály a gospely. Dvakrát se probojovala do semifinále mezinárodní bluesové soutěže v americkém Memphisu, polský časopis Twój Blues ji opakovaně zvolil Zpěvačkou roku. Následující rozhovor vznikl krátce před Magdiným koncertem v brněnské Staré Pekárně, kde vystoupila se svým triem. To dále tvoří kytaristka Aleksandra „Ola“ Sieminiuk a bubeník Bartosz Kazek.
V Polsku se blues a také gospelu daří. Ale zajímalo by mě, jak jste se k této hudbě dostala konkrétně vy?
K blues mě přivedli rodiče, protože sami tento styl hudby poslouchají. Měla jsem tedy velké štěstí, že jsem se s touto hudbou mohla seznámit, už když jsem byla opravdu malá.
Natočila jste albovou poctu Mahalii Jackson. Máte nějakou další oblíbenou zpěvačku?
Mám poměrně hluboký hlas, a i proto jsem možná nerada poslouchala ženy. Mám-li být tedy upřímná, nemohu jmenovat svou jednu nejoblíbenější zpěvačku. Ano, hlas Mahalie Jackson se mi samozřejmě líbí, ale v jejím případě mě oslovila především síla zpívané modlitby. To mě na ní fascinovalo. Jinak opravdu nemám ani oblíbenou zpěvačku, ani oblíbeného zpěváka. Spousta hlasů se mi líbí, některé mám docela ráda, ale o žádném bych neřekla, že je můj nejoblíbenější.
Věnujete se blues a gospelu, dvěma žánrům, které na svých albech propojujete…
Ano, blues a gospel od sebe neodděluji. Můžu hrát blues a přitom se modlit. V případě písně I Want Jesus To Walk With Me například zpívám gospel a přitom používám bluesové hudební postupy. Nedělím to tedy a ani nemám žádný konkrétní recept na to, jak správně hrát blues nebo jakýkoli jiný druh hudby. Musím ale doplnit, že nehraji pouze gospel, soul nebo blues, ale věnuji se také etnické hudbě, konkrétně veškeré hudbě s černošskými kořeny. V tom všem chci být pravdivá. Hudba je jazyk, kterým promlouvám k lidem a já jim nechci lhát. Jsem také ráda, že oba mí současní spoluhráči, Ola a Bartek, jsou absolutně pravdiví jako lidé i jako muzikanti. S Olou vystupuji už více než sedm let, Bartek se mnou hraje čtyři roky. Jsem ve skvělé společnosti.
Pravdivá můžete být v hudbě, ale možná ještě víc v textech písní. Jsou pro vás texty důležité?
Ano, jsou velmi důležité. Dávám si velký pozor na slova písní, které zpívám. Když jsem například zařadila do repertoáru staré blues, s jehož obsahem nebo jeho částí jsem úplně nesouhlasila, raději jsem si slova trochu upravila. Tak, aby skrze text promlouval opravdu můj hlas. Když interpretuji gospel, není to tak, že bych jen odzpívala nějaká slova. Jejich obsah je pro mne důležitý.
Na koncertech se doprovázíte střídavě na baskytaru, kytaru a perkuse, ale zpíváte také bez nástrojů a spoléháte se pouze na hudební doprovod svých kolegů. Dovoluje vám tento model například skladbu víc prožívat?
To má prozaický důvod, Bartek hraje na perkuse lépe než já… Jiné by to samozřejmě bylo, kdybych vystupovala sólově. Dělala jsem to několik let, ale teď jezdím s přáteli. Když mám náladu zahrát si na perkuse, zahraju si, ale Bartek je opravdu dobrý perkusista a především bubeník. Ola hraje skvěle na kytaru a já během koncertu opravdu střídám několik nástrojů, ale někdy stačí, když jen zpívám.
Jaký byl pro vás osobně hlavní rozdíl mezi sólovým vystupováním a hraním v triu?
Ten hlavní a možná jediný rozdíl je v tom, že když vystupuji sólově, po koncertě nemohu sdílet své pocity s přáteli. Jsem sama na hotelu. Ale pokud jde o komunikaci s publikem, je to stejné. S lidmi mluvím vždy sama za sebe, ale jinak je pro mě opravdu zajímavé, když hrajeme ve třech.
Vysvětlujete posluchačům na koncertech texty písní?
Moc ne, protože si nejsem jistá, jestli lidé věnují textům až takovou pozornost, pokud neumějí anglicky. Ovšem když zpívám v afrických jazycích, často divákům říkám, o čem píseň je, protože to je důležité. Anglicky už dnes hodně lidí umí, takže by textům mohli rozumět. Nicméně kdyby za mnou někdo po koncertě přišel a zeptal se mě, o čem zpívám, s radostí mu to vysvětlím.
Máte výjimečnou schopnost nadchnout publikum v komorním prostředí a současně „utáhnout“ svým hlasem velký prostor. Koncertujete raději v menších klubech, nebo na velkých festivalech?
Nemám svá oblíbená místa, protože místo se skládá především z lidí. Na prvním místě jsou tedy posluchači a až potom místo. Ale způsob komunikace v klubu a na velkém festivalu je samozřejmě jiný. Jiné je to především na opravdu obrovských festivalech s několika desítkami tisíc návštěvníků. Ale ve většině případů vnímám lidi před sebou, a tak se pro mne jednotlivá místa příliš neliší.
Časopis Twój Blues vás opakovaně zvolil Zpěvačkou roku. Je pro vás takové ocenění důležité?
Zpěvačkou roku jsem se stala už šestkrát a je to pro mne důležité, protože vítěze vybírají fanoušci. Ne nějakých pět porotců, ale publikum, lidé, kteří sami hudbu poslouchají. Je samozřejmě pěkné, když takovou cenu dostanu.
A je to v něčem i užitečné?
Ve skutečnosti ne. Alespoň pro mne ne, vždyť je tolik dobrých zpěvaček v Evropě i v Americe. Ale dává to člověku pocit uspokojení, protože uznání od posluchačů je skvělé. Může samozřejmě pomoci při organizaci festivalu, když se napíše: „Přijíždí jedna paní z Polska, která byla šestkrát zpěvačkou roku.“ Je to důležité pro pořadatele, ale u mě hraje hlavní roli právě to, že cenu uděluje publikum.
Zkusme si v rychlosti probrat vaši diskografii…
Mé první studiové album se jmenuje Blues Travelling a najdete na něm blues a několik gospelů. Jako druhé vyšlo koncertní CD Magda Live, na kterém jsou také gospely, blues a několik dalších skladeb. Potom jsem natočila další koncertní CD s africkou hudbou a po něm gospelové CD Mahalia. To je pocta Mahalii Jackson, ale zároveň jsou to i mé osobní modlitby. Pojala jsem je jako studiovou nahrávku se svými přáteli a s gospelovým sborem. Pokud by někoho zajímaly podrobnosti, doporučuji svou webovou stránku www.magdapiskorczyk.com. Tam si může mé nahrávky také objednat. Ráda vám cédéčka podepíšu a pošlu.
Proč jste se vlastně rozhodla natočit celé album věnované Mahalii Jackson?
Jak už jsem řekla, mám docela hluboký hlas a všechny dámy, které jsem poslouchala, měly hlas vyšší. A to mě docela štvalo. Ale líbí se mi právě Mahalia, líbí se mi také Mavis Staples a zapomenout nesmím na Bonnie Raitt, i když ta má vyšší hlas než já. Před chvílí jsem řekla, že žádnou ze zpěvaček bych neoznačila jako svou nejoblíbenější. Ale Mahalii Jackson nebo Mavis Staples jsem poslouchala už ve svých čtyřech letech. Mahalia měla obrovskou sílu ve svém hlase, byla to úžasná síla zpívané modlitby. Nevím, jestli je tam nějaký jiný důvod. Prostě se mi Mahalia líbí.
Jak jste se dostala k africké hudbě? A máte ráda hudbu z některé konkrétní části Afriky?
Ano, líbí se mi především hudba ze západní Afriky, ale i z dalších oblastí. Nejprve jsem hodně poslouchala staré blues a některé rané nahrávky africkou hudbu velmi připomínají. Rytmus zní africky, melodie jsou jakoby africké. Přes blues jsem se pak proposlouchala ke skutečné africké hudbě a mám také přátele, kteří se africké hudbě věnují. V éře internetu je navíc snadné najít si kvalitní hudbu jakéhokoli stylu. Hledám tedy na internetu, ptám se přátel, beru si inspiraci ze starých nahrávek.
Gospel i blues pracují se symboly. Jedním z nich je řeka Jordán, o které afroameričtí zpěváci zpívali i přesto, že ji nikdy v životě nespatřili. Podobným symbolem blues je Mississippi, řeka, o níž zpíváme i tady v Evropě, přestože ji mnozí z nás nikdy na vlastní oči neuvidí.
Ano, Mississippi je symbol blues. Já o něm mohu zpívat i proto, že jsem v tom kraji byla, že jsem viděla řeku i západ slunce nad ní. Bydlela jsem v hotelu asi sto metrů od řeky Mississippi. A zjistila jsem, že je opravdu velmi kalná.
Byla tedy řeka taková, jak jste ji znala z písní?
Ano, podle písní jsem si myslela, že bude kalná, a opravdu kalná byla. Jen jsem nečekala, že bude tak široká. Když jsem ji uviděla z letadla, říkala jsem si: To je opravdu obrovská řeka!