Mollo

Indiepopové duo Mollo tvoří zpěvačka Lenka Molová (dříve působící ve folkovém uskupení Hudba jedna báseň) a kytarista a textař Vojtěch Jindra (kromě jiných hraje taky v kapele Bran). Společné působení v kapele Lua, hrající keltskou hudbu, vyústilo v založení vlastního projektu. Ve spolupráci s producentem Borisem Carloffem vydala kapela dva singly – v roce 2021 píseň Pod nebem a o rok později V těle je tma.

Dosud vám vyšly dva singly. Pracujete na albu?

VJ: Album se chystáme vydat letos. Teď připravujeme třetí a čtvrtý singl z něj.

Máte již všechny písničky napsané, nebo ještě nějaké vzniknou?

LM: Písničky již máme napsané, ale zhruba dvě možná ještě přibudou.

Album bude produkovat Boris Carloff?

VJ: Ano. Boris Carloff s námi pracuje v podstatě jako třetí člen kapely. S Borisem mě pojí přátelství a spousta hezkých spoluprací na různých deskách. Baví nás být spolu ve třech ve studiu. Jsme docela spokojený tvůrčí tým.

Boris Carloff vám natočil videoklip k písni V těle je tma. Jak došlo k tomu, že se z něj stal tvůrce klipu?

LM: My přemýšleli, co k písni natočit za video, ale nápad nepřicházel. Boris řekl, že nápad má, ale že mu do toho nesmíme mluvit. Nakonec bylo samotné natáčení během tří hodin hotové.

VJ: To, že Boris udělal klip, není možná až tak překvapivé. Pokud jde o jeho sólovou tvorbu, vizuální stránce své vlastní hudby věnoval hodně pozornosti a na svých klipech se hodně podílel. Přiznám se ale, že pro mě je stejně mnohem důležitější zvuková složka. Klip, to jsou pro mě jen obrázky k hudbě. Ta je hlavní. Nicméně Borisovi se náš klip povedl a těším se na lyric video, které chystáme k třetímu singlu.

Ve vaší předchozí tvorbě jsem nenašel nic, co by se podobalo stylu Molla. Proč jste zvolili právě tento žánr?

LM: My se s Vojtou setkali v roce 2009. Já tehdy zpívala v Betlémské kapli s projektem Jakuba Zahradníka Hudba jedna báseň. Vojta mě požádal, zda bych nechtěla být součástí irské kapely, ve které hrál na kytaru. Co nás spojilo, byla irská hudba.

VJ: My jsme z podstaty spíš folkaři. Nejsme sice věrní jednomu žánru, děláme různé věci, já hraju folk, pop, world music… tohle je ale hudba, kterou jsem si vždycky přál dělat, ale nebylo s kým. S Lenkou jsme našli společnou řeč. V naší hudbě je pod studenými synťáky a elektrickou kytarou myslím ten folk pořád poznat.

Čím je hudba, na které jste se oba shodli, specifická?

VJ: Hledali jsme hudbu, ve které budou syntezátory a kde se třeba nehraje všechno živě, je tam více elektroniky, a hlavně více prostoru pro „temnější“ emoci. To mě do té doby v tom, co jsem hrál, spíš míjelo. Přitom to mám strašně rád a vyrůstal jsem třeba i na Depeche Mode a podobných kapelách. Dlouho jsem se ale realizoval v tom folku. Měl jsem často potřebu svět té čistoty opustit a dělat něco jiného.

LM: My to máme podobné. Já jsem dlouho zpívala převážně v angličtině. Ale cítila jsem, že se potřebuju posunout a začít zpívat v češtině.

Nezávislé české kapely přitom zpívají většinou anglicky.

LM: Já už byla z angličtiny unavená. Na koncertech jsem měla často potřebu vysvětlovat, o čem ta písnička je.

VJ: Já psal v mládí básničky a povídky a po studiu češtiny jsem toho všeho nechal, protože jsem přečetl tolik dobré literatury, že mi moje psaní přišlo k ničemu. Deset let jsem dělal hudbu, ale texty jen tu a tam a spíš básničky. Až později jsem dospěl k tomu, že můžu hudbu a texty tvořit společně. Na desku kapely Bran jsem na poslední chvíli napsal jednu písničku i s textem. Ověřil jsem si, že to jde, a líbilo se mi, že jsem se už neschovával za nějaký folklor, ani neinterpretoval text někoho jiného, ale mohl jsem za sebe něco vyjádřit v jazyce, který je mi vlastní a kterému lidi tady rozumějí nejlépe. Zjistil jsem, že to je obrovské dobrodružství. Od té chvíle jsem věděl, že to je směr, kterým bych se chtěl ubírat. S Lenkou dosud občas hrajeme převzaté věci v angličtině s irskou kapelou Lua. Zkusil jsem tam donést něco v češtině, ale ukázalo se, že to tam nefunguje. Tam někde byl zárodek Molla. Na počátku jsme měli v kuchyni nahrané písničky s folkovou kytarou. Byl to absolutně jiný svět než naše současná tvorba, se kterou jsme šli nakonec ven. My ani tehdy nevěděli, jaký žánr by to měl být. Tak jsme si vyzkoušeli v domácím studiu aranže folkové, „mainstreamově“ popové nebo třeba indierockové… Od jedné písničky vzniklo třeba sedm demosnímků různých žánrů. Tak moc jsme se hledali. Konečnou podobu nám pomohl najít Boris.

Jak jste poznali ten správný žánr?

LM: Já nikdy nešla po žádném konkrétním stylu. Zvuky, které jsme zkoušeli, mě musely chytit. Byla to otázka pocitu.

VJ: My nehledali tvar, který by se líbil co největšímu okruhu lidí. To nebyla motivace toho zkoušení kabátků. My hledali kabát, který sedí nám a ve kterém je nám dobře. Mám spoustu oblíbených kapel, jejichž zvuk a postupy obdivuju, ale chtít se jim podobat by mě děsilo. Pro mě by to byla forma vězení. Asi i proto jsme se tak dlouho hledali. A hledáme vlastně dál.

Výraz „v těle je tma“ se vyskytuje v písni Kilián Nedory od Psích vojáků. Pochází inspirace odsud?

VJ: Já vlastně nevím. A kdybych věděl, že jsem to Filipu Topolovi ukradl, tak bych se přiznal, protože Psí vojáky jsem jako kluk miloval. Teď už nejsem moc konzumentem jeho tvorby, ale stále si ho vážím a Kiliána Nedoryho znám. Je zvláštní, že já ta slova použil, a nebyl jsem si vědom, že existují v tomhle textu. Možná jsem to měl zasuté někde v hlavě.

Co „tma v těle“ symbolizuje?

LM: Pro mě to symbolizuje smíření se s vlastní prohrou. Ten text vznikal v době, kdy mi umíral táta, a s Vojtou jsme o tom mluvili.

VJ: Primárně jsem měl na mysli to, že jde o místo, kde se může člověk schovat.

Přidat komentář