„V 80. letech jsem za studií na Columbia University v New Yorku poprvé slyšela o Moondogovi od jednoho jazzového muzikanta, který byl zděšen, že ho neznám. Po pár dnech a proposlouchaných nocích s Moondogovými elpíčky jsem rychle změnila téma své magisterské práce na ,Moondog Rising, avant-garde figure par excellence, the ultimate hippie’. Tohle mé procitnutí bylo základem pro náš festival.“
(Robin Boomerová, violoncellistka a organizátorka festivalu Moondog Rising v New Yorku, říjen 2007)
Slepý Viking ze 6. Avenue
V hudbě stejně jako v každé jiné umělecké oblasti neexistuje jednotná a přímá profesní cesta. Někteří skladatelé získají takřka okamžité uznání a jiní jsou „nově“ objeveni leta po své smrti. Někteří hudebníci věnují celý svůj život jednomu druhu repertoáru, jiní se vždycky proměňují směrem, kterým to nikdo nepředpokládá. Odbočky, objížďky a nečekané zvraty pak vyjevují tajemství a skryté talenty. Takový byl Louis Thomas Hardin – Moondog. Na crowdfoundingové platformě Kickstarter letos v červnu úspěšně skončil výběr finančních prostředků na produkci připravovaného dokumentu The Viking of 6th Avenue režisérky Holly Elson o tomto výjimečném (nejen) hudebním zjevu 20. století. Bude to první takto ucelená filmová práce – příběh o kultovní ikoně newyorských ulic 50. a 60. let a znovu objevovaném světově proslulém skladateli, jehož vliv na moderní hudbu pokračuje do dnešních dnů v ozvucích kompozic například Johna Zorna, Jense Lekmana, Kronos Quartetu, ale třeba i Elvise Costella či Björk.
INDIÁNSKÝ BUBEN, ŠAMAN A SLEPOTA
Moondog, jeden z nejexcentričtějších a nejtalentovanějších skladatelů 20. století, básník a vynálezce několika hudebních nástrojů, se narodil do episkopální rodiny jako Louis Thomas Hardin 26. 5. 1916 v městečku Marysville (Kansas). Už od pěti let začal hrát na podomácku vyrobené bicí z lepenkových krabic. Těsně v jeho předškolním věku rodina přesídlila do Wyomingu, kde si otec otevřel malou obchodní stanici ve Fort Bridger. Na sklonku jednoho léta vzal malého Louise do lesů na tajný obřad Tanec Slunce indiánského kmene Arapaho. Když při rituálu mohl chlapec sedět na klíně hlavního šamana jménem Žluté Tele (Yellow Calf) a hrát na buben z bizoní kůže k vrcholné části obřadu „propichování tanečníků“, byl to ovlivňující zážitek na celý jeho život.
Na bicí hrál Louis po celá školní léta (na střední škole v Hurley v Missouri byl členem školní kapely, poz. aut.), dokud nepřišel o zrak, když mu v rukou explodovala náhodně nalezená nálož dynamitu. Po čase si jakž takž vyléčil potrhané tělo. Zrak se už navrátit nepodařilo. Byl přijat do školy pro nevidomé v Iowě, kde se učil Braillovo písmo a sbíral formální hudební vzdělání. V té době se jako nenasytný samouk podle sluchu a z několika málo knih hudební teorie v Braillově písmu naučil notaci, tonální rozsahy a používání mnoha hudebních nástrojů a typů hlasů, což mu umožnilo začít vytvářet vlastní skladby. Krom skládání a tvoření nových hudebních nástrojů hltal veškeré v Braillově písmu dosažitelné knihy klasické literatury, filozofie a historie, z čehož si formoval osobní unikátní světonázor. Studoval hru na klavír, housle, violu a varhany a z rozhlasu poslouchal nahrávky vážné hudby.
V roce 1943 se rozhodl pro cestu do New Yorku, kde se hodlal doslova na blind setkat s některým z velkých klasických skladatelů a dirigentů. To aby se naučil orchestraci skladeb, což je zvláštní disciplína. V kapse měl jen částku rovnající se jednomu měsíčnímu nájmu.
52. STREET, CARNEGIE HALL A LEGENDA ULICE
Usídlil se v malém bytě na okraji Brooklynu, odkud vyrážel do živého centra města, hlavně na 52. ulici plnou jazzových klubů, kde se mohl setkávat se svými pozdějšími přáteli a jazzovými veličinami jako Charlie Parker, Dizzy Gillespie, Benny Goodman, Leonard Bernstein, Count Basie nebo Charlie Mingus, kteří se pak stali velkými fanoušky Moondoga coby skladatele.
Už od prvních dnů v New Yorku Hardinovi začalo bytostně vadit, že jej všichni přirovnávali k Ježíši Kristu. To pro jeho nápadný a v té době neobvyklý vzhled – hezký vysoký slepý muž s dlouhými vlasy i vousy – ale i pro jeho charismatickou osobnost. Sám po úrazu odmítl křesťanství, tedy i Krista, a stvořil novou osobnost i jméno. Z Louise T. Hardina se v roce 1947 stal Moondog – podle své olíbené fenky Lindy z dětství, která každý večer vyla a kvílela na měsíc. Vyrobil si pohanský oděv, kopí a helmici s rohy a nový člověk Moondog se stal potomkem prastarých Vikingů, jejichž mytologii přijal za svou namísto křesťanství.
Z 52. Street to bylo kousek k downtownu, k 6. a 7. Avenue, ke slavnému koncertnímu sálu Carnegie Hall, kde zněla ona vysoká klasika a dirigovali velikáni svého řemesla, od nichž se Moondog chtěl naučit umění orchestrace. Poflakoval se po blízkých ulicích, až si zvolil stálé místo na rohu 54. Street a 6. Avenue ve stínu Empire State Building. Rychle se stal známou postavou centra New Yorku. Všichni z okolí brzy znali onoho podivína ve vikinském úboru, který tu hrál své skladby na bubínky, flétny, harfu i na vlastnoručně sestrojené nástroje, recitoval své básně, aforismy či pamflety, četl své filozofické eseje nebo jen tak rozprávěl s kolemjdoucími. Nebylo snad turisty, jenž by si tuto „z historie spadlou bytost mezi mrakodrapy“ nevyfotil. Dostal se do zájmu publicistů, kteří koncem 40. let hojně zveřejňovali Moondogův příběh v novinách.
Tak se stalo, že si tohoto prazvláštního pouličního muzikanta všiml dirigent Newyorské filharmonie Artur Rodzinski, který Moondoga vzal pod ochranná křídla a sjednal mu volný přístup na zkoušky svého orchestru. Moondog byl však excentrický nejen zjevem, ale i chováním. Po nedlouhé době návštěv zkoušek filharmonie se začal cítit její organickou součástí. Náhle a neurvale vstupoval do rozehraných skladeb, překřikoval a opravoval dirigenta a rval nástroje z rukou sólistů. To nemohli dlouho vydržet.
Tak se stal z chráněnce vyhnancem se zákazem vstupu do koncertního sálu. Moondoga to však příliš nebolelo, stihl se naučit, co potřeboval, a byl i u dirigentské premiéry Leonarda Bernsteina.
PRVNÍ NAHRÁVKY – TRIMBA, HUS, OO, OO-YA-TSU A KLASIKA
V té době už pro mnoho důležitých lidí nebyl jen „podivínským Vikingem ze 6. Avenue“, pro svůj múzický i osobnostní rozsah – od hudby přes poezii k filozofii – se stal oblíbencem nejrůznějších avantgardních uměleckých kruhů. Mezi jeho blízké přátele se mohli počítat krom výše jmenovaných jazzmanů třeba skladatelé Igor Stravinskij, Edgar Varèse, John Cage, Lester Young, Frank Zappa, Steve Reich nebo Philip Glass, velikán mezi dirigenty Arturo Toscanini, z literátů Allen Ginsberg, William S. Borroughs nebo Jack Kerouac, herecké celebrity Marlon Brando, Jack Nicholson, později i Janis Joplin, Joan Baez, Elvis Costello, abych jmenoval alespoň z těch nejznámějších. Ale hlavně se do povědomívydavatelů hudby konečně etabloval jako nekonvenční skladatel. Cesta do nahrávacích studií byla otevřena.
V létě 1949 odjel na území kmene Blackfootů opět na tajný obřad Tanec Slunce, kde mohl „sundancery“ doprovázet na flétny a rituální bubínky, ale především i na své vlastní hudební vynálezy – hus (v norštině hus = dům), což je trojúhelníkový strunný nástroj, na který se hraje lukem, oo – malá tříramenná harfa, oo-ya-tsu – podobný nástroj jako oo, jen s jiným laděním, a hlavně na trimbu – perkusivní nástroj, obsahující několik bubínků a činelů s možností plynulého přelaďování při performanci. Tímto se vrátil mezi indiánskou hudbu, ke své prvotní a bazální inspiraci, s níž se poprvé dostal do kontaktu kdysi jako dítě.
Podle knihy Moondog: The Viking of 6th Avenue (2007) od hudebního historika a profesora angličtiny na Baruch College City University of New York Roberta Scotty byly vydány na deskách první Moondogovy nahrávky v roce 1949, ještě v tehdejší standardní rychlosti 78 otáček. A byly to právě skladby v hlavní roli s výše jmenovanými nástroji. Mísí se tu vlivy moderního jazzu, klasiky a obřadních indiánských rytmů s přimíchanými zvuky městského prostředí (auta, klaksony, metro, dětský pláč) i zvuků přírody (mořský příboj, bouře aj.). Tyto desky jsou dnes sběratelskými unikáty v hodnotě tisíců dolarů. Na začátku 50. let vydal řadu těchto 78rpm desek a zřejmě první Moondogovou regulérní LP deskou je Moondog and His Friends (Epic, 1953).
PRAVÝ OTEC MINIMALISMU
50. a 60. léta byla pro Moondoga dobou několika tváří, rozporů, slávy i ponižování. Na jednu stranu byl obdivován avantgardní scénou, undergroundem a mnoha jazzovými i klasickými muzikanty. Na druhou stranu byl často nazýván špinavým bezdomovcem. Ona „druhá strana“ byla však naprosto zavádějící a pomlouvačná. Žil stále ve svém brooklynském bytě, popřípadě u svých hudebních přátel. Jeden čas bydlel u tehdy mladého a začínajícího Philipa Glasse (na jeho přání), kde spolu vedli předlouhé disputace o způsobu a smyslu skládání. Na Glasse měl, podle jeho vlastních slov, nejsilnější hudební vliv právě Moondogův způsob stavby a orchestrace skladeb: „Mix Moondogovy úsporné perkusivní fugy a cirkulativně stavěného menuetu byl onen pravý prazáklad pozdějšího minimalismu. Moondog byl prvním minimalistou!“ O mnoho let později v roce 1989 na New Music America festivalu v Brooklynu, kam Moondoga pozvali právě Philip Glass a Steve Reich, aby tu sám autor s Brooklynskou komorní filharmonií nastudoval a dirigoval své slavné skladby ze 40. a 50 let, Glass před zahájením zakončil úvodní proslov: „Moondogova hudba je druh neuchopitelného, skrytého, tajemného umění – minimálními prostředky dosahuje maximálního účinku.“ Dirigent Moondog na pódiu z těchto slov v intenci svých skladeb ještě úsporněji vytvořil vlastní definici – „Umění skrývat umění.“
Přes materiální nezávislost, již mu umožňovaly vydávané nahrávky u renomovaných labelů (Epic, Prestige, Columbia) i otevřenou náruč avantgardních kruhů, které v něm viděly – díky jeho vzhledu a proti všem konvencím nastavené osobnosti – cosi jako vzpurnou ikonu, začal být Moondogovi zkraje 70. let New York stále více odcizenější. Tvář jeho adoptivního města se změnila na mechanické spotřební centrum a z té tváře byl natolik rozčarován, že se při evropském turné v roce 1974 rozhodl zůstat v Německu. V Americe zanechal všechny své věci krom vlastních hudebních vynálezů a Moondogovo zmizení z ulic New Yorku bylo tak náhlé, že se rozšířily zprávy o jeho smrti.
KLID NA TVORBU V PRAVLASTI NIBELUNGŮ
Stejně jako před 30 lety do New Yorku, přišel i do Německa jako žebrák se stigmatem outsidera v tom nejzákladnějším slova smyslu. Usadil se v malém městečku Recklinghausen v severním Porýní. Tam se potkal s mladou studentkou hudby a svou pozdější ochránkyní Ilonou (Goebel) Sommerovou, v jejíž rodině žil až do své smrti 8. září 1999.
Ilona byla, krom dobré duše, naštěstí i velmi pragmatická žena. Protože hudebnice, neměla důvod nevěřit Moondogovu zanícenému vyprávění o jeho skladatelské erudici, o jeho byvší slávě za oceánem, a také se rychle z tištěných materiálů o všem přesvědčila. Ostatně nedávné turné Moondogova orchestru bylo ještě v živé paměti hudebních publicistů. Brzy spolu se svým novým chráněncem založila vydavatelství Moondog Records/Kopf, kde pak vycházely v podstatě veškeré nahrávky Moondogových skladeb – včetně první evropské desky Moondog in Europe (1977), hudebními historiky pro kompoziční inovativnost ceněné H’art Songs (1978) a A New Sound of an Old Instrument (1979) a v roce 1994 nonkonformní, ba snad jeho nejpodivnější suita pro saxofony, bicí, klavír a mužský sbor, pocta vynálezci saxofonu Sax Pax for a Sax.
Období v Německu se ukázalo jako jeho nejplodnější v kariéře a Ilonu čekala olbřímí práce. Krom administrativy s vydáváním nahrávek, přes sjednávání a produkci koncertních turné k hlavní a časově nejnáročnější lopotě – přepisování Moondogových skladeb z notace v Braillově písmu do notace standardní. V jejím archivu v Münsteru jsoudnes desítky metrů polic se stovkami šanonů notových zápisů skladeb (mj. 50 symfonií), z nichž velká část nebyla ještě nikdy hrána – například také Moondogova poslední a nejambicióznější devítihodinová symfonie o 25 kánonech pro 1000 hudebníků s názvem Cosmos.
„NESNESU IMPROVIZACI! RYTMICKY JSEM V MINULOSTI“
Moondogovu hudbu se muzikologové leta letoucí snaží různě rozebírat a definovat. Padají termíny jako „moderní magestikální témata a variace dobových odnoží jazzu s volností k improvizaci“ či „flétnové madrigaly s vlivy hardbopu“ a podobné paravědecké popisy skladatelových kompozic. Lépe by ale Moondogovým skladbám porozuměli, kdyby si všímali jeho vlastních slov, jeho hraní si se slovy, nuancí jeho úsporných definic.
Sám velmi rád a často mystifikoval – například když se jej ptali, odkud pochází, odpovídal: „Ze Sasnaku.“ Jak prosté. Kansas pozpátku. Některé své skladby definoval krátkými výrazy: Dog Trot nebo Sniketime či Rabbit Hop. Netřeba býti vědcem, aby člověku docvakly zažité pojmy – foxtrot, ragtime, be-bop… Samozřejmě tonálně a temporytmicky variované. A hlavně – Moondog vlastními slovy nedlouho před smrtí (1998): „Vztahy mezi tóny – barva, důraz, tonalita jako celek – jsou základem kontrapunktu. Tato pravidla jsem vždy ctil s až nábožnou pokorou.“ Ačkoli jej muzikologové řadí mezi avantgardisty, jeho hudba je v jádru hluboce konzervativní: „Raději budu poslouchat rock’n’roll než Schönberga, protože rocková hudba je tonální a harmonicky jednoduchá jako ta moje.“ K improvizaci: „Jsem dalek avantgardy a improvizačního jazzu! Mé zdánlivé ,improvizační‘ fráze mají vždy přesně vypracovaný notový part.“ Někdy byl přezdíván Mr. Rytmus pro svůj, v soudobé hudbě nezvyklý cirkulativní až hypnotický tempicky velmi zvolna měnící se způsob stavby kompozic: „I rytmicky jsem v minulosti. Fyzikální zákony vesmíru jsou navždy neměnné, a to je způsob, jak propojit tóny v jejich stupnicích. Kontrapunkt pochází z dávné minulosti, z 11. či 12. století. Harmonicky se má hudba podobá Bachovi, Beethovenovi, Brahmsovi a jim podobným. Mezi mou a starou hudbou není rozdílu. (…) Když skládám nějaký kus, zabere mi to den. Skladatelé Bachova typu by si řekli, že je hotovo a odložili by to stranou. V mém případě tady práce teprve začíná. Notu po notě píšu např. šestnáctidílný kánon, kde máte 120 možností, jak se dopustit chyby. Takovýto postup skládání je ta nejnudnější práce, jakou si dokážete představit – srovnávat, porovnávat a skládat notu k notě v celé té kompozici. Když se dopustíte chyby v jedné notě, nemůžete ji jen tak vyměnit za jinou, ale musíte změnit celou frázi, protože se pohybujete na poli přísné hudební gramatiky. (…) To, co mám rád na kánonech, je, že začínáte s jedním hlasem a postupně přidáváte kontrapunkt, pak další a tak dále. Když je to 9dílný typ kánonu, musíte na konci dospět k vyvrcholení. U harmonicky stavěných skladeb se tohoto nedočkáte – ty začínají plným nástupem a pokračují dál ve ,vyprávění‘ nástrojů, pak se buduje, nabaluje a staví dál a dál. To je to, co mám rád.“
To vysvětluje Moondogovu odpověď na otázku k tzv. soudobým skladatelům a zda vůbec některé modernisty považuje za sobě rovné: „Na pole atonální hudby jsem nikdy nezabrousil, nevyznám se v ní a nikdy jsem ji neposlouchal. Zůstávám striktně v rovině tonální. Proto se cítím trochu osamělý.“
foto archiv