MOTHER TURTLE: Zea Mice

Řecko je zemí zaslíbenou. Volnomyšlenkářskou, výletnickou. Moderní, civilizovanou Evropou a zároveň děravou bariérou k mimoevropským vlivům. Oblíbené koncertní zastávky tu mívají všemožné zásadní a stylotvorné kapely alternativních směrů rocku. King Crimson a jejich odnože i sólisté, Magma, Van der Graaf Generator, Cirrus Bay, Genesis, Gong, Djam Karet, Ozric Tentacles, Jean-Luc Ponty, prostě kdekdo. Frank Zappa se sem ve svých posledních letech jezdíval rekreovat a houslista Tuxedomoon Blaine L. Reininger si v Řecku dokonce pořídil trvalé bydliště. Stopy všeho výše popsaného, společně s osobitými instrumentačními postupy a unikátním výsledkem, lze u řeckých avantgardistů ze Soluně naleznout. Stopy a vlivy ano, zároveň ovšem nemožnost jakékoli bližší stylové kategorizace. V mnoha jiných projektech zapojení jednotlivci se spolu od roku 2011 každý týden scházeli a ještě pod názvem Hogweed dlouhé hodiny svobodně jamovali v (nejen) soluňských klubech. Z výjimečných nápadů symbioticky sehraných muzikantů vznikaly zárodky prvních kompozic, které pak na zkouškách dostávaly pevnou formu. Za rok změnili název na Mother Turtle a o další rok později přišli s debutem Mother Turtle. Velmi dobré album, zatěžkané ovšem hlavně „běžným“ progrockem, dávalo tušit zajímavé věci budoucí. Následné II (2016) už bylo, nejen pro mne, impozantním, neuvěřitelným a dříve nikdy neslyšeným dílem. Písně-kompozice, už široko daleko odkročené od pouhého progu, kapela předkládá i ve své složitosti s takovou synergií, samozřejmostí a jednoduchostí, která vás okamžitě infikuje a až po několikerém poslechu začnete vnímat jednotlivé instrumentální zapeklitosti. Letošní Zea Mice jde ještě o stupeň výš. Unikátně míchá prvky symfonické, folklorní, neo– i tvrdě progresivní. Zatímco vědecké pokusy jako třeba cytotoxicita jsou testovány na zvířatech všeho druhu, Matka želva dělá totéž s lidmi. A je to obrovsky úspěšný experiment.

 

vlastní náklad, 2018, 49:30

 

 

 

Přidat komentář