Moussu T E Lei Jovents: Navega

Pan Té a mladíci složili Marseille, své lásce v dobrém i zlém, nejbluesovější z nejbluesovitějších poklon, jaké se jí mohlo dostat. Hořkosladkou, šansonově drzou, sexy jako dívka ve videoklipu a v nostalgických obavách, kam to s ní a s Evropou spěje.
Zdravě levičáčtí tahouni pětičlenné kapely – zpěvák s prokouřeným hlasem Tatou a kytarista s banjem Blu – snesou srovnání s dvojicí Waits/Ribott: snad jen oblohu nad bary vidí každá z dvojic trochu jinak. Proletářům z Marseille na ní tančí jako ocelové víly ramena přístavních jeřábů, čímž je dáno, kdo v nich sedí. Dělníci z doků, básníci, duchové hrdinů válečných odbojářů, okcitánští vlastenci a naplaveniny z celého světa, tvořící kulturně pestrou kosmopolitní společnost. V bookletu ji na svých obrazech zachytil Blu, inspirovaný francouzským kubistou Fernandem Légerem.
Považovat Moussu T E Lei Jovents (Pan Té a mladíci) za francouzskou kapelu nejde (ani o to nestojí) z jednoduchého důvodu: pochází z Provence, centra dávné Okcitánie, a hrdě zpívá v okcitánštině, jazyku jdoucímu Paříži století proti srsti. Od roku 2004 do její okcitánsko kabaretní hudby pomyslně vplouvají lodě s nákladem jazzu, blues, flamenka, severní Afriky a hudebních tradic Středomoří. Tatou navíc paralelně zpívá v hip hopové elektro reggae skupině Masillia Sound System.
Hudebně album Navega kormidluje převážně v bluesových vodách: elektrizujících, slide klouzavých a rytmicky dupavých.  S texty to tak jednoduché není: přednost má sice mikrokosmos Marseille, s přesahy za hranice města nás Pan Té a mladíci ale konfrontují s nevyhnutelnou lidskou budoucností, i bez věštecké koule nijak zářivou.
Ty jsi můj jih, moje krásná cena, definitivní láska, lokomotiva  a česneková polévka,“ zpívá Tatou v Cosmopolida a ve vyznání Marseille pokračuje s tvrdým rockovým blues – nad moderními proměnami města a úpadkem loďařského průmyslu už ale s hořkostí v hlase: „Skleněné stavby jako zrcadla odrážejí obrazy posledních lodí. Na molu stojí chudý básník a neví, jestli má zpívat nebo plakat.
La Balada d’Henri Diffonty kvílí bluesová zkreslená kytara v připomínce místního odbojáře zastřeleného nacisty, zatímco akustické vybrnkávání mění Aquò mi fa mau v nejsmutnější  dumku: „Městské ulice nesou jména těch co odešli bojovat za lepší zítřky, když ale dnes pozoruji lidi kolem sebe, nemůžu přestat myslet na to, že zemřeli zbytečně.“ Folková písnička se v polovině překlápí v konkrétnější bodanec: „Na školní stěny nechali republikáni napsat tři slova. Asi už ztratily smysl, když na ně mohou děti házet kameny.
A těm, kteří nás vedou k tomu, abychom žili na „nemocné, prohnilé a znečištěné planetě“ – dosaďte si politiky, církev, generály a pomatené vůdce – věnovali pan Té a mladíci bluesový taneček Qu’es bòn; ironickou esenci názorů na dnešek.

World Village, 2016, 47:49

Přidat komentář