Moving Sidewalks: Flash

Rockbeat Records, 2022, 43:17

 

Houston je obří zapadákov, centrála vesmírných výprav, oblíbená filmařská lokace Wima Wenderse i rodiště muzikantů, kteří pak zasáhnou celý svět. Garážová psych-rocková kapela byla v místních klubech safra vítaná. Jediné řadové LP Flash z roku 1969 (Tantara Records) je dnes ceněným sběratelským artiklem. Letos naštěstí bez zvukových úprav vyšlo nově, s jediným a záslužně zařazeným bonusem na závěr. Spoluzaložil ji jistý kytarista Billy Gibbons s bubeníkem Danem Mitchellem (po opileckých neřádstvech tito dva odešli a stejný rok udělali ZZ Top), baskytaru tu hustil Don Summers, varhany a čisté piáno často v primární linii ovládal Tom Moore, navrch pasáže elektronických pazvuků vymýšlel, převracel a domíchával multiinstrumentalista Isaac Costa (tutově musel znát filmovou hudbu Zdeňka Lišky!).

Je nad uši jasné, kdo co a z čeho tahle tenkrát mladá parta inspiračně nasávala. Billy Gibbons jasněže henrixuje skoro v každém svém kytarovém partu i pěvu, Roky Erickson s 13th Floor Elevators byl pro celou kapelu jednak spolukumpánem na koncertních štacích, ale i motivátorem k muzice, co sice má být blues, ovšem aby se v tom běžném dvanáctkovém kurvablues nerozplizli. Pochopili. Hned první Flashback je neurvalá rocková jízda à la The Amboy Dukes spíš než jakýkoli bluesový standard, ovšem s podivínsky zvolněným dovětkem kamsi do tablositárové Indie, i s vokálem. Scoun Da Be zas funky soul, co šlape prolnutě dál v You Make Shake až do varhaního vytí a zappovsky řízené skrumáže. Kromě dvou baladických věcí, mimochodem moc krásných, jsme really v onom věku konce 60. let, kdy bylo možné v muzice cokoli. Jediným dvanáctkovým standardem je tu Joe Blues. S foukačkou a sólovanou nudou stupnic nahoru dolu ještě bezvousého Billyho Gibbonse. Ovšem dvojí psychohudební úlet v EclipseReclipse jsou (možná) zhulenecké experimenty par excellence. Bonus 99th Floor na závěr je fakt pecka, kříženec The Kinks a Steppenwolf. We don´t stop on 99th floor. Holt Houston.

Přidat komentář