Mozek mi nařídil: musíš

I když je věkově dělí jedna generace a zcela rozdílné hudební kořeny i životní příběhy, mají toho společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Mimořádný hudební talent, lásku k experimentům, ale i ponor k hlubokým spodním proudům umělecké tvorby. A také to, že jejich aktuální alba patří k tomu nejlepšímu, co na domácí scéně letos vzniklo. Archa DAGMAR VOŇKOVÉ a Řeka LENKY DUSILOVÉ se okamžitě po vydání staly vysoce nadstandardně diskutovanými – a bezvýhradně chválenými – tituly českého hudebního podzimu. Ostatně, když už jsme u podobností obou muzikantek, nelze přehlédnout ani to, že na jejich albech se objevují z velké části stejná jména spolupracujících hudebníků. Což je zejména dílem producenta a vydavatele obou nahrávek Petra Ostrouchova. Od něj také vzešel nápad obě velké dámy české alternativy spojit ke společnému povídání – Lenku v převážné pozici tazatelky a paní Dagmar jako hostitelku a respondentku. Obě k tomuto setkání svolily a my jsme jeho zápis záměrně nechali v co nejautentičtější podobě. A tak se vydejte na cestu kopci a alejemi nad středočeskými Pyšely a naslouchejte, o čem si tyto dvě výjimečné osobnosti povídají, když si spolu vyrazí na odpolední procházku. 

 

Dagmar Voňková: Támhle máme ondřejovskou hvězdárnu. Jen dneska není nikam vidět. Tamhle je Konopiště, tam bys viděla ty věže krásný…

Lenka Dusilová: Má to takovou melancholii mlžnou…

Pokaždý to je jiný. Támhle tím směrem je Benešov, potom Česká Sibiř, támhle pak je Blaník, ale ten nevidíme, protože je za kopcem.

Krásnej podzim. To mám ráda. Vždycky je těžký se pak smířit s tím přelomem do zimy. Máš to taky?

No… mně je v zimě vždycky strašná zima.

Mně právě taky. Podzim má pro mě svoji krásu, ale taky ve mně budí nějakej smutek. Ztrácí se lehkost bytí, člověk se musí ponořit dovnitř.

Já jsem zjistila, že mám ráda všechny ty období, víš? Ale nejvíc jaro. Tady dřív bývala taková stará alej z akátů. Vypadalo to úžasně, ale pak se jim to nějak zdálo už starý, tak tady vysázeli tohle. Je to taky hezký, už to trochu vyrostlo. Ale někdy je dobrý nechat starý stromy, protože mají důležitou funkci v krajině. Támhle pod tím kopcem vede Sázava. Když jsem mohla, tak jsem vždycky vzala kolo a jela plavat, je to tak dva kiláky.

Já si pamatuju Pyšely, když mi bylo čtrnáct. Byla jsem tady na happeningu a zpívala s nějakou bluesovou kapelou. A strašně jsem se tehdy opila… Jak dlouho tady žiješ?

Vašek Koubek tady měl kamarády a ti tu nechtěli bydlet, chtěli se přestěhovat někam k Praze. Takže mi řekl, že je tady volnej dům. Asi z roku 1928. Nikdo v něm nebydlel asi jedenáct let, nebyl v dobrým stavu. No a tak jsme se sem dostali. V roce 1988. Akorát v té době, to bylo přesně, kdy jsem natáčela v létě elpíčko Živá voda, můj manžel těžce onemocněl a pak jsem se o něj čtrnáct let starala.

A to už jste teda žili spolu tady?

Ano, teprve čtyři měsíce. Takže, víš, všechny plány vzaly za své a všechno potom bylo jinak.

 

KDYŽ JE TO PRAVDIVÝ, MUSÍŠ TO TAM DÁT

Já jsem se zrovna bavila s bratrem, od kterého tě mám moc pozdravovat, a ten mi říkal, že jsi hrála v osmdesátých nebo devadesátých letech v Roskilde.

To já ti dám kdyžtak plakátek, památeční. Bohužel je tedy okopírovanej. Já jsem tam byla několikrát, ten plakátek mám až z roku 1990. Měla jsem asi štěstí v tom, že jsem už tehdy začala hrát úplně jiným stylem a oni to neznali. Tím pádem to pro ně asi bylo něco zajímavýho, původního… Bylo to tak, že mě nejdřív z Vídně pozvali do Skagenu, to je tam úplně nahoře v Dánsku, nádherný místo. A tam byla Gerd Parkolt, taková hudební šedá eminence, vyznala se, vybírala si lidi, byla schopná se za ně i postavit a nešlo jí o peníze. Ve Vídni i Skagenu jsem se jí líbila, a tak mě hned doporučila do Roskilde. Ale ty nevíš, jak bylo šílený se dostat ven, zoufalý, úplně děsivý. To dneska…

Dneska žijeme úplně jinou realitu…

A navíc já ještě s puncem… Takže když jsem ve Skagenu odehrála, tak mě poslali rovnou do Roskilde. Tam mě samozřejmě nikdo neznal, ani jsem nebyla na plakátech, hrála jsem za nějakou Američanku, která se nedostavila. Bylo to úplně narvaný a teď jsem přišla já… řekli Andrtová… a všichni šli do Prčic někam, prostě odcházeli. A já jsem začala hrát. Poprvé jsem tam tehdy měla elektroakustickou kytaru, kterou mně kamarádi doručili. Tu modrou. Já na ni ještě ani nebyla zvyklá, ale díky tomu zvuku, že už to bylo zesílený a jejich zvukaři si opravdu dali práci, se lidi okamžitě začali vracet. A nakonec dost ječeli. To pro mě byla velká satisfakce, když jsme tady byli nulový, zakazovaný. Měla jsem ten pocit ne za sebe, ale za tu zemi tady, za všechny lidi, co se tam nemohli dostat. A právě díky tomu jsem pak ještě měla možnost tam představit naše další muzikanty, Spirituál kvintet, Koubka, Jablkoň, Mertu. Třeba na plakátu z roku 1990 je taky Vláďa Merta, to uvidíš. Kdyby to bylo jindy… A když jsem se vrátila, tak jsem ani neříkala, že jsem tam měla úspěch, protože mně to připadalo blbý. Pak jsem potkala, myslím, Stanislava Titzla (tehdejší šéfredaktor časopisu Melodie – pozn. red.), a prý jestli jsem tam měla úspěch. Já jako že jo a on: „To bych se divil…“ Na dalším roskildským festivalu už byli třeba úplně zase v jiném oboru Formani. A to jsem si říkala, tak aspoň někdo tam byl, kdo mě viděl. Oni se tam dostali po úplně jiný lajně. To už jsem tam byla podruhé nebo potřetí, což je docela výjimečný. Ne že bych byla hvězda typu Dylana, to ne… ale nějakou stopu jsem tam zanechala.

Ale vůbec si zahrát na takovýmhle festivalu… tam se jen tak někdo nedostane. Já jsem se chtěla zeptat na tohle místo. Zajímá mě přechod, kdy ses odstěhovala z města, jestli to na tebe mělo nějakej velkej vliv. Jestli to bylo zlomový.

Jsem tady moc ráda už přes třicet let. Leni, já cítím tvůj zpěv. Ty máš nádhernej úžasně posazenej hlas, takovej strašně zdravej, tu duši. Ty tam máš všecko zdravý. Ale často žijeme v nemocném prostředí, v nemocných vztazích i společnosti. Já to tehdy vnímala. Písně jako Zlatá brána, to je z tý doby. To je ta Praha a okolnosti. Temnota z odchodu přátel do emigrace a tak dále.

Cítila ses uvězněná?

Byla jsem úplně v čudu. Nevím, jestli to cítím správně, ale z tvojí desky cítím taky takovej vývoj, takovej ponor, že se člověk dostává do nějakých úplně jiných dimenzí režimu mozku. A slyšíš úplně jiný prostory ve Vesmíru.

A je to až fyzický.

Někde je to strašně destruující, někde naopak krásný, ale prostě procházíš si šílenejma věcma. Co se ti všechno otevírá. A já myslím, že to je věkem, tou cestou mezi třicítkou a čtyřicítkou… Připadá mi, že hodně lidí, který znám, tuhle cestu taky prodělává, víš? No a já už se tam vůbec nechci vracet. Byla jsem hrozně ráda, že jsi v Arše se mnou zpívala tu Zlatou bránu. Já už jsem se toho psychicky potřebovala zbavit…

Už jsou to odžitý věci a už se ti nechce do tý hlubiny.

Přesně tak. Ale tvoje deska je úžasná výpověď, od tebe nesmírně pravdivá. Poslechla jsem si ji víckrát a pokaždý je to úplně jinej poslech. Jen v jedný skladbě jsem to musela zarazit, to už bylo na mě moc. Takový ty rány na konci…

Vlákna?

Ano, Vlákna! Tohle měl třebas ruský skladatel Mosolov v 30. letech; napsal pro symfonický orchestr skladbu, jmenovalo se to Slévárna. To jsem hrozně milovala, protože rány těch bucharů vyženou všechno z baráku a vyčistí se vzduch. Ale tohleto je drsný, ten konec. Což chápu, je pravdivej, a proto je drsnej. Ale já už jsem to nemohla dát.

My o tom víme, že to není asi příjemný, ale ta závěrečná katarze tam musí být.

No to tam musíš dát, když je to pravdivý!

Je to emoce.

 

I když je věkově dělí jedna generace a . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář