Na konci světa budou Kaaos

Pokud dneska někdo mluví v putyce nebo na vědeckém sympoziu o dějinách světového punku, pak většinou v souvislosti s Anglií nebo Amerikou. Dead Kennedys, Clash, Rancid, natož Sex Pistols, Green Day, Offspring dávno nejsou radikální alternativou, ale docela milou popkulturní zábavou, kolem které se točí spousty peněz. Alternativu je třeba hledat jinde, ve stínu – anebo rovnou ve tmě. Třeba v té skandinávské. Letos je to deset let, co umřel Jakke Hallikainen, zpěvák a kytarista finských Kaaos. Znáte?
Finský punk první poloviny osmdesátých let je pojem: Uutus, Terveet Kädet, Tampere SS, Riistetyt, Rattus, Kansan Uutiset, Appendix. Většinou rychlý a špinavý crust punk, občas říznutý metalem nebo hlukovým chaosem Crass. Energií nadupané, třaskavé songy s řezavou kytarou a uječeným vokálem. Podle toho, co si kluci tehdy čmárali na záda svých vystajlovaných křiváků, je inspirace jasná: Discharge, Disorder, GBH, Varukers, Chaos UK. Tedy druhá vlna britského punku. Ve Švédsku to bylo ve stejný čas hodně podobné: Anti Cimex, Avskum, Mob 47, The Shitlickers, Totalitär. A co je podobné, většinou rychle nudí. Všechny ty kapely znějí totiž skoro stejně: tu-ta-du-tu-da / tu-ta-du-tu-da. D-beat. To radši původní znění bez titulků, tři EP Discharge z osmdesátého roku: Realities of War, Decontrol, Fight Back.
Kaaos, původem z Tampere, vyšplhali hudebně hned o několik pater výš. Přestože měnili v první polovině osmdesátých let sestavu skoro každý kvartál, v kapele byli nakonec vždycky skvělí muzikanti: suverénní rytmika, kytara, jejíž specifický zvuk by mohl závidět i nedostižný East Bay Ray z Dead Kennedys – a pak zpěv. Ve finštině. Aglutinační jazyky stavějí slova, respektive sousloví podle odlišných pravidel než jazyky flektivní, kam patří třeba čeština a částečně i angličtina. Výsledkem jsou jiné možnosti, jiné melodie. A pokud je rozumět, zní to, jako by Hallikainen zpíval česky pozpátku. Témata, podle názvů písní, zůstávají stejná: „Žádná pravidla“, „Barikáda“, „Policajti jsou nacistická prasata“, „Zmrzačení“, „Vězeň“, „Těším se na konec světa“. Jak taky v punku jinak.
Hallikainen (1965–2007) se na ten konec světa asi docela těšil. Aspoň toho svého. Každopádně šel mu naproti mílovými kroky. První kapelu postavil ve třinácti. S Kaaos byl prvně ve studiu v patnácti. Ve dvaceti měl vlastně hotovo: tři ípíčka plus jedno dlouhohrající album (Ristiinaulittu Kaaos, 1984). Myšlenkově se hlásili nejspíš ke Crass, i když „svatou trojicí“ mu vedle trochu otřepané „víry v sebe sama“ symbolizovaly ještě ženy a chlast. Na ten dojel. Zemřel ve dvaačtyřiceti. Poslední koncert znovuoživených Kaaos v říjnu 2007 v Helsinkách byl tragigrotbeskní. Členové kapely byli natolik zmoženi pitím, že nezvládli dohrát jedinou píseň. A tak se Jakke chopil mikrofonu a držel dlouhou řeč. Aniž by si všiml, že mikrofon je vypnutý. Kousek té šou je k mání na YouTube.
V textech byli Kaaos spíš na úrovni Exploited než Crass nebo Dead Kennedys. Žádná báseň nabitá symbolikou, realistická próza. „Nespěchám / ani dneska / ani zítra / můj čas nejsou peníze // Společnost / má své vítěze a poražené / je to věčná soutěž / hodně tvrdá // Zastavit svět / vrazil jsem klacek mezi kola / chci chvíli klidu / ne věčný sprint // Jediným cílem je / neustálý růst / prý bezpečnější budoucnost / nedává to vůbec smysl.“ Hesla, fráze, klišé. Nic moc. Jenže co drží Exploited nad vodou už čtvrtou dekádu, drželo pár let i Kaaos: živelný, prudký vztek. Svéhlavost, naléhavost, bezhlavost. Jasně zamířený elan vital. Prostě varianta romantické vzpoury: buď já, nebo svět. Buď objektivní realita, anebo subjektivní slast. „Are you a man or are you a mouse? / If you love your fun – Die for it!“ zpíval Jello Biafra s Lard v roce, kdy bylo Hallikainenovi čtyřiadvacet.
Co nebylo v hlavě, muselo být v nohách. Kaaos moc anglické vzory nekopírovali. Měli svůj styl, svůj zvuk. Obecně hardcore punk, konkrétně pak špikovaný noisovými vsuvkami, akustickými intermezzy i postpunkovými postupy. Jakke Hallikainen sice pěstoval svého času účes jako Robert Smith z Cure, ale Kaaos se vůči postpunku, a především nové vlně hlasitě vymezovali. Brali se asi docela vážně. Viz Terveet Kädet, kteří s nimi natočili ve čtyřiaosmdesátém roce splitko So Much Fun. Hallikainenovi & Co. prý nešlo tehdy pod nos, že jejich švédští souputníci otvírali své texty kromě povinné tragédie i odlehčující srandě. Kaaos měli černý, dekadentní kořen. Dodnes jde z jejich muziky spolu se vztekem i jistá úzkost, zoufalá naléhavost, plíživá melancholie. Takové nastavení potvrzuje jak předčasná smrt Hallikainena, tak jednoho z mála dlouholetých kolegů, baskytaristy Juhy Nabba (1965–2011), řečeného Nappi.
Hallikainen po výjimečné pětiletce (1980–1985) s Kaaos neskončil. Jen vyměnil značky: v letech 1984–1986, 1993–1995 a 2005–2006 provozoval Kuolleet Kukat, v letech 1996–1999 pak Positive Negative. Na přelomu druhého a třetího milénia dostali další šanci i Kaaos. Pokud někdy aktualizovali vlivy Discharge nebo třeba Doom, pak právě na tehdejší novince Ismit (2001). Odtud ostatně i výše přeložený text („Pysähdy maailma“). V Kuolleet Kukat přišel ke slovu syrový, zemitý postpunk à la Amebix, v Positive Negative zas chaotický crust. Album Kansanmurha, které nahráli Kuolleet Kukat v pětadevadesátém roce, je spolu s Ristiinaulittu Kaaos tím nejlepším, na čem Hallikainen za svého života pracoval. A nejen v kontextu finského, rovnou euroamerického punku. Všechno tu skvěle funguje, drží pohromadě, každý song má své – prostě naléhavá, neodbytná deska, která nestárne.
Druhého Hallikainena finský punk dodnes nenašel. Jak s Kaaos, tak s Kuolleet Kukat nastavil laťku hodně vysoko. Asi jako v Anglii Joe Strummer v Clash nebo v Americe Biafra s Dead Kennedys a Henry Rollins s Gregem Ginnem v Black Flag. Potvrzuje to The Tribute to Kaaos (1998), kde šestnáct kapel hraje vybrané kusy od Kaaos po svém. Hrají, ale nepřehrají. Originál je prostě lepší. Pár let poté, co Jakke Hallikainen umřel, pověsil někdo na YouTube in memoriam koláž fotek, kterou prolíná největší hit od Kuolleet Kukat Risteys. Můžete na tuhle „křižovatku“ někdy položit symbolickou „mrtvou květinu“. Hallikainen si ji zaslouží.

 

Přidat komentář