V předchozím díle jsme se zabývali „životem a dílem“ strašného lesů pána Václava Babinského, v závěrečné části našeho seriálu si připomeneme druhou z legend, jež dala vzniknout lidové písničce Na kopečku v Africe. Oč se jedná? O vskutku neuvěřitelnou pověst, podle které český loupežník pomáhal na Madagaskaru stavět nedobytnou pevnost tamnímu králi, Slovákovi jménem Mořic Beňovský.
Muž, jehož životní peripetie patřily k nejzajímavějším nejen v celých Uhrách, ale vůbec v tehdejší Evropě, se narodil 20. září 1741 (případně 1746) ve Vrbovém (dnes západní Slovensko, Trnavský kraj, okres Piešťany). Jeho celé jméno znělo Matúš Móric Michal František Serafín August Beňovský, dějiny ho však budou znát jako Mořice, případně Mauritia. Syn generála Samuela Beňovského studoval piaristické gymnázium ve starobylém městě Svätý Jur a vojenskou kariéru zahájil jako poručík rakouské armády za sedmileté války (mimo jiné se zúčastnil krvavé bitvy u Štěrbohol). V devatenácti však musel z dosud nevyjasněných příčin odejít do vyhnanství. Co hrozného provedl, že mu císařovna Marie Terezie uložila tak krutý trest?
Podle nejčastější verze, prezentované jak v knize Desidera Galského Král Madagaskaru z roku 1967, tak v mnohem nepřesnějším televizním seriálu Vivat Beňovský z roku 1975, opustil Beňovský po smrti otce bez vědomí svých velitelů Vídeň, aby potrestal manžely svých dvou nevlastních sester, kteří si přisvojili vrbovské panství a Mořicovy mladší sourozence vyhnali. Po návratu do trnavského kraje horkokrevný voják zburcoval místní obyvatele a s dvaceti sedláky obsadil rodný dům, v té době už naštěstí vylidněný, neboť švagři včas dostali varování a stačili ujet. Jeli až k císařskému dvoru a žalovali, že se Beňovský spolčil s poddanými proti vrchnosti. Marie Terezie pak neposlušného člena své armády zbavila dědičného práva na rodinné statky a vyhostila ho ze země.
Mořic se odebral do severního Polska na statek svého strýce – vlastence, jenž spolu s dalšími šlechtici odmítal uznat autoritu nového krále Stanisłava Augusta Poniatowského, dosazeného na polský trůn díky dlouhým prstům ruské carevny Kateřiny II. Po strýcově náhlém skonu se Beňovský vydal na moře a s válečnými i obchodními loděmi se podíval do mnoha důležitých přístavů včetně Hamburku, Gdaňska a Plymouthu. Poté se – s mezizastávkami ve Vídni, kde se marně pokoušel přesvědčit vyšší místa, že je v exilu neprávem, a ve Spišské Sobotě, kde se seznámil a oženil se Zuzanou Henskou, která mu dala syna Františka – vrátil na polskou půdu. Na výzvu tamní šlechty se zapojil do povstání a stal se jedním z velitelů vojska Barské konfederace bojující proti ruským jednotkám. Při ústupu z obklíčeného Krakova byl zajat kozáky a zase propuštěn. Postupem času však vlastenecké nadšení uvadalo, naděje na vítězství se tenčily a když Beňovský učinil zoufalý pokus probít se přes ruskou přesilu do Uher, padl do zajetí znovu, tentokrát definitivně. V okovech putoval do Kyjeva, kde strávil půl roku ve vlhkých a temných kasematech, načež ho dle dobových zvyklostí čekala doživotní internace v nejzazších končinách ruské říše.
Nejprve byl dopraven do sběrného tábora v Kazani, centru dnešního Tatarstánu. Díky přímluvě jistých vlivných zajatců z vedení konfederantů dostal záhy povolení ubytovat se u zdejšího zlatníka a hodináře a volně se pohybovat po městě – výsada, která obvykle patřila vysloužilým vězňům. Kazaňští statkáři i tatarští usedlíci měli carevniných nařízení plné zuby a osnovali spiknutí, při němž počínali s pomocí bezmála sedmi tisíc vyhnanců (střežených čtyřmi sty kozáků). Troufalého Mořice Beňovského s velitelskými zkušenostmi jim tedy seslalo samo nebe. Plán vzpoury byl ale prozrazen a Mořic musel okamžitě uprchnout. Doprovázen svým bývalým důstojníkem z povstalecké armády, Švédem Wyndblatem (Wyndenblathem), se dostal až do Petrohradu, odkud chtěl odplout na holandské obchodní lodi. Stal se však obětí zrady a skončil v kasematech Petropavlovské pevnosti.
Na začátku prosince 1769 s ním a přítelem Wyndblatem vyrazila čtyřčlenná kozácká eskorta na dlouhou a strastipnou cestu. Překročili Ural, v polovině ledna dospěli do Tobolska, hlavního střediska západní části Sibiře (zde si Beňovský začal psát deník, pozdější zdroj svých pamětí), a teprve na podzim dosáhli mořského pobřeží. Z přístavu Ochotsk vypluli k cíli svého putování – téměř neobydlenému poloostrovu Kamčatka, konkrétně k hlavnímu městu (či spíše dřevěné osadě) Bolšereck. Psal se rok 1770 a správcem tohoto bohapustého kusu země byl bývalý kapitán carského vojska Nikolaj Fjodorovič Nilov, jemuž pro jeho vojenskou minulost nikdo neřekl jinak než guvernér. Inteligentnímu a dobře vychovanému Beňovskému se brzy podařilo proniknout do „guvernérovy” rodiny. Stal se domácím učitelem jeho dcery Afanázie, která se prý do ztepilého mladíka zamilovala. O pravosti Mořicových citů se vedou spory, jelikož od první chvíle pomýšlel na další útěk, kteroužto myšlenku sdílel s několika novými přáteli z řad kamčatských vyhnanců.Na přání dvou bohatých kupců založil jazykově nadaný poručík v Bolšerecku obecnou školu a od Nilovova sekretáře dostal za úkol vypracovat podrobnou mapu Kamčatky a Kurilských ostrovů, k čemuž směl využít zdejší archiv. Tím, že prostudoval veškeré spisy, které měl k dispozici (včetně záznamů o expedici dánského mořeplavce Vituse Beringa), se důkladně obeznámil s krajinou i únikovými cestami. Přesvědčil guvernéra, aby mu svěřil založení nové vyhnanecké kolonie na úrodnějším jižním cípu kamčatského poloostrova, zvaném Lopatka. Tajný plán zněl: jakmile poleví mrazy, odebrat se na Lopatku a na jaře se (s pomocí spojenců skrývajících se mezi posádkou) zmocnit poštovní lodi Sv. Petr a Pavel, plující tudy z ústí kamčatské řeky Bystraja do Ochotska. Ujasnit si polohu důležitých bodů pomohla Beňovskému guvernérova inspekční cesta po poloostrově, jíž se zúčastnil. Odvážný záměr ale opět vyšel najevo a vzbouřenci byli nuceni obsadit násilím bolšereckou kolonii. Při útoku na Nilovovu tvrz přišel guvernér o život a svobodní obyvatelé městečka se vzdali, teprve když jim vyhnanci pohrozili podpálením kostela, do kterého nahnali ženy, děti a starce. V přístavu pak Beňovského přívrženci zneškodnili všechna plavidla až na škuner Sv. Petr a Pavel. Počátkem května 1771 se (včetně guvernérovy dcery) vydali na riskantní pouť, po jejímž skončení vejde smělý Slovák do dějin coby první Evropan, který prozkoumal severní Pacifik.
Novopečený kapitán se zastavil u Beringova ostrova, setkal se s obávaným pirátem Ivanem Ochotinem a strávil nějaký čas na Kurilských ostrovech. Plavba byla vyčerpávající, jídla ani léků na rozličné neduhy se nedostávalo a část lidí zahynula (jednou z prvních obětí se údajně stala nebohá Afanázie). Koncem července loď zakotvila u břehů japonského ostrova Hondo. (Ačkoliv podle některých pramenů Beňovský na japonskou půdu, evropským kupcům zapovězenou, nevstoupil, opak je zřejmě pravdou.) Po obeplutí dalších japonských ostrovů se před uprchlíky zjevila bájná Formosa neboli Tchaj-Wan. Právě v tomto překrásném koutu planety, o který se přetahovali Číňané s holandskými a španělskými dobyvateli, Beňovského prvně napadlo, že by mohl nabídnout své služby při kolonizaci podobných strategicky a obchodně výhodných destinací. Následovala zastávka v rušném Macau (tím, že do této portugalské kolonie doplul, vytyčil Beňovský první známou námořní trasu ze severovýchodního na jihovýchodní pobřeží Tichého oceánu). Část vzbouřenců se v Macau rozhodla zůstat, a do Evropy se proto na palubě dvou francouzských korvet, Dauphin a Laverdi, vracela ani ne polovina původní posádky, přesně řečeno 22 osob.
Po osmi týdnech dorazili k ostrovu Île de France, který byl – jak z názvu patrno – největší francouzskou državou v Indickém oceánu. Dnes ho známe jako Mauritius, což je holandské jméno odkazující k princi Mauricovi z Nassau (i když někteří badatelé tvrdí, že jde o poctu Mořici Beňovskému, jenž se později podepisoval „Mauritius Augustus de Benyowsky”). Ve srovnání s úrodnou Formosou se Mauritius nezdál být ideálním místem pro francouzskou základnu, a tak si Beňovský usmyslel, že po návratu do Evropy osloví francouzský královský dvůr s návrhem na vytvoření bohatší kolonie.
900 km západně ležel další cíl plavby – Madagaskar. Čtvrtý největší ostrov na světě se měl Mořicovi, jenž tu napoprvé strávil jen na dva dny, přesto však stačil zaznamenat nebývalou krásu a přírodní bohatství zdejších lesů a hor, stát osudem. Na kolonizaci Madagaskaru, plného znesvářených kmenů, si už vylámal zuby nejeden odvážlivec. Francouzi, kteří sem měli z Île de France relativně nejblíž, se zde nedokázali uchytit ani po sto letech urputného snažení. Beňovskému se zdálo, že tento úkol čeká právě na neznámého šlechtice z Uher.
Korvety obepluly mys Dobré naděje a podél Afriky se vracely do Francie. Po vylodění v přístavu Nantes na Bretaňském poloostrově kontaktoval Mořic svého strýce, hraběte de Benyow žijícího v Champaigne, a ten jej doporučil dvořanům krále Ludvíka XV. V pařížských salonech mladý světoběžník záhy pochopil, že je pro vysoko postavené pány a dámy spíše zdrojem zábavných historek než seriozním partnerem ve vyjednávání. Přesto mu – samozřejmě, že bez větší finanční pomoci – bylo po delších průtazích svěřeno založení državy na Madagaskaru za účelem posílení francouzského vlivu v Indickém oceánu. Krátce nato za Mořicem do Paříže přijela (teprve dvaadvacetiletá) manželka Zuzana, bohužel i proto, aby mu oznámila, že jeho sotva tříletý syn František zemřel ve stejné době, kdy se vyhnanci šťastně vrátili na evropský kontinent.
22. března 1774 se Beňovský se svou ženou, její sestrou Helenou, která Zuzanu věrně doprovázela, a stem dobrovolníků (první stovka vyplula s předstihem na jiné lodi) znovu vydal na moře. Dříve než mohl zamířit na Madagaskar, musel se s pověřovacími listinami zastavit u guvernéra Île de France. Vzhledem k tomu, že guvernér byl zrovna na inspekční cestě po zbylých ostrovních državách, nezbývalo hraběti než čekat na něj do října, kdy se dozvěděl, že se mu žádné pomoci nedostane. Beňovský totiž podcenil zájmy místních obchodníků (především otrokářů), kteří neměli nejmenší chuť umetat cestičku ke kolonizaci jiného, bohatšího ostrova na úkor svého vlastního podnikání. Do Versailles bylo daleko a správa ostrova se rozhodla Mořicovu expedici předem odsoudit k nezdaru tím, že ji všemožně bojkotovala.
Beňovský tedy zariskoval a bez potřebného vybavení vyrazil k Madagaskaru na vlastní pěst. Vylodil se v Antongilské zátoce na málo frekventovaném severním břehu, kde ho už čekal zbytek jeho mužů. Evropany, kteří nebyli zvyklí na tropické podnebí, zprvu trápily vysoké horečky. Stěží si postavili několik bambusových chýší a pár dřevěných domků na kůlech – zárodek dnes už zaniklého města Louisbourg, pojmenovaného na počest Ludvíka XV. Hrabě se dokázal v klidu a míru domluvit s domorodými kmeny obývajícími tuto část ostrova. Slíbil jim, že se je nebude snažit ovládnout a dělat z nich otroky. Zato žádal dost místa pro novou kolonii a podporu v bojích proti případným nepřátelům.
Jednoho dne Mořice na Madagaskaru navštívil slavný mořeplavec Yves Joseph de Kerguelen de Trémarec, po kterém poslal skleslý dobrodruh do Francie dopis, v němž vylíčil své neshody s guvernérem Île de France. Nevraživost Francouzů vzrůstala a obchodníci působící v přístavu Foul Point na východním pobřeží Madagaskaru začali podněcovat vrchního náčelníka tamních kmenů Hyaviho k válečným výbojům proti domorodcům v okolí Louisbourgu. Začarovaný kruh, v němž se madagaskarští náčelníci pohybovali, je výstižně popsán v knize Desidera Galského: „Otroky vyměňují za pušky. A aby se sám zachránil před otroctvím, snaží se každý kmen zoufale o to, aby získal novou zázračnou zbraň, pušku. Ale k získání pušek je třeba prodat otroky. Tak je štván jeden kmen proti druhému, aby měl koho prodávat.”
Beňovský osobně navštívil náčelníky těch kmenů, u nichž měl šanci na klidné přijetí, a smluvil se s nimi na společné obraně severní části ostrova. Situace se stále vyostřovala, hrozba ozbrojeného střetu sílila a z Francie mezitím došla zpráva, že se správce nové kolonie za žádnou cenu nemá plést do místních sporů. Tehdy však došlo k něčemu naprosto nečekanému, co nemá v historii kolonizačních snah obdobu: mezi Malgaši, domorodými obyvateli Madagaskaru, začala kolovat zvěst, že Beňovský je synem dcery posledního krále východních provincií Ramini Larizona Rohandriana, která zemřela v otroctví na Île de France poté, co jejího otce zavraždili piráti. Náčelníci jednotlivých kmenů se na základě této legendy usnesli, že má bílý muž nárok na titul nejvyššího náčelníka v provincii Mananhar, nazývaného ampansakabé (král králů). Když se Beňovský vzpamatoval z šoku, rozhodl se poctu přijmout a stát se tak prvním sjednotitelem části madagaskarských kmenů, přestože ve většině světových publikací je toto prvenství přiznáváno králi Andrianampoinimerinovi, žijícímu v letech 1786 až 1810. (Ostatně, cizojazyčné knihy se o Beňovském coby králi Madagaskaru až na výjimky nezmiňují a když, tak jeho význam bagatelizují.)
Nevídanou pozici bílého cizince upevnila válka s odbojnými Sakaly a Safirobaji, kterou domorodcům pomohl vyhrát. V říjnu (podle jiné verze už v srpnu) 1776 se konal velký sněm, z něhož se dochoval tento zápis: „Před zraky našeho lidu, po obětování bohům a stvrzení přísahy krví, veřejně prohlašujeme Mauritia Augusta za našeho ampansakabé, nejvyššího náčelníka – titul, který on a jeho rod právoplatně přebírá od svatého rodu Ramini.“ Guvernér Île de France neopomněl informovat krále Ludvíka (nyní už šestnáctého, neboť Ludvík XV. v květnu 1774 zemřel), že se Beňovský považuje za krále Madagaskaru a tím nepřímo vyhlašuje nepřátelství svým chlebodárcům. (To však zřejmě nebyl Mořicův záměr – snad si doopravdy myslel, že může vytvořit samostatnou správní jednotku, s níž bude Francie výhodně obchodovat, aniž by se musela obávat útoků znepřátelených kmenů.)
Zanedlouho u ostrova přistál královský trojstěžník s důstojníky majícími zjistit fakta o nastalé situaci. Beňovský jim oznámil, že vystupuje ze služeb Jeho Veličenstva, a po jejich odjezdu se rozhodl, že podnikne ještě jednu cestu přes oceán, aby navázal tolik potřebné obchodní styky s evropskými zeměmi. Za svého zástupce na dobu neurčitou určil náčelníka loajálního kmene Sambarivů a v prosinci 1776 vyplul (opět s manželkou a její sestrou na palubě). V květnu následujícího roku dorazila briga Bel Arthur šťastně do Francie, kde idealistický šlechtic zjistil, že jeho expedice byla uložena ad acta. V pařížských salonech vyprávěl o svých dobrodružstvích Marii Antoinettě, ženě Ludvíka XVI. a dceři Marie Terezie, která ho kdysi vyslala na onu nedobrovolnou pouť. Slovo dalo slovo a Beňovský se rozhodl zajet do Vídně, aby jednou provždy očistil své jméno. Ještě předtím ho francouzský král vyznamenal křížem sv. Ludvíka (asi doufal, že s dosažením této mety šlechticovo úsilí poleví).Arcivévodkyně rakouská Mořice osobně nepřijala, ale na důkaz toho, že je vše odpuštěno, mu udělila dědičný titul hraběte a vrátila většinu panství ve Vrbovém a okolí (důvod, proč se jeho žena vzápětí rozhodla vrátit do Uher). Po rozvázání vztahů s francouzským králem Beňovský nabídl spojenectví Josefu II., jenž o obchod s Madagaskarem projevil ještě menší zájem než Ludvík XV., nicméně navrhl, aby se hrabě v aktuální válce s Pruskem ujal velení sikulského pluku, tábořícího mezi Trutnovem a Jaroměří. Tak se „gróf” Beňovský ocitl v severních Čechách, v téže úloze vojenského důstojníka, jakou zastával na samém počátku své dráhy. Hned jak boje o půl roku později ustaly, vypravil se na rodné panství za Zuzanou, od níž však za pár měsíců zase musel odjet, protože ho Josef II. pověřil řízením zámořského obchodu v Terstu. Po dvouletém papírování v tomto rakouském přístavu učinil Mořic další pokus o navázání obchodních kontaktů s některým z panovnických dvorů. Ještě jednou – a opět neúspěšně – se doprošoval ve Versailles, načež mu v Paříži dlící americký vyslanec, jímž nebyl nikdo jiný než vynálezce bleskosvodu, diplomat a státník Benjamin Franklin, poradil, aby se vydal do Londýna a vyhledal přírodovědce Johna Hyacintha de Magellana, pravnuka slavného portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese.
Beňovský poté, co utichla Anglií vyvolaná americká válka za nezávislost, na Britské ostrovy skutečně odcestoval (s manželkou, jež za ním přijela do Paříže, i s jejich dvouletou holčičkou, která se narodila v Uhrách). V Hyacinthu de Magellanovi nalezl nejen spřízněnou duši, ale také člověka, který doporučil významnému londýnskému nakladateli jeho francouzsky psané paměti, čímž mu zajistil celosvětovou slávu a nesmrtelnost. Mořic se pokoušel získat na svou stranu anglického krále Jiřího, toho však plán na využití Madagaskaru neupoutal o nic víc než jeho korunované příbuzné Ludvíka a Josefa. Mimochodem, prostřednictvím Benjamina Franklina se podnikavý hrabě snažil nabídnout své služby i nově vzniklým Spojeným státům americkým a část pramenů hovoří o jeho návštěvě amerického kontinentu, během níž se měl po boku Kazimierze Pułaského, starého přítele z dob polského povstání proti ruské nadvládě, zúčastnit tzv. druhé bitvy u Savannah (pověst praví, že mu zde Pułaski dokonce zemřel v náručí). Ve skutečnosti bohužel neexistuje žádný přímý důkaz o přátelství těch dvou, ani o Beňovského účasti ve výše zmíněném válečném konfliktu.
S jistotou víme jen to, že 8. července 1784 – tedy bezmála pět let po bitvě u Savannah – s najatými koráby Robert a Anna přistál v Baltimoru (stát Maryland) a zde přesvědčil o výhodách svého projektu velkou obchodní společnost, která mu dala k dispozici stopadesátitunový dvojstěžník, plně naložený zbožím určeným k výměně. Beňovský ho pojmenoval Intrepid (Neohrožený) a v říjnu vyrazil zpátky na Madagaskar. Zuzana s jednou dcerou v náručí a druhou na cestě raději zůstala v Baltimoru. Svého muže už neměla víckrát spatřit.
Po měsíčním bloudění v oblasti rovníku byl Intrepid poškozen a musel přistát u jihoamerického ostrova Juan Gonzáles. Opravy a doplňování zásob trvaly až do dubna následujícího roku, kdy loď konečně zamířila přes oceán. Poté se po Beňovském slehla zem. Když o něm jeho žena neměla zprávy ani po roce, začala psát na všechny strany prosebné vzkazy. John Hyacinth de Magellan, jenž by jí snad mohl pomoci, mezitím naneštěstí zemřel, a tak se nesnadného úkolu ujal vydavatel Mořicových pamětí William Nicholson. Kousek po kousku se mu podařilo rekonstruovat smutný epilog Beňovského života, jenž se náhle a předčasně skončil chvíli po návratu na milovaný Madagaskar.
7. července 1785 (se zpožděním způsobeným dalším mezipřistáním u břehů Afriky) hrabě znovu stanul na svém ostrově, kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám však nikoli v Antogilské zátoce na východě, nýbrž v západní zátoce Antangarské. Výprava jedenadvaceti nejsilnějších členů expedice se vydala pobřežním pralesem na pochod do východní provincie, kterou Mořic spravoval, a loď Intrepid ji po vodě následovala. Asi po měsíci ale najednou, bez jakéhokoli varování, odplula. Její kapitán později vypověděl, že slyšel ze souše střelbu, myslel, že Beňovského zabili, a raději zvedl kotvy. Je však možné, že sloužil ještě někomu jinému než baltimorským obchodníkům a svého pasažéra nechal na holičkách záměrně. To už se dnes zřejmě nikdo nedozví.
Když se bílý král po několika týdnech šťastně shledal se svými poddanými, zjistil, že mu celých devět let zůstali věrní a nerespektovali nového velitele, kterého jim poslali Francouzové. Zároveň se však dozvěděl o přítomnosti francouzských otrokářů přímo na ostrově. S pomocí domorodců je odtud vyhnal, čímž proti sobě poštval správu Île de France, která na Madagaskar vyslala fregatu La Louise s pěti tucty žoldnéřů z indického pluku Pondichery. Jejich úkol byl jasný: zlikvidovat nepohodlného samozvance. Pětačtyřicetiletý (či snad ani ne čtyřicetiletý?) Mořic Beňovský zatím na zalesněném pahorku začal stavět opevněné město, jež se mělo stát srdcem jeho vysněného království, plného moderních cest, zavlažovacích kanálů, rušných přístavů a rozkvetlých plantáží. Nazval ho po sobě samém: Mauritánie (neplést se stejnojmenným africkým státem). Dodnes tu lze nalézt zbytky základů a také děla, jimiž se hrdý důstojník do posledního dechu bránil zákeřné přesile.
Žoldáci z fregaty La Louise ho přepadli 23. května 1786 po ránu. Francouzů bylo šedesát, Mořicových lidí dvaatřicet. Když Beňovského na třímetrové palisádě zasáhla kulka do prsou, podle jedněch v ruce svíral meč, podle druhých karabinu. Poslední slova vyřkl ve francouzštině. Nepřátelé pak pevnost podpálili a její obyvatele donutili ostrov opustit. Mořicovo tělo prý leželo na místě, kde padl, dlouhé tři dny a až potom bylo pochováno do hrobu označeného čedičovou desku. Evropská veřejnost se však o skonu nebojácného hraběte dozvěděla až o čtyři roky později z prvního vydání anglického překladu jeho pamětí, vydaného péčí W. Nicholsona v Londýně a časem převedeného do řady dalších jazyků včetně němčiny, polštiny a slovenštiny. Dnes můžeme směle tvrdit, že Mořic Beňovský nebyl jen madagaskarským králem, ale i prvním slovenským autorem světového bestselleru a rozhodně prvním Slovákem, jenž za svůj život navštívil čtyři kontinenty. Co víc by si rodák z Vrbového, jehož kralování „na kopečku v Africe” dodnes připomíná ulice Rue Benyowski a ostrůvek Beniowsky Island, mohl přát?