Lenka Lichtenberg: Na mysli jsem měla oba Masaryky…

Jako Lenka Hartlová zpívala ve druhé polovině 60. let po boku Jiřího Suchého semaforské písně Toulaví zpěváci, Na rezavým dvouplošníku, Tulák nebo Máme rádi zvířata. Jako Lenka Lichtenberg je mezinárodně uznávanou interpretkou především židovských písní a držitelkou několika cen The Independent Music Awards. Na svém kontě má například židovsko-arabské album Bridges s kanadskou zpěvačkou palestinského původu Roulou Said nebo CD Lullabies From Exile se špičkovým izraelským loutnistou Yairem Dalalem. V českých synagogách a ve spolupráci s českými hudebníky vzniklo v roce 2011 album židovských duchovních skladeb Písně pro dýchající stěny. Nejnovějším počinem Lenky Lichtenberg je album Masaryk, kterému se podrobně věnujeme v následujícím rozhovoru.

 

Letos si připomínáme sto let od vzniku Československa v čele s prezidentem Tomášem G. Masarykem. Ovšem vaše nové album s českými a moravskými lidovými písněmi se jmenuje podle jeho syna, ministra Jana Masaryka. Je to tak, že?

Albu jsem dala poněkud nejasný název záměrně, protože jsem měla na mysli oba Masaryky. Jana Masaryka velice přímo, protože to CD vychází z aranžmá, které Masaryk mladší vytvořil na národní písně, které miloval. Společně s Jarmilou Novotnou je také natočil v New Yorku v roce 1942 pod názvem Lidické písně. Jeho sborníček s klavírními úpravami měl vyjít v roce 1948, ale kvůli Masarykově smrti už nevyšel. Objevil se až v roce 1968, ale brzy z pultů zase zmizel. Ještě předtím jej však moje maminka stihla koupit a dala mi jej k narozeninám. Od té doby je tento sešit základem mé omezené znalosti českých, moravských a slovenských lidových písní. Když jsem totiž později odjela do ciziny, měla jsem jej s sebou a vždy jsem z něj zpívala. Byl to takový můj průvodce celým životem a upomínka na rodnou českou zemi. Ale své album jsem nakonec nepojmenovala přímo Jan Masaryk proto, že šlo většinou také o velmi oblíbené písně našeho prvního prezidenta. Jan Masaryk tyto písně znal od svého otce. Masarykovi byli hudební rodina, ty písně se u nich velice často zpívaly a hrály.

 

Z Československa jste odešla v polovině 70. let a od počátku let 80. žijete v Kanadě. Měla jste možnost sledovat české a moravské písně i z jiných zdrojů?

Ani moc neměla, ovšem mimo jiné proto, že jsem se začala okamžitě věnovat písním jiných národů. Nejdříve jsem žila v Dánsku, kde mě zajímaly nejen písně dánské, ale v jedné restauraci jsem zpívala písně asi ve dvanácti jazycích. Začala jsem také více zpívat písně židovské a po příjezdu do Kanady jsem se k židovským písním obrátila na sto procent. Učila jsem se tradiční písně v hebrejštině i v jidiš, později jsem začala sama komponovat na starší i nové jidiš texty nebo zhudebňovat hebrejské modlitby. Českou hudbu jsem tedy vůbec nedělala. Až před dvěma lety jsem se rozhodla, že už je načase, že se musím vrátit k muzice svého dětství a natočit něco česky. A nabízel se právě tento sborník Jana Masaryka, který jsem tak dobře znala.

 

Říkáte, že „bylo načase“. Byl tam i nějaký jednoznačný impuls, proč právě teď?

Do Česka se v posledních letech často vracím jako koncertní umělkyně s židovským repertoárem. Hrála jsem na festivalech, v synagogách, natočila jsem zde album Písně pro dýchající stěny. A občas jsem na koncertech zařadila třeba jednu českou píseň. S izraelským hudebníkem Yairem Dalalem jsem pak připravila program Lullabies From Exile, jehož součástí byly i písně jako Ej, od BuchlovaDobrú noc, má milá. Po koncertě v Jeruzalémské synagoze za mnou přišla spousta posluchačů, kteří říkali, že se jim nejvíc líbily ty „české písně“. Ano, lidi totiž často osloví to, co je jejich srdci nejbližší, i když mají otevřenou mysl a rádi si poslechnou i jiné věci. Takže tyto reakce byly tím důležitým popudem. Zároveň na tom byla v té době velmi špatně moje maminka, která milovala českou kulturu, literaturu, dějiny, hudbu. A toto byly písně, které jsme spolu zpívaly, když jsem byla malá a když jsem s ní třeba v naší malé kuchyňce umývala nádobí. Chtěla jsem tedy i pro ni tyto písně natočit, ještě než zemře. Stihla jsem nahrát čtyři, které jsem jí pak ještě na smrtelném loži pouštěla. Obě jsme se usmívaly a plakaly.

 

Vůbec mě nenapadlo, že se s albem pojí tak silný osobní příběh… To album spojuje se současnou českou hudební scénou řada vašich spolupracovníků včetně například Davida Dorůžky (kytara), Pavla Hrubého (klarinet) nebo Roberta Fischmanna (flétna). Ovšem vaším hlavním spolupracovníkem byl Tomáš Reindl, který polovinu písní zaranžoval. Proč právě on?

Mám tu čest a velkou radost spolupracovat v Česku s vynikajícími a výjimečnými hudebníky. S Tomášem spolupracuji už velmi dlouho, ale dosud to bylo vždy jen na židovské hudbě. Spolu jsme už nahrávali a také koncertovali, a to nejen Česku, ale například i v Německu. Jednou jsme se vraceli z nějakého zájezdu a po cestě jsme si povídali. Dojeli jsme před náš byt ve Strašnicích a já mu říkám: „Tomášku, uvidíme se brzy.“ A dodala jsem: „Víš, jak se lidem líbily ty české písničky? Neměla bych udělat český projekt?“ V tu chvíli jsem měla v hlavě nejen název budoucího alba, ale zároveň jsem věděla, že o spolupráci požádám právě Tomáše, který během posledních let jako skladatel neuvěřitelným způsobem vyrostl. Předpokládala jsem, že právě on bude ten správný člověk, který také osloví další lidi. A povedlo se to, Tomáš se osvědčil jako vynikající spolupracovník.

 

Překvapil vás v něčem Tomáš jako aranžér?

O jednotlivých nástrojích jsme mluvili dopředu, jeho záměry jsem tedy znala. Ale mohla jsem tušit, že když aranže píše člověk, který má své hudební pojetí založené na rytmu, bude se v písních objevovat spousta lichých rytmů. Zpěvákovi, jako jsem já, se to pak trošku obtížně počítá. Když jsem některé úpravy slyšela poprvé, říkala jsem si, že to nespočítám nikdy a že nebudu schopna to zpívat. Při koncertech mi Tomáš dlouho musel dávat znamení, protože bych vůbec nevěděla, kdy, jak a co. Ale od té doby mi to už vlezlo do krve, takže dnes mi už připadá, že to k těm písním nejen patří, ale se svou neobvyklou rytmikou jsou jeho aranžmá právě o to zajímavější.

 

Album jste natáčeli zčásti v Kanadě a zčásti v Česku.

Ano, většina alba – všechny nástroje s výjimkou asi dvou písní – je natočena v Česku ve studiu 3bees s českými hudebníky. Svůj zpěv jsem však nahrála v Torontu, kde jsem zvyklá pracovat už patnáct let a kde mám i skvělého zvukaře. Zpěv jsem tedy natočila až dodatečně. Kromě toho jsem pak v Torontu zaznamenala celou jednu píseň, Dobrú noc, má milá. U ní jsem totiž původně vůbec nevěděla, jak ji mám pojmout. Hledala jsem správný zvuk, až jsem uslyšela finský nástroj kantele, který zní přímo andělsky. Jakmile jsem na něj narazila, hned mi bylo jasné, že to je to, co hledám. Jen jsem k němu ještě dohrála harmonium. Kromě toho mi pak ještě v Kanadě do tří písní nahrál trubku vynikající hudebník David Buchbinder.

 

S písní Dobrú noc, má milá jste získala cenu v rámci The Independent Music Awards. Co pro vás tento úspěch znamená?

Ano, máte pravdu, byla jsem pozvána do New Yorku na udílení těchto cen. Vyhrála jsem v kategorii New Age a vnímám to jako velikou poctu. Vůbec jsem to nečekala, mám z toho obrovskou radost.

 

Dokážete odhadnout, čím právě tato píseň zaujala?

Myslím, že svou ryzí emocí. Když jsem ji nahrávala, procházela jsem velmi smutným obdobím ve svém životě. Maminka už zemřela a právě ona mi tuto píseň zpívala. Ono „Dobrou noc“ jsem tedy vlastně zpívala jí. A k tomu musím dodat – snad někoho neurazím, ale maminka měla zvířata ráda –, že mi zároveň umíral pes, který mi byl devět let věrným společníkem. V době, kdy jsem tu píseň upravovala, byl v posledním období svého života. Při nahrávání byl se mnou ve studiu a já jsem věděla, že další týden už nebude. Těch smutků na mne bylo trochu příliš a ta píseň včetně kantele a tónu mého hlasu je moje vyjádření všech těch emocí. Je to nádherná píseň, jenže nádherných písní je mnoho. Až to konkrétní vyjádření z ní dělá něco mimořádného.

 

Jak na album reagují vaši posluchači v Kanadě? Máte už nějaké ohlasy?

Zatím vlastně žádné. Album jsem poslala například do CBC, kde se na ně tvářili pozitivně, ale zatím je tam myslím nikdo nehrál. Ovšem hlavní koncertní uvedení CD na trh má teprve před sebou. Doteď jsem byla tak zaneprázdněna, že jsem se album zatím moc nesnažila propagovat. Ale na jednotlivých koncertech v USA a v Kanadě jsem hrála vždy třeba tři nebo čtyři písně a celý program jsem odehrála na české ambasádě ve Washingtonu nebo na konzulátu v New Yorku. Tam se to lidem líbilo velice, a to jak Čechům, tak ostatním. Oficiální koncert chystám na květen společně se skupinou Dálava, se kterou jsme už měli dvojkoncert i v Praze v Jazz Docku. (Koncert proběhl krátce po uskutečnění rozhovoru – pozn. aut.)

 

Jak se vám líbí, jakým způsobem Julia Ulehla a Aram Bajakian se skupinou Dálava zpracovávají moravské písně?

Je to fantastické, fandím lidem, kteří mají představivost a vymykají se škatulkám. Moje úpravy nejsou tak radikální, ale to byl záměr. Já ty písně tak cítím, a kdybych je posouvala do jiné roviny, znamenalo by to, že nerespektuji svůj vztah k nim. I když mohou být moje úpravy pro někoho příliš líbivé, je to záměr. Julia z Dálavy takovou zábranu nemá. Má jinou osobní historii a jiný přístup k věci. Může si s těmi písněmi dělat, co chce, a výsledek je zajímavý.

 

Pracujete na nějakém novém albu nebo projektu?

Já jsem asi nepoučitelná a nezastavitelná. Věkem bych měla jít do penze, ale to mě ani nenapadne. Plánuji teď asi tři další věci. Chci nahrát další díl Písní pro dýchající stěny, což jsem ale zatím odsunula. První album jsem nahrávala v často už nefungujících českých synagogách a moc ráda bych natočila pokračování. Snad se k tomu dostanu za rok v létě. Dále komponuji písně v angličtině, takové „normální písničky“, které nejsou založené na žádné konkrétní kulturní tradici. Prostě se potřebuji nějak vyjádřit a říct jako písničkářka své názory pomocí písní. A mezitím vzniká další židovské album s mou torontskou skupinou, něco ve stylu mých starších nahrávek Fray nebo Embrace.

 

Přidat komentář