Nebylo by to poprvé, kdy někdo z archivních nahrávek vysamploval hlasy a použil pro své účely, nepamatujeme si ale, že by se zpěváky a jejich doprovodem jako egyptská multiinstrumentalistka Nancy Mounir v podstatě jamoval; přidal se k nim jako partner s úmyslem do věkem zapečetěných skladeb sem tam něco jemně a s citem doplnit. Pokud jde o obsah alba Nozhet El Nofous (Promenade of the Souls), nemůže být snad méně atraktivní: sto let stará arabská popmusic. Přesto vás Nancy možná promění v její fanoušky. Za „kolegy“ si totiž vybrala svobodomyslné rebely 20. let minulého století a zvlášť nekonvenční emancipované zpěvačky, dominující tehdejší káhirské umělecké scéně. Jako třeba slavná Mounira El Mahdeya, první muslimská herečka vystupující občas v mužském oblečení. Výstřední feministka Hayat Sabri nebo Fatma Serry, první egyptská žena vyhrávající soud o otcovství ohledně své dcery, ke všemu nad bohatým aristokratem, kterému ve skladbě Ana Bas Saktalak následně vzkázala: „Přijde den, kdy mě budeš prosit, abychom se setkali, ale já tě odmítnu.“
Nancy pracuje s patinou: slyšíme praskot a šum původních nahrávek. Aranžérsky do nich vstoupila s ambientními a instrumentálními kontrapunkty; s klavírem, varhanami, smyčci, kontrabasem a elektronikou doplňuje jakoby chybějící dílky a ty, podle ní utlumené zvýrazňuje a když je třeba, přidá se i hlasem. Nemění tempa a ctí mikrotonalitu modálního systému maqam, srdci improvizační jedinečnosti arabské hudby. Kouzelné na tom všem je, že Nancy vlastně vůbec nevnímáte, přitom je vám jasné – a poslech původních skladeb to potvrzuje – že jim vlastně vdechla nový život: jako když barvami rozsvítíte černobílý film.
Skladba Khafif Khafif je zajímavá z více důvodů: nazpíval ji slavný bohém, požitkář a mistr emocionálního umění tarab Saleh Abdel Hay, žádající v textu o lásku muže. Nancy se do ní elektronicky položila nejvíc, aniž by popřela umění legendárního houslisty Samy El Shawy.