Natsuki Tamura: Koki Solo

Libra Records, 2021, 54:34

Když si trumpetista Natsuki Tamura před dvěma lety uvědomil, že je již padesát let profesionálním hudebníkem, vzpomněl si na své začátky, kdy hrával v barech a občas zaskakoval v posledním setu za bubeníka, který potřeboval stihnout poslední vlak. Také se v té době připravoval na hudební školu a pilně cvičil na piano. Tyhle vzpomínky se rozhodl oživit na několika vystoupeních, koupil si paličky a začal oprašovat svou hru na bicí ve zkušebně nedaleko svého domova. Klavír měl díky své manželce Satoko Fujii přímo doma, tudíž na něj mohl hrát prakticky kdykoliv. Po pár koncertech se rozhodl, že se pustí do nahrávání samostatného CD, kde využije všechny tři nástroje. Pak přišla pandemie a najednou zůstali se ženou izolováni ve svém bytě, kam už se nevešly bubny. Natsuki ovšem také rád vaří nejen na pódiu, ale i v kuchyni, na což měl v té době dostatek času, a tak se nově staly jeho i hudebními nástroji velký wok a další hrnce a pánvičky. A ke svým sedmdesátinám (v Japonsku označované výrazem koki) vydal čtvrté sólové album.

V polovině z osmi skladeb čaruje Tamura na trubku pokaždé jinak. Úvodní Sekirei střídá frenetické běhy s rozvolněnějšími pasážemi, Kawau je zadumaně melancholická až posmutnělá věc s postupným projasňováním, skřípavě chrčivá abstrakce Sagi je avantgardou non plus ultra zatímco Chidori vychází z jazzových základů a zvuk je tu průzračný a jen místy lahodně nakřáplý. Perkusivní seance Karugamo a Kamome v sobě mají prvek rituálu. Jsou plny oťukávání, cinkání, leckdy i vrzání, jež se mnohdy spojují do komplexnějších sonických ornamentů. Jejich výraznou součástí je až šamanský zpěv, někdy mumlavý, jindy hrdelní. Najdeme tu podzpívávání, zaříkávání i steny a výkřiky. Piano v téměř desetiminutové kompozici Bora je frázované, důrazné a naléhavé, ale i vzletné a hravé. I tady hraje významnou roli v poslední třetině vzývavý zpěv. Závěrečná Isoshigi je pak rozkotaná a rozkmitaná hříčka s rozverně strašidelným úpěním.

Přidat komentář