Návrat do topolového hájku

Festiválek s dnes už jen úsměv vzbuzujícím názvem Beseda u bigbítu, letos hlásí 26. ročník. Mnozí mu dávají přednost i před největšími akcemi u nás a jeho návštěvu považují za srdeční záležitost. Pokud se někdo zajímá o nemainstreamovou hudbu a to čerstvé, co se zrovna na nezávislé scéně děje, jen těžko tu bude zklamaný.

 

Vlastně je to poněkud kuriózní. Vydávat se napříč republikou až někam na slovenské hranice, do malé vesničky, kam se bez auta dá dostat jen za dobu, kterou už dnes běžně trvá cesta do Budapešti, Vídně nebo Berlína, tak trochu zavání iracionalitou. Přesto se tam vždycky těším a ještě nikdy jsem neodjížděl zklamaný. Beseda není jen skvělá hudba a malý plácek jakési střelnice (nově příchozí vždy nevěřícně zírají na plastové špunty z patron, které se povalují skoro všude), navíc umístěný kdesi za vesnicí, mezi polem a topolovým hájkem. Je to i onen pověstný genius loci a specifická sorta návštěvníků. Trochu to připomíná trutnovské Bojiště v devadesátých letech a jeho tehdejší atmosféru pospolitosti, která se později někam vytratila.

 

„Jen tady se mi stává, že po příjezdu mi pár metrů od brány k pódiu někdy trvá dojít i několik hodin, protože pořád potkávám někoho, koho jsem dlouho neviděl,“ říkal mi loni v rozhovoru Prokop Holoubek z kapely Midi lidi, který tu pravidelně hrává i jako DJ Myslivec. „Často také prošvihnu mnoho zajímavých kapel, u kterých jsem si původně říkal, že je chci vidět. Ale vlastně mi to ani moc nevadí, protože je úplně stejně tak důležité potkat ty lidi.“ Není divu, že další akci, kde by se cítil podobně dobře, prý v Česku už nezná, a naopak jedním dechem s Besedou u Bigbítu zmiňuje mnohem větší slovenskou Pohodu. Tady je srdcová sedmička důvodů či tipů, proč i letos mám napsáno 3.4. srpna už dávno v kalendáři, a znovu tou dobou pojedu do slováckého Tasova, poblíž Veselí. I když si o něm dodnes z hlavy nejsem jistý, zda je „na Moravě“ nebo „nad Moravou“, a zachrání mě vždycky až mapa.

 

  • Lidi a pohostinnost.
    Možná to byla jen náhoda, ale jen na Besedě se mi ze všech festivalů nikdy nestalo, že bych potkal jedince opilé do nepříjemnosti, či byl svědkem něčích hádek, rvaček nebo někoho, kdo se uvedl do stavu nechutnosti. A naopak považuji za pro bodré Slovácko charakteristické, že mě opakovaně na ochutnávku své bohaté zásoby domácí pálenky pozvali i zcela cizí lidé. Ano – nalévá se tu rychle a abstinenti to nemají snadné.
  • Morava

To slovo asi ani není třeba vysvětlovat, ale… Před pár lety jsme s přáteli vypustili sobotní dopoledne, a popojeli jen pár kilometrů do Strážnice, projít si zdejší slavný skanzen. Dodnes na to vzpomínám. V tomhle kraji mám vždy pocit, že čas plyne tak nějak pomaleji. Festival, kde se dá i válet v trávě, brouzdat v říčce Veličce a relaxovat od města. Kdo tohle zažil, už ho sotva někdy někdo přesvědčí, aby trávil několik dní někde na rozpáleném betonovém letišti.

 

  • Vše pro návštěvníky.
    Nepatřím k těm, kteří by na festivalech řešili bannery sponzorů, a považuji za poněkud pokrytecké, když proti nim brojí i ti, kteří by sami nikdy pro ostatní nic neudělali zadarmo, natož pak kapely, které hrají jen tam, kde dostanou dobře zaplaceno. Ale to, že v areálu festivalu nenajdu žádnou „komerční zónu nejmenované banky“ ani stan s vyřvávajícím duněním rádia, které svým posluchačům vnucuje něco úplně jiného, než hraje na všech okolních podiích, považuji za skvělé. A rozhodně stejně důležité, jako WC a další dnes už standardní služby návštěvníkům. Mám dojem, že pořadatelé Besedy si to uvědomují.
  • Pestrost
    Vždycky, když se mě někdo ptá, co mi chybí na českých festivalech, tak odpovídám, že je to jednak pocit dramaturgie (počet akcí, kde se interpreti nevybírají v prvé řadě podle popularity, se dá spočítat na prstech), a jednak žánrový rozptyl. Pokud někoho baví chvíli poslouchat elektroniku, chvíli noise-rock, chvíli akustickou hudbu a pak zas jen oddechový pop, určitě se mu tu taky bude líbit.

 

  • Dostatek neslyšeného

Vidět na festivalech pořád ta samá jména, jakkoli je mám rád, je nuda největší. A netajím se tím, že festival, kde hraje víc jak třetina muzikantů, kteří zde hráli i v předchozím roce, považuji za špatný. Vidět a slyšet někoho, kdo mě nadchne, a předtím jsem ho znal kupříkladu jen podle názvu nebo maximálně z nahrávky, je totiž nejvíc.
Takže se letos těším třeba na novozélandského písničkáře Thomase Olivera, brněnské hlukaře Nikander, německé Kuf, slovenské elektroniky Elections in the Deaftown nebo moravské Fox Territory. Ale rád a s chutí si dám znovu i ty, které jsem si objevil pro sebe relativně nedávno – holandské Blue Crime, slovenské Tolstoys, rakovnické Mara Jade nebo budějovické Sýček.

 

  • Vzdálenosti

Vždycky je mi hrozně líto, když nestihnu na festivalu přesun z jedné scény na druhou kvůli tomu, že to trvá třeba dvacet minut. A když v noci vzdávám něčí set jen proto, že už se mi kvůli únavě prostě nechce někam jít. To, že se v Tasově dá obejít celý areál dokola doslova za chvilku, a z jedné scény na druhou je to pár desítek kroků, se mi s každým rokem jeví jako větší a větší výhoda.

 

  • Osvědčené jistoty.
    Každý máme svoje kapely, které můžeme slyšet znovu a znovu a kdykoli. Takže je fajn, že mi letos Tasovští udělali radost s Kalle, Nauzea Orchestra, Andy Bothwellem aka Astronautalisem nebo s americkou královnou melancholie Zola Jesus, kterou už mám rád několik let, ale dosud jsem s ní neměl tu čest naživo. A těším se i na ty, které už jsem neviděl delší dobu, a věřím, že mě zas nezklamou jako vždycky – na Lvmen nebo Modré hory. A vlastně i na to, že určitě nebudou sami.

Přidat komentář