Názory jiných lidí mě nezajímají

David Thomas je velmi kontroverzní postava, dokáže být milý a vstřícný, ale také zlostný a uštěpačný. Nejznámější je díky své kapele Pere Ubu, která vystoupila v rámci festivalu Alternativa v Praze poprvé v roce 1998. Tehdy vznikl pro Českou televizi rozhovor, jehož nezkrácenou verzi s názvem Kultura je tu jen proto, aby se prodávaly džíny, si můžete dohledat v UNI 6/2000. Nicméně od té doby udělal David manuál pro novináře, aby se ho neptali stále dokola na ty samé otázky. Ta nejobligátnější v mnoha mutacích je o tom, zda mají Pere Ubu co dočinění s punk rockem. Na stránkách ubuprojex tak všem předem odpovídá: „Neměli jsme s punkem nic společného. Jsme zkrátka rocková kapela, která se řadí do mainsteamu. Punk byl klišé.“ Také na častou otázku, jak dalece byl inspirován Captainem Beefheartem odpovídá, že je to otázka pohledu. Spíš ho však ovlivnily nahrávky In C od Terryho Rileyho či díla Harryho Partche. Pere Ubu prodělali od své prvotiny z roku 1975 obrovský vývoj, ale přes četné personální změny je jejich sound dodnes nezaměnitelný už kvůli zvonivě mečivému hlasu protagonisty. Uhrančivého Davida Thomase s Pere Ubu budete mít možnost si vychutnat 28. srpna v Paláci Akropolis.

 Na stránkách ubuprojex jsem zjistil, že máš nějaký pětiletý plán. Jak to funguje?
Jsi blázen? Myslíš si, že tobě nebo komukoliv jinému prozradím, jaké mám plány na příštích pět let? To v žádném případě.

Tak jsem to nemyslel, zajímá mě čistě systém pětiletky.
Aha. No prostě vím, v jaké situaci je moje kapela, mám představu, jak chci vytvářet písně, kam chci dosáhnout. Musíš kapelu někam vést. Prostě si uvědomit ten potenciál a něco s tím dělat. Zkoušet nové možnosti. Je to komplexní záležitost. Uvědomit si, kde jsi a čeho chceš docílit.

Teď máš v kapele nového člena, který hraje na steel kytaru. Proč zrovna tenhle instrument?
Nástroje jsou to nejméně podstatné. Prostě mě zaujal ten chlapík. Mohl by to být klidně flétnista. S Kristofem jsem zkrátka chtěl pracovat. Měl zájem hrát v mojí kapele a mně bylo úplně jedno, na co hraje. A koneckonců se mi zvuk steel kytary líbí.

Zdůrazňuješ, že Pere Ubu je rocková kapela a steel kytara mně spíš evokuje country and western…
Ale já mám rád i country and western. Ale já s těmihle kategoriemi nepracuji. Mě je úplně jedno, jak si to lidé škatulkují. Nezajímají mě názory jiných lidí. Dělám si to prostě po svém.

Na tvých stránkách jsem se dočetl, že chceš Pere Ubu dokonce rozšířit do formátu orchestru. Kolik by pak bylo členů?
Třeba patnáct. Jde o to, aby ti lidé stále měli vlastní pozici. Čím víc máš muzikantů, tím je jejich role menší. Je to jako když Alfred Hitchcock pracoval s herci. Oni utvářeli jeho filmy. Ale nejdůležitější je forma a v mém případě je to hudba.  Podívej se, jak třeba pracoval Phil Spector. Vybrušoval písničky v různých aranžmá a pak je začal nenávidět, protože to bylo předimenzované. Musíš cítit tu míru. Ale vlastně ti muzikanti jsou v celém procesu to nejméně podstatné.

Ale například na nejnovějším albu Pere Ubu Carnival Of Souls jsou jako autoři podepsáni povětšinou všichni členové kapely. Jak to tedy funguje?
Já pracuji tím způsobem, že nikdo neví nic. Je to jako bys uzavřel lidi do temné místnosti a nechal je osahávat objekty a poznávat, co to je. Nikdo z muzikantů netuší, co z toho vzejde. Každý se k tomu přibližuje po svém. Často je to konfliktní, ale já jsem dirigent, který jako jediný ví, kam to má vést. Jenom já vím, o co jde a musím zkorigovat všechny ty rozdílné interpretace.

Napíšeš nejdřív slova, nebo je hudba první?
Text je až to poslední. Napsal jsem snad dvě věci, kdy byla první slova. Ta mají přijít, až když se blížíš k finální formě písně. Jinak by to byla zhudebněná poezie a o to mi nejde. To už je přežitá věc.

Na Carnival Of Souls je také píseň Dr. Faustus. Víš, že je Faustův příběh vázán na Prahu?
Ne, to jsem nevěděl, ale dává to smysl.

Taky jsem se dočetl, že jsi odjel do asylu v Británii. Co k tomu vedlo?
To byly moje osobní problémy. Británie je mnohem horší co se týče kreativity, je to takové vězení ducha, totální nesmysl, ale to je celkem jedno. Žil jsem v městě duchů, v místech, která prakticky neexistují. To, že jsem teď v Anglii, je prostě náhoda.

Takže politika tě nezajímá?
Snažím se mít trochu přehled. Ale fakt mi přijde nesmyslné, když se někteří muzikanti snaží naivně a zcela prvoplánově reagovat na nějaké problémy. Podle mne se hudebník nemá snažit stát kazatelem a vnucovat lidem svoje názory. Takové snahy Stinga promlouvat o pralesech, to je naivní.

Takže by se dalo říct, že ty jsi vypravěčem příběhů.
To je přesný. Jasně, že se zajímám o věci, které se kolem mne dějí. Takhle to dělal Ferlinghetti. Příběhy jsou univerzální.

Přidat komentář