Nebaví nás vařit podle receptů

Duende vznikli už v roce 2004 a mnohokrát měli přesvědčivě „našlápnuto“. Začátky s gruzínskou zpěvačkou Ketevan Tughushi působily nadějně. Kapela málem  nahrála i desku se skutečně legendární americkou interpretkou jazzu, soulu i tradičního popu Joyce Cobb. Stejně tak mnohokrát prošla změnou složení, samozřejmě krom kapelníka a skladatele Tomislava Zvardoně. Zájem „většinového“ publika se ovšem s Duende míjel. Přitom šlo vždy o muziku nejen vkusnou, ale i posluchačsky vstřícnou: nevšedně kvalitní pop, šmrncnutý latinou, flamenkem i jazzovým cítěním. Snad prolomí smůlu nové album Garden Of Me.

Jak se vlastně stalo, že do Duende nastoupili pianista Marek Novotný, kontrabasista Petr Tichý a původem peruánský perkusista Carlo Zegarra Abanto?
Tomislav Zvardoň: Začnu nerozlučnou dvojkou Marka a Petra. Minulé léto opustila kapelu kontrabasistka Madla Vyhnánková a bylo potřeba najít co nejrychleji náhradu. Petra jsem znal už nějakou dobu, čas od času s námi hrál záskoky, tak jsem ho rovnou oslovil. Ve stejnou dobu jsme odehráli pár koncertů bez bubeníka, pouze s perkusemi. Najednou se nám zvuk bez bicích strašně zalíbil. Všechny nuance, barvy a zvuky najednou více vylezly ven. Odtud se vzal nápad doplnit sestavu o piano. Veronika a Petr se znali s Markem, pozvali ho na zkoušku a padli jsme si do noty. Tou dobou už jsem měl jasno, že v této sestavě chci udělat novou desku. Písničky naplnily mou představu. Pak už jen sehnat finance a najít čas na studio. Jsem nesmírně rád, že se to povedlo.
Malém jsem zapomněl na Carla Zeggaru. Měl jsem vždycky moc rád perkuse, zvláště kombinaci bicí a perkuse. Nejprve chodil jako host Petr Smetáček, ale jednou poslal na záskok Carla a bylo vymalováno.

A samozřejmě, jak se k Duende přidala zpěvačka Veronika Diamantová? Znali jste se díky Lauře a jejím tygrům?
Tomislav: Veronika byla v Lauře daleko dříve a odešla, než jsem tam přišel. Vlastně se k tomu přiznala, až když jsem do Laury nastoupil. Seznámil mě s ní Petr Dvorský. Jednou u vína, když jsem se mu svěřil, že se z těch zpěvaček už zblázním, že nemůžu najít někoho, kdo by opravdu nahradil naši původní zpěvačku Ketevan, která odjela po vydání alba New Words In The Dictionary zpět do Gruzie. Petr kouknul do diáře a řekl: „Znám jednu, která se jmenuje Nika Dajmond.“ Úplně jsem se zježil, znělo to jako jméno nějaké pornohvězdy. Nakonec jsem dostal odvahu a taky mě zajímalo, jak vypadá někdo s takovým jménem, a oslovil ji. Ohromil mě nejen hlas, ale i muzikálnost a kreativita, jakou jsem od spoluhráčů vždycky očekával. Což mě taky nakoplo dopsat nové věci. Najednou mi přišlo zase smysluplné udělat CD.

Aby se u nás muzikant uživil jen hudbou, musí toho stíhat hodně. Jak se dá skloubit hraní v Lauře, v muzikálech, bigbandu Kentonmania atd., s Duende?
Tomislav: Těžká otázka a pro mne vždy těžká volba, jak mezi tím bruslit. Snažím se, co je v mých silách, dát každému projektu co nejvíce, abych nic neodflákl. Pokud v hudbě něco flákáte, vymstí se mnohonásobně. Největší nápor vždy nastane, když něco začíná a musíte se to naučit. Na jaře jsem začal hrát v muzikálu Rocky, což znamená každý den sedět a studovat noty, cvičit a chodit na zkoušky. V tu chvíli šly některé věci stranou. Když si člověk repertoár zažije, je s tím pochopitelně o poznání méně práce. Stejné to je s Laurou, která hraje v sezóně o poznání více než Duende. Tam jsem se bál nejvíc, že to bude skřípat. Ale zatím je vše i díky vstřícnosti Karla Šůchy v pohodě. Termíny se musí dojednávat dopředu a pak mezi tím bruslíte. Laura je pro mne takový protiklad Duende, který ale potřebuji. Velká pódia, elektrická kytara, rock’n’roll. Samozřejmě čas od času za sebe musím poslat záskok, nebo prostě i velmi zajímavou nabídku odmítnout.

Nicméně Duende jsou asi vaše „srdcová záležitost“?
Duende opravdu patří celé moje srdce. Jinak by to nešlo dělat. Kapela kdysi vznikla, protože jsem chtěl hrát i vlastní písničky, které prostě musely ven. A nechtěl jsem se svazovat stylem. Psaní pro Duende je pro mě úplně jiné než na zakázku. Mohu pustit fantazii na špacír, nechat se inspirovat čímkoliv, hrát si. Mít na chvilku salzovou kapelu, pak flamenco seskupení, být na moment kým chci. Ale pořád se snažím, aby repertoár měl nějaký spojovací prvek, můj otisk.
Asi by bylo ideální živit se jen jednou kapelou, ale zase nevím, jestli bych se nezačal trochu nudit. Navíc mám nejen srdce, ale i žaludek a další orgány, které potřebují také uspokojit.
Petr Tichý: Někdy zabolí, když kapela nemůže zahrát na zajímavém festivalu, protože někdo z muzikantů už má datum blokované. Hledání průniku volných termínů je pracnější, ale stojí za to snažit se harmonogramy skloubit.

Veronika Diamantová vytvořila pedagogický projekt Malý muzikant a filozofie „užít si muziku beze strachu z chyb a obvyklé liduškářské drezúry“ je velmi sympatický. Přistupujete se stejnou hravostí i k „dospělému“ repertoáru, nebo jde o diametrálně odlišný způsob muzikantského myšlení a citu?
Veronika Diamantová: Hravost a zvědavost jsou branou k učení i tvoření. Proto mě možná tak bavil jazz. Když jsem zvládla rytmus a harmonie, otevřely se přede mnou nekončící možnosti improvizace. Vedle mě hráli skvělí muzikanti, to bylo ze začátku hodně vzrušující. Vystupovala jsem s Davidem Dorůžkou, Tomášem Liškou, měli jsme někdy opravdu dlouhá hraní a bylo zapotřebí zpívat čtyři hodiny perfektně, bez chyb. Mě ten adrenalin bavil, ale do svých žáků žádné takové ambice nevkládám. Podporuju je jen v tom, co sami chtějí.
Po deseti letech mě jazz přestal naplňovat a zatoužila jsem po změně. Na pět let jsem si dala pauzu. Pro muzikanta, který neustále hraje, je ticho jako zázrak. Poslouchala jsem doma jen africkou a indickou hudbu, vedla jsem školu, skládala písničky a točila CD pro děti. Celkem klídek. Dokud nezavolal Tomislav a nehodil mi lano. Jestli mě něco přesvědčilo, tak právě to, že Duende nemá žádné hudební nebo stylové hranice, a tak si můžete cestovat kam chcete. Nikdy mě nebavilo vařit podle receptů, pro mě je i vaření autorská tvorba. A stejně tak Duende je polívka z kuchyní různých kontinentů, na které si v kapele s radostí pochutnáváme.

Veroniko, máte velmi zajímavou profesní minulost. Zmíněné sestavy s Tomášem Liškou nebo Jakubem Zomerem, ale i muzikály. Nebo dokonce roli sboristky na turné Iana Gillana či Alannah Myles. Máte z těch dob nějaké „rockerské“ historky?
Veronika: Tak samozřejmě…. Ale paradoxně právě Ian Gillan a Alannah Myles byli ti nejskromnější a nejvíc v klidu. Což bude tím, že jsem je potkala ve věku, kdy už svoje nejdivočejší období měli za sebou. Ian byl vždy první, kdo po koncertě zmizel na hotel. Nikdy nepil a nikdy nepařil. Když jsem se ho na to ptala, říkal že potřebuje cvičit jógu a meditovat, aby měl sílu na koncerty. Stejně důkladně, jako pařil v době největší slávy s Deep Purple, se od toho všeho čistil.
S Alannou jsme se docela spřátelily. Když večer nebyly zkoušky, popíjely jsme spolu retsinu a vedly dámský řeči. Měla za sebou hodně divoký večírky, což skončilo v momentě těžké autonehody. Přežila jen zázrakem. Ráno u snídaně bývala vždy nevyspalá, jak celé noci bojovala s bolestmi. Klobouk dolů, že pak večer vyšla na jeviště a dvě hodiny krásně zpívala. Myslím, že si prostě nemohla nechat ujít tu nádheru mít za sebou stočlenný orchestr, kapelu a sboristky.
Největší divočinou bylo rozhodně moje působení v kapele Laura a její tygři. Bylo mi devatenáct, první rok na konzervatoři a naprosto nepřipravená na takovou partičku. Hladina alkoholu v mé krvi byla vždycky tak maximálně pětinová oproti zbytku kapely, takže když se přede mnou začaly odehrávat scénky jak z filmu Pařba v Las Vegas, bylo toho na mě trochu moc. K mému odchodu z kapely se váže hodně vtipná historka z jedné divoké celonoční pařby, ale tu vzhledem k množství pikantních detailů vyprávět nebudu. Přeci jen se ještě občas s dotyčnými potkám a taky si vážím Karla Šůchy, který se ke mně choval vždy moc hezky.

Dlouhá existence kapely a změny sestav znamenají i změny soundu, což si zaslouží srovnání.
Tomislav: S každým členem kapely se vždycky změní zvuk a největší vliv má vždy změna zpěvačky. Od ní se spousta věcí odvíjí. Trochu jiné bylo spolupracovat s Ketevan, trochu jiné je psát pro Veroniku. Není to asi moc koncepční, ale mě vlastně baví, jak každý přistupuje k hudbě jinak. Líbí se mi, že se skladby s každým členem někam posouvají. Je to živé. Myslím, že každá sestava měla svoje a jsem za to rád. Rozdíl je tedy hlavně v osobnostech, jejich výrazu, kreativitě.
Nové CD je jiné díky tomu, jak mě ovlivnila španělská hudba a flamenco. Což vyžadovalo dost odlišný přístup ke zvuku. Pokud používáte flamenkovou kytaru, bicí musí ustoupit, protože jim prostě nemáte šanci konkurovat hlasitostí… Teď mě napadlo, jak by nová deska asi zněla, pokud by ji natáčela původní sestava Duende, to by byl zajímavý experiment.
Pokud se ptáte na srovnání mezi deskou New Words In The Dictionary, kterou mám pořád moc rád a některé věci stále hrajeme na koncertech, mám pocit, že jsem se snad především v kompozici a aranžování někam posunul, něco jsem se naučil. Také jsem chtěl ještě více roztáhnout nůžky stylové rozmanitosti a určitě více využít akustických nástrojů jako kontrabas a piano.

Jak moc kapelník hlídá koncepci a jaká je naopak vůle jednotlivých muzikantů?
Petr: Tomislav je kapelník otevřený ke všem změnám a návrhům, což dělá zkoušky zajímavými při hledání konečného tvaru skladeb. A samozřejmě nás víc baví, když se můžeme zapojit.
Tomislav: Je to písničku od písničky jiné. Někdy mám jasnou představu, jak by měla celá skladba znít, jindy je to kapelový tvůrčí proces. Ale myslím, že na ničem nelpím tvrdohlavě. Mám rád kreativní hudebníky, kteří mohou přinést písničkám něco, co já nedokážu. Například napíšu basovou linku, ale stejně řeknu Petrovi, že jde jen o moji představu, ať si z ní vezme, co chce, nebo nabídne něco, co by sedělo víc. Krom nějakých unison nebo vyložených aranžérských „povinností“ se nápadům nebráním.

Proč vlastně došlo k relativně nedávné pauze v používání jména Duende ve prospěch Tom Zvardon And Friends? Rozčarování nad nestálostí sestav, nutnost alternací?
Tomislav: Ona nestálost sestav a nutnost alternací na tom měla svůj podíl. Ale hlavně, hodně lidí mělo název Duende spojený s Ketevan. Neustále každou novou zpěvačku srovnávali, že už to není ono. Byl jsem z toho unavený. Chtěl jsem dělat něco nového, ne pořád něco někomu vysvětlovat. Nedařilo se shánět koncerty, do toho ony neustálé záskoky, takže jsme vlastně nikdy nepřijeli hrát jako kompletní Duende. Napadlo mě, že když jsi udělám nový projekt, nebude nikdo nic srovnávat. Dávalo mi to naprostou volnost, mohl jsem si vzít do kapely třeba harfu. Cokoliv. Chvilku mi to vydrželo, ale pak mi napsal jeden fanoušek, že mu Duende chybějí a že by chtěl udělat někde na Moravě koncert. Zastesklo se mi po názvu i po tom, mít zase „normálně“ fungující kapelu, i když už s jinými členy.

Proč nevyšlo plánované třetí album v roce 2011? Jak to vlastně bylo se spoluprací s Joyce Cobb?
Tomislav: Zapůsobilo více faktorů dohromady. Nebyl jsem přesvědčený, že je repertoár úplně hotový, kapela procházela po odchodu Ketevan krizí. Nakonec vše skončilo na těch nejprimitivnějších věcech, jako jsou finance. Bylo potřeba sehnat patřičný odnos na letenky do USA a podobně. Což se nepodařilo. Je to škoda, spousta věcí byla domluvená, Joyce nám byla hodně nakloněna, těšili jsme se do Memphisu. Ale není všem dnům konec.

Nová deska se podařila, sestava je mimořádně milá. Jsou reálné i dlouhodobější plány? Je vůle udržet obsazení a stavět další repertoár, třeba pro nové album?
Tomislav: Vůle je veliká. Ale čeká nás největší úkol, koncertovat. Sehnat opravdu fungující management nebo někoho, kdo se bude starat o booking. Pokud kapela hraje a chodí na ni lidi, je snadné muzikanty udržet. Pokud se to nedaří, můžete se rozkrájet a stejně se sestava začne rozpadat. Zvláště pokud v kapele máte profesionální muzikanty. Sám to znám, pokud jsem součástí nějakého projektu pouze jako kytarista. Když se nic neděje, začnete koukat po něčem jiném. Když pánbůh dá a vše bude fungovat, rád bych, aby sestava vydržela co nejdéle. Na novém CD je potřeba začít pracovat už teď. Mám napsanou první věc a těším se, až ji donesu na zkoušku.

 

Přidat komentář