Neetický experiment na lidech

Jsou to Květy a nejsou to Květy. Členové brněnského tria tentokrát přišli s projektem YM, ve kterém každý z nich zrealizoval album, kde jsou jeho spoluhráči jen hosty – a zdaleka jimi nejsou sami. Country album Lorenzovi hoši pod taktovkou Martina Kyšperského, a elektro-popová deska Japonec Aleše Pilgra vyšly na sklonku roku, nahrávka třetího člena Ondřeje Kyase se objeví až letos. 

Co znamená YM? A proč vlastně YM a ne Květy?
Ondřej Kyas: Prostě aby se to odlišilo. Protože to nemá znít jako Květy. Jasně, že to pak nějakým způsobem bude Květy připomínat, ale to je snad přirozené.
Aleš Pilgr: Takový název je velikým prostorem pro lidskou fantazii. Může to být třeba Yetti Music. Ale pravda je v tomto případě daleko nejjednodušší, a leží za zrcadlem.
Martin E. Kyšperský: YM je my pozpátku a označuje to kolektivního ducha. My se totiž domluvili, že natočíme každý sólo album v jiném žánru, ale budeme si na nich navzájem hrát a taky si do toho navzájem kecat. Nejsou to tedy nové desky Květů, ale Alešova, Ondrova a Martinova, na kterých hrají Aleš, Ondra a Martin. Zní to možná zvláštně, ale já tam ten rozdíl vnímám. Název YM jsem měl nachystaný pro kapelu s Alenkou Černou, která ale umřela, a tak jsem ho zdědil. No a taky ten zvuk mění hosté: Petr, Štěpánka, Kuba, Martina, Nikola, Michal a další.

Dobře, ale jak k tomu vůbec došlo? V jednom médiu mě pobavilo přirovnání ke Kiss, kteří také kdysi vydali svá sólová alba najednou …
AP: Ten nápad vykrystalizova
l postupně. První impulz udělal Ondra, který s námi chtěl pracovat na svých písních. Já jsem po zániku Biorchestru přemýšlel nad tím, jak pojmout svoji autorskou tvorbu a spolupráce s klukama mi přišla jako dobrý nápad.
MEK: Kluci do Květů nenosí svoje písničky. Ale dost zásadně posouvají jejich tvář tím, že v nich hrají a něco k nim říkají. Je to prospěšná věc a my si řekli, že to každej potřebujeme jako koza drbání. Ondřej Ježek, inspirující u míchačky desky nám nestačí, to už je na leccos pozdě, cheche.
OK
: Chtěli jsme spolu tvořit hudbu a cítili, že dělat nové písně Květů po vydání dvou alb tak brzy po sobě, by nás i publikum zahltilo. Tak jsme to vyřešili takhle. U těch Kiss cítím jasnou soutěživost: všichni „vyběhnou“ naráz, kdo prodá nejvíc, vyhrává. To myslím u nás zcela chybí – nebo to před sebou pečlivě tajíme. A je to asi i jeden z důvodů, proč jsou alba žánrově odlišená. Pěkně každý na svém hřišti.

S myšlenkou žánrové odlišnosti přišel kdo?
MEK
: To jsem chtěl já, protože jsem čím dál víc milovník konceptů. Ondra z toho šťastnej nebyl. Aleš myslím toužil setřást ten folkový duch, který byl přítomný v jeho kapele Biorchestr. A tak je jeho album téměř striktně elektronické. Já už takovou desku udělal a chtěl jsem zase něco opačného.
AP: Poslali jsme si demáče s kytarou a zpěvem a pak měl Martin měl nápad, že bychom to mohli posunout. Mně se ta myšlenka dost líbila. Ve tvorbě Květů z různých žánrů čerpáme a vaříme z toho takový gulášek, tady jsme to otočili. Maximálně jsme se snažili žánrovost udržet.
OK
: Já jsem si s žánrovými klišé hrával dřív, například ve společných projektech s Bohdanem Karáskem, a už mě to moc neláká. Vlastně je to dost postmoderní, a to už mi přijde vyčpělé. Takže když se mě někdo zeptá, v jakém stylu či žánru bude moje deska, tak jsem na rozpacích. Napřed to vypadalo, že bude jakože rocková, ale pak jsem pochopil, že ten materiál si žádá introvertnější přístup. Třeba co se toho country týče – a teď si možná domýšlím víc, než je záhodno – myslím, že Martinova fascinace tímto stylem je způsobena mimo jiné tím, že nikdy nehrával u táboráků všechny ty trampské odrhovačky. Takže si tak nyní vytváří jakousi alternativní realitu, kdy kapela jsou zároveň jeho kámoši z osady nebo jak to říct. Ale hlavní důvod je asi otestovat si jiné mody písničkářského vypravěčství… Takže za sebe musím říct, že ta posedlost jednotností je mi podezřelá, zvlášť dneska, kdy se u každé desky zuřivě hledá nějaké hlavní „téma“. Asi je to tím, jak je svět kolem fragmentární. Možná jsem povrchní, ale já nepotřebuju, aby každá deska tvořila jakýsi celek.

Jsou to vlastně vůbec sólová alba, když tam hrají i ostatní členové kapely?
AP
: Nejsou. Jsou to tři kapely. Akorát jádro týmu tvoříme my tři. A aby v tom nebyl hokej, napsali jsme si na naše dresy „YM“.
MEK: Já ale myslím, že to sólová alba jsou. Taková ta zodpovědnost a poslední slovo je vždycky na tom autorovi. Nakonec to je tak, že on s tím má i nejvíc starání. Musí si domlouvat zkoušky, natáčení, řešit obal a vydání. To k tomu patří. Ale všechno je to lepší s kamarády okolo. Člověk si nepřipadá tak opuštěnej.
OK: To, že na sólovkách hrávají spoluhráči z kapely je přece běžná věc, ne? Jsou nejblíž „po ruce“. Záleží jen na tom, jak moc si od sebe zrovna potřebují odpočinout.

Jak reagoval Josef Jindrák z vydavatelství Polí5, když jste za ním s celým konceptem přišli?
MEK
: Byl trošku udiven a trošku potěšen. Pak jsme probírali už jen technické detaily. Když jsme hráli na release párty u něj v Rekomandu, říkal mi, že se diví, že zpíváme vícehlasy. Že to tady moc lidí nedělá. To mi přišlo milý. Asi má pravdu, ale myslím, že se to ve folku děje. V rockové ani taneční hudbě téměř ne.
AP: Jo a pěkně nás honil. Aby byl včas master a obal. Ale pak to všechno perfektně zařídil. Za to jsem mu vděčný.

Jednou nekorektní reakcí, která ke mně doputovala, byl i údiv, proč z toho děláte jakýsi speciální projekt, když Martin a Ondřej už v minulosti své sólové desky vydali a Alešův Biorchestr vlastně byl „sólovce“ taky hodně podobný…
AP
: Každý z nás je schopen si natočit album sám. Síla tohoto projektu ale spočívá právě v tom, že si do procesu můžeme vzájemně zasahovat. Jsme k sobě hodně otevření.
OK: „Speciální projekt“ z toho udělali Martin s Alešem hlavně tím, že pojali plán obě desky hrát naživo, pokud možno v jeden večer. To spojení country a elektra je tak absurdní, až se člověku zachce to uskutečnit. Já se svou deskou stojím poněkud bokem těchto snah, pořád nevím jistě, jestli se mi chce hrát tenhle materiál naživo. Uvidíme.
MEK: To vnímání záleží na úhlu pohledu. Když mojí mamince pustím King Crimson a Kabát, bude jí to připadat podobné. Když pustíš Kyšperskému album Let It Be od The Beatles tak, jak vyšlo, a pak tak, jak jej vydali bez doplněných aranží, bude mít hlavu plnou toho, jak je to jiná deska! Takže když na to někdo nemá třeba chuť, buď ti řekne, že to je stejný, jako to bylo dřív, nebo že to není to, co to bývalo dřív a už ho to nebaví. Ale my nekalkulujeme, prostě děláme ty věci z vnitřní potřeby a musí to bavit nás. Pokud to funguje, přenese se ta radost i na posluchače. Pochopitelně country nedá zdaleka každý. Ale ty písničky jsou pěkný. Totéž Japonec. Každý má nějaký rukopis. Pamatuju si, jak se jednou někdo ptal Vladimíra Václavka, jaký je rozdíl mezi jeho alby. Jen se usmál a řekl, že stačí poslouchat.

Alešova a Martinova deska vyšly najednou. Jak to vypadá s Ondřejovou? Ví už se, jak se bude jmenovat a kdy vyjde?
OK
: Deska už je natočená, teď jen projde posledním kolem připomínek a dotáček dalších členů kapely. Takže vyjít by mohla někdy v první půlce roku 2019. Pracovní název nemá… možná Solárium podle jedné z písniček. Nebo Balkón, solárium, to působí tajemně. Nebo třeba Na nás poražené (podle kusu textu). Martin navrhoval Songy z minulého léta (podle jiného kusu textu)… Teď nevím. V pravý čas budu vědět.
AP: Práce na dvou deskách nám vzala dost energie. Ale už se těším, jak se vrhneme na Ondrův materiál.
MEK: Myslím, že z legrace padl i pracovní název Určitá mrtvost. Kdy deska bude a jak bude vypadat, to nevíme. Já bych si přál, aby to bylo co nejdříve, ale záleží to na Ondrovi.
OK:
Určitá mrtvost byl spíš interpretační pokyn, představa o výrazu.

Měli jste tendence uplatnit skladby, o kterých víte nebo tušíte, že by asi nebyly pro Květy?
MEK
: To ani ne, ale měl jsem jednu starší písničku, která se jmenuje Cirkulárka. Před devíti lety jsem ji hrál živě v rádiu Proglas, sám s kytarou, a ta nahrávka byla celkem pěkná. Teď jsem ji trošku dopsal a požádal Nikolu Muchu, aby ji nazpívala. Aleš měl zase jednu písničku, co mu zůstala po jeho kapele Biorchestr. A taky ji přepracoval. Tak i v tom to máme tak pěkně synchronní.
OK: Žádné mé písně by v Květech neprošly, hehe.

Zvolené hosty, kteří to možná mimo teritoria mateřské kapely posunují nejvíc, jste oslovovali s jakým záměrem? A koho kterého proč?
AP: Elektronickou desku jsme nejdřív zkoušeli ve třech. Ale pak se nám začalo zdát, že k mému hlasu by to chtělo najít ještě dívčí. Jenže kde ho sebrat. Zpěvaček je hodně, ale je fakt těžké najít takovou, která má stejný vkus. Po asi dvouměsíčním tápání mi moje přítelkyně doporučila mladinkou Štepánku Todorovou, z divadelního souboru Dramatická Jelita. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Poslal jsem jí písničky, ona odjela s kamarády do Slovinska a vůbec neozývala. Pak se vrátila, byla úplně nadšená, všechno to uměla a nazpívala to tak, že jsem si z toho sedl na zadek. Bubeníka Kubu jsem oslovil, protože jsem věděl, že má PAD sampler. Já totiž chtěl hrát elektronický program bez použití počítače a potřeboval jsem k tomu ještě jednoho hráče. Scházeli jsme se kvůli tomu ve zkušebně. Nejen, že se mnou strávil hodiny času při vymýšlení, jak program zahrát živě, ale organicky se zapojil do tvůrčího procesu. Bez něj by píseň Copy Párty vůbec neměla takový švih.
MEK: Co se týká country, tak jsem pozval Petra Uviru, protože hraje strašně krásně na kytary a cigarbox. A taky jsme tušili, že to je dobrej chlapík a to se potvrdilo! Pak Niky, Marťu Trchovou, Michala Němce, Veroniku Jedličkovou (v době natáčení ještě Dvorskou) a Ninu Marinovou na zpěvy. Každý z nich je jiný a to jsme se snažili vytěžit. Nikdo nezklamal! Ondra Ježek se pozve na desky většinou sám tak, že tam něco nahraje a my to tam musíme nechat, protože to je dobrý. Tomáš Procházka alias Federsel nám tam namluvil recitativ. Má hlas jako Rudolf Hrušinský po večírku, ve čtyři ráno. A pak taky zazní na desce kocour Kuky, který přišel a mňoukl na konci písničky Šípy. Mám ho hrozně rád, takže jsem byl potěšen jeho účastí!

Lišíte se nejen žánry, ale i nosiči Martin zvolil vinyl, Aleš CD. Jaký má plán Ondřej?
MEK: Myslí
m, že Ondra má nejraději cédéčka.
OK
: Ano, mám nejraději cédéčka. Vinyly jsou hezký, ale vlastně je skoro neposlouchám. Mně by možná stačil jenom internetový release bez nosiče, vzhledem k tomu, že nevím, jestli jsem schopen hrát ten materiál naživo. Nikde jinde než na koncertech si to asi nikdo nekoupí. Leda by tam byl překvapivý hit. To se zcela vyloučit nedá.

Máte už venku několik klipů. Chystají se ještě další?
OK
: V současné době ne. Já kupříkladu se na klipy skoro nekoukám, asi proto, že nesnáším záběry na hlavy simulující zpěv. Raději mám hezky sestříhané a nazvučené záznamy hrajících muzikantů, jako třeba KEXP, Tiny Desk a tak, je toho hodně.
MEK
: Ale chceme je. Nápad mám, nevím jak a kdy to uděláme. Ale doufám, že ano.
AP
: Zatímco hudbu řešíme hodně kolektivně, klipy záleží více na iniciativě jednotlivců. Nápady by tu byly, ale k realizaci je ještě dlouhá cesta.

Liší se nějak reakce publika na ten projekt? Myslíte, že vám to třeba může rozšířit posluchačskou základnu?
MEK: Doufám, že ano. Ale možná
to bude ještě nějakou dobu dojíždět, něž se ty písničky dostanou k lidem, co o nich teď nemají tušení. To se mi líbí. Natočíš desku a pro někoho může být fakt důležitá a pěkná třeba za deset nebo dvacet let.
OK: Asi se bude dít velmi ojediněle, že nějaký country fanda se od Lorenzových hochů přesune k Dětem z Bullerbynu. Ale vyloučit se to nedá. Spíš řeším, jestli nechceme po příznivcích Květů příliš, totiž aby slepě následovali naši náhle vzplanuvší lásku ke country, resp. elektro-popu. Je to takový hudební experiment na lidech (je to podle směrnic EU neetické?). Nejspíš to dopadne tak, že se nic zvláštního nestane, spousta lidí si těch alb vůbec nevšimne. Nebo, jak říká Martin, až dodatečně.
AP
: Lidský vkus je hodně komplikovaná věc, zvláště pokud nezkoumáte skupinu, ale jednotlivce. Stává se, že nám někdo řekne, že patříme mezi jeho dvě nejoblíbenější kapely. A vedle nás uvede kapelu, která se nám vůbec nelíbí. Na sociálních sítích si všímám, že na to reagují i lidé mimo fanouškovský okruh. Můžou to být tací, co o nás nikdy neslyšeli, nebo ti co si pamatují naši starší tvorbu a ta jim nic neříkala. Dovedu si představit, že ti nás můžou začít poslouchat.

 

U Alešovy desky se avizovalo, že „odkazuje k devadesátým letům a lásce Aleše Pilgra k Japonsku, osmibitovým počítačům, karate a bojovým filmům. Skladby Martina a Ondřeje mají nějaký leitmotiv či jednotící myšlenku?
OK
: Mně ta posedlost jednotností čím dál víc rozčiluje. U všeho, každé knihy, desky, představení atd. se zuřivě hledá nějaké „téma“… Asi je to tím, jak je svět kolem fragmentární. Možná jsem povrchní, ale já nepotřebuju, aby každé dílo tvořilo jakýsi celek. Dřív desky prostě byly sběrem toho, co se za uplynulý čas urodilo, jen se to nějak dramaturgicky ošetřilo. Dneska se musí každý muzikant, který chce být brán vážně, tvářit skoro jak filozof.
No, nicméně na tom mém albu se několik důležitých slov vyskytuje vícekrát. Ve dvou písních se například – sice jen jako rekvizita, ale důležitá objevuje počítač (bystrý publicista zde vycítí spojitost s Alešovou deskou a bude šťastný, že má o čem psát…), a teprve dodatečně jsem zjistil, že jsou melodicky velmi podobné. Napřed jsem z toho byl smutný, ale pak jsem si řekl, že z toho udělám záměr. Jinak jsou ty písně – nepřekvapivě – o nemožnosti či neschopnosti komunikace, o pocitu „života po životě“ stárnoucích chlápků, o možnosti najít i v takovém způsobu existence zvláštní slast („Napij se vína prohry“). Samé depresivní věci, ale ta hudba by to měla jaksi nadnášet.
MEK: Myslím, že deska Lorenzovi hoši
má jinou náladu, než kterákoliv předchozí od Květů nebo mých sólovek. Stačí si to poslechnout. S otevřenou hlavou. Jako kdyby vám někdo řekl, abyste napsali knížku o kovbojích, se vším, co k tomu patří. A vy jste to udělali, ale v tom textu se nakonec podařilo otevřít věci, na které myslíte a co jsou pro vás důležité. Je to jednoduchá a jasná věc.

Jak nyní budou vypadat vaše koncerty? Budou nějaký čas jen k tomuto projektu? Nebo se to bude střídat sběžnými Květy“?
AP
: Odjeli jsme teď turné sedmi koncertů, ve kterém jsme hráli oba programy dohromady. Teď se rozpojí a budou si žít tak trošku vlastním životem. Máme rozjednané nějaké letní festivaly, kde bychom se měli objevit a pokud nás někdo pozve, rádi dorazíme.
MEK: To hraní s celou partou se mi tak líbilo, že budu rád, když se
podaří udělat několik výjimečných koncertů ještě třeba v létě. Hraní se Štěpánkou, Kubou a Petrem bylo fantastický. Ale jinak mám takové nastavení, že se mi chce jít pořád dál, a na to je potřeba se od věcí odpoutávat.

Předloni dvě alba, loni dvě alba, na tento rok je jisté přinejmenším jedno… Není to až přílišná hyperaktivita?
OK
: Je. Třeba brzo umřem, tak se tak honíme. To je ale blbej humor, co?
AP: Jsme jako neposlušný puberťáci, kterým dospělí říkají, nezamilovávej se, máš na to ještě čas. Ale pokud žijete naplno, poradit si stejně nenecháte.
MEK: Já bych třeba chtěl tenhle rok hlavně sportovat.

 

 

Přidat komentář