NEIL, konzervativní pokrokář

Zahrajme si dětskou hru na pravdu a lež. Neil Young miluje staré, poctivé a zemité věci, vyznává tradiční hodnoty. Pravda. Neil Young zbožňuje experimenty, ulítává na futuristických novinkách, patří do rodu volnomyšlenkářských snílků. Zase pravda. Zdánlivý paradox pochopitelně ovlivňuje jeho „život a dílo“. Chlapík, který ctí historické americké bouráky, ale chvályhodně si do nich nechává montovat moderní ekologický pohon, aby neškodil matičce přírodě, je rozhodně sympatický samorost.

neil_1Lincoln Continental rok výroby 1959, překřtěný na Linvolt, hlavní plechový hrdina alba Fork In The Road (2009), navzdory archaicky elegantním tvarům dobře jezdí i s elektromotorem pod kapotou. Svatokrádež, převrtávat takovou starožitnost? Určitě ne. Spíše propojení osobního vkusu majitele s poctivostí k sobě samému: Neil Young se může s čistým svědomím v textu písně Fuel Line trefovat do nekalých, zpátečnických praktik naftařských společností a přitom si užívat jízdu ve zbožňované káře. Typické. Také Neilova hudba stojí na hlubinných ložiscích folku, blues, dřevního rock’n’rollu a country, ale často „jede“ s pomocí nových vynálezů. Okatý, či spíš ušatý příklad nabízí deska Americana (2012), kde na tatíka grunge opět přeměněný Young přearanžoval až dvě stovky let staré morytáty, agitky a kovbojské songy pro frenetickou rockovou rytmiku a k chropotu vybuzené elektrické kytary. A skvěle to funguje.

NOVÉ KOŠTĚ DOBŘE METE?
Ne vždy ovšem posloužilo Youngovo nadšení pro novinky dobru věci. Poprvé se písničkář pořádně spálil už v dobách prvního vydání eponymního sólového debutu z roku 1968. Tehdy se na poslední chvíli rozhodl použít při masteringu vinylu nový, dostatečně neodzkoušený systém Haeco-CSG (Holzer Audio Engineering-Compatible Stereo Generator), který měl zajistit kompatibilitu desky při přehrávání jak na stereofonních, tak tehdy ještě běžných monofonních gramofonech. Výsledek? Znělo to blbě jak mono, tak stereo. Young musel přemíchávat a nechat vyrobit nové matrice postaru, zvlášť pro mono a stereo, a v roce 1969 znovu vydat zvukově únosnější verzi LP.
Se zrovna kladnou odezvou posluchačů se nesetkalo ani Youngovo nadšení pro syntezátory, zvláště tehdy ještě relativně nový, módní a průkopnický (začátky polyfonního digitálního samplingu) synclavier či hlasový syntezátor vocoder, a pro krautrockové experimenty německé kapely Kraftwerk. Syntezátorovým soundem „postižené“ album neil_2Trans (1982) bývá stabilně hodnoceno jako jedno z jeho nejhorších. Souhlasí i spoluhráči: „Neil vysvlékl všechnu naši hudbu, přihrál playbackem zkreslený zpěv a divný sekvence a na všechno naházel ty syntezátorový ho*na,“ uplivl si Frank „Poncho“ Sampedro, kytarista Crazy Horse, v rozhovoru s publicistou Jimmym McDonoughem pro Youngovu biografii Shakey. Písničkář ovšem hájí použití vocoderu, díky kterému zní jeho hlas jako promluva mimozemšťana z béčkového sci-fi, rodinnými důvody. Hledal způsob komunikace s postiženým synkem, kterému by použití elektronického generátoru hlasu mohlo pomoci. Pochopitelné.
„Staromilské novátorství“ v soundu ovšem Youngovi mnohokrát vyšlo na výbornou. Ne, že by v té době nevycházely podobně zvukově špinavé tituly jako Everybody Knows This Is Nowhere (1969). Ale netřeba zdůrazňovat, že právě spojení garážového soundu, improvizací a hlavně invenčních písní udělalo otce grunge právě z Neila Younga a ne z nikoho jiného. Z poslední doby se pak vnucuje příklad alba Le Noise (2010). Písničkář přistoupil na návrh producenta Daniela Lanoise, aby model osamělý chlápek s kytarou přetvořili pomocí nejmodernějších efektových zařízení málem na malý orchestr či akustickou wall of sound. Španělka tu zuří se silou elektrických nástrojů, roste do rozměrů kontrabasu a je-li třeba, násobením ozvěn získává kvalitu varhanních zvuků. Zpožďovače spolu s oktavéry vytvářejí dojem hry několika nástrojů zároveň, bez potřeby playbacku. „Nahrál jsem folk metal. Zvuk spojuje jedinečnost folkové interpretace s akustickou kytarou, jenže se vší tou metalovou civilizací kolem,“ žertoval Young v rozhovoru pro Chicago Tribune.
Tradičněji znějící Youngovy desky, řečeno velmi zjednodušeně, patří k těm oblíbenějším a tudíž nejprodávanějším: After The Gold Rush (1970), Harvest (1972), Harvest Moon (1992). Ale ani přeskoky do sféry ryzího tradicionalismu nebyly vždy hodnoceny pozitivně. Jako třeba v případě countryového alba Old Ways (1985). Pisatel se osobně domnívá, že jde o moc pěknou kolekci písní, nicméně patřila k důvodům, proč dostal písničkář vyhazov od vydavatelství Geffen. Firma mu vyčetla, s typickou arogancí byznysmenů, že v rámci kontraktu dodával samé netypické, „neyoungovské“ nahrávky.

YOUNG VERSUS DIGITÁLNÍ HUDBA
Když náš protagonista vlezl do Jackem Whitem zakoupené a zrestaurované nahrávací budky Voice-o-Graph, reálie z dob plenek gramofonového průmyslu, umožňující rytí zvukového signálu snímaného jediným mikrofonem přímo do matrice gramodesky, šlo o projev čirého sentimentu. Těžko v dnešní hudbě hledat více mechanickou a „anti-digitálnější“ záležitost, než bylo album A Letter Home (2014). Autentický šum a praskot zachycuje i úlitba trhu, převedení nahrávky do formátu CD i downloadu. Young má pro vinyly pochopitelnou slabost, ovšem nepatří k odpůrcům digitální hudby. Vadí mu jen její nedostatečná zvuková kvalita.
neil_3„No a co, sdílení muziky na internetu prostě převzalo funkci rádia, posluchači si udělají představu. Ale kdo chce poslouchat hudbu opravdu kvalitně, potřebuje něco lepšího. Mp3 jsou na nic, zachycují tak 5% skutečného soundu dobré nahrávky… Nic proti obrovskému dědictví Steva Jobse, on byl skutečným průkopníkem digitální hudby, ale když přišel z práce domů, poslouchal vinylové desky,“ poškleboval se Neil ve své promluvě na konferenci D: Dive Into Media.
Právě proto, aby zjednal nápravu a vrátil digitální hudbě ztracený punc kvality, pustil se novátorský tradicionalista do podpory nového formátu Pono. Samotný výraz pono si vypůjčil z havajštiny, téměř vyhynulého jazyka s pouhým jedním a půl tisícem mluvčích. Znamená spravedlnost či oprávněnost. A písničkářovým cílem není nic menšího, než nabídnout zvuk „takový, jak písně poprvé znějí v průběhu studiového nahrávání“. Tedy co nejméně komprimovaný. I když už samotné převedení na nuly a jedničky vždy oproti analogu znamená jistou kompresi, ve formátu Pono by se měl úbytek alikvotů pohybovat za hranicí rozlišitelnosti lidskými slechy. K realizaci nápadu Young najal odborníky, založil společnost PonoMusic a vybral vstupní kapitál prostřednictvím crowdfundingové kampaně na Kickstarteru. Prototyp přístroje PonoPlayer představil už v roce 2012 v rámci televizní Late Show with David Letterman. Podporovatelé z Kickstarteru obdrželi svoje přehrávače s první porcí hudby ve vysokém rozlišení v říjnu 2014, na oficiální trh vstoupil formát Pono 5. ledna 2015. Pono vlastně využívá FLAC audio file, WAW či DSD, ale s větší „hustotou“ dat než např. běžné FLAC, vytvářené např. z pro potřeby CD již zkomprimované studiové nahrávky. Základní přístroj PonoPlayer s kapacitou paměti 64GB pořídíte za nějakých baťovských 399 US$, cena alb ke stažení se pohybuje mezi 10 a 25 dolary. Nutnou součástí nabídky je neil_4pochopitelně PonoMusic App, software umožňující stahování muziky z online obchodu PonoMusic a její synchronizaci s přehrávačem. No nekupte to. Nekoupíte? Aneb co na to odborníci na hudební byznys? Nebudu čtenáře unavovat přesnými citáty, mohou si je snadno dohledat, ale žádný velký jásot nezní. Současný trh s muzikou se soustředí na chytré mobily a streaming. A když popularizátor a moderátor televizních pořadů o vědě a technice David Pogue uspořádal test naslepo, ukázal, že běžní posluchači většinou neodliší Pono od hudby ve formátu AAC, používaném v iPhonech. Přednosti Pono se plně projeví, doloženo například testy měsíčníku Stereophile, většinou až při reprodukci na vysoce kvalitním (a pochopitelně nákladném) zařízení třídy High-End audio. Neil Young zase jednou nechal jednat svoji novátorskou a zároveň ryzí kvalitu prosazující část osobnosti. Obdivuhodné, přínosné. Ale zatím bojuje s větrnými mlýny. Bude posluchačských fajnšmekrů dostatek, aby „uživili“ PonoMusic, nebo pokus o skutečný high-resolution formát vymizí jako ona havajská řeč?

YOUNG VERSUS AGROTECHNIKA
Co se týče technického provedení hudby, bývá Young progresivní. Ale promluvte s majitelem kalifornského Broken Arrow Ranch, amatérským farmářem a spoluzakladatelem benefičního festivalu Farm Aid třeba o zemědělství a s nějakými novinkami tvrdě narazíte. Oslavenec, psáno jen s mírnou nadsázkou, odsuzuje málem všechno, co se objevilo od vynálezu ruchadla. V sytých barvách to ukazuje i letošní tematické album The Monsanto Years. Písničkář tu nevybíravě tepe soudobý agrobyznys, jak prozrazuje už titul zahrnující jméno jedné z nejvýznamnějších amerických agrochemických firem Monsanto, zaměřené krom výroby umělých hnojiv či pesticidů také na produkci geneticky upravené setby.
Bohužel, tematiku nemá nastudovanou do hloubky. Často brojí proti skutečným problémům. Třeba proti zranitelnosti ekosystému nevhodnými plodinami či „ždímání“ farmářů zaháčkovaných do kolotoče nákupu výnosných, ale málo odolných odrůd hospodářských rostlin a chemikálií k jejich následné ochraně. Ale jindy jen v naštvanosti propadá té povrchnější ekologické propagandě. Jistě, např. při zavádění GMO (geneticky modifikovaných organismů) dochází ke spoustě chyb a porodních bolestí, ale jen demagog by mohl tvrdit, že jde o věc a priori proti přírodě (vždyť i příroda kříží a modifikuje, byť v jiném časovém horizontu) a přemnožené lidstvo v době měnícího se klimatu nemá moc jiných šancí. Promiňte osobní poznámku – autor článku by se neodvažoval polemizovat, kdyby jeho někdejším oborem nebyla právě ekologie a obecná biologie, kterou vystudoval na UK, a kdyby se o problematiku stále nezajímal. Výtka proti určité části obsahu však neznamená, že by album nebylo po hudební a písničkářské stránce přesvědčivé. V hněvu vychrlené tříakordové nápory Youngovi sluší. Daří se i spolupráce se syny Willieho Nelsona, Lukasem a Micahem, a celou Lukasovou kapelou Promise Of The Real.
Proč vlastně Neil Young skáče od konzervativních hodnot k experimentům s nejistým výsledkem, proč jednou dští na novinky síru a jindy je prosazuje málem hlava nehlava? Pochopitelně nevidíme písničkáři do hlavy, ale považujeme za pravděpodobné, že on samotný žádný rozpor v názorech na věci staré a nové nevnímá. Rozdílnost jeho přístupu můžeme vidět zvenčí a zdáli, Neil Young přirozeně dělá jen to, co v dané chvíli považuje za správné. Jisté je akorát, že bez zvídavosti, novátorství, úcty k tradici, přijímání i odmítání nového a bez nadvědomého tvůrčího křísání mezi tím vším by nenapsal takovou spoustu nadčasových písní.
neil_5
LEGENDA, O KTERÝ NIKDO NEVÍ
(UNKNOWN LEGEND)
Pracovala v bufetu,
větší kočku jsem neviděl.
Objednával jsem si jen proto,
abych se mohl koukat, jak se
nese.
Vyrostla na malým městě,
nikdy se toho nezbavila.
Táta se pořád stěhoval,
a tak musela taky.
Někde v poušti na dálnici
osedlá si Harley-Davidson,
dlouhý blond vlasy
jí vlajou ve větru.
Půl života utíkala.
Chromovanej plech a ocel
proráží čistej vzduch, kterej
dejchá,
ten vzduch, co dejchá.
Víte, není to lehký,
musíte mít výdrž.
Ve svý době byla legendou,
tajným svatým.
Teď šatí dvě děti
a čeká na kouzelnej polibek.
Do očí se jí vloudil
takovej nepřítomnej pohled.
Někde v poušti na dálnici
osedlá si Harley-Davidson,
dlouhý blond vlasy
jí vlajou ve větru.
Půl života utíkala.
Chromovanej plech a ocel
proráží čistej vzduch, kterej
dejchá,
ten vzduch, co dejchá.

Přidat komentář