Neil Rolnick: Ex Machina; John Gibson: Traces

neilAmerický skladatel Neil Rolnick (1947) má na svém kontě téměř dvacítku (dost rozlišných) desek, publikovaných na Deep Listening, Albany či Bridge, především však na Innova, kde vyšlo nyní dvojalbum Ex Machina, obsahující dvě jeho laptopová extempore a tři skladby pro akustické nástroje, byť s laptopovými excesy nějak spjaté. Co je však třeba předeslat: Rolnick, pro nějž je vazba tohoto typu příznačná, dokáže propojit kompoziční sofistikovanost se zaměřením na humornou show, ovládá onen zcela specifický smysl pro osobitou prolidštěnost počítačového podání, a ta není dána do vínku mnoha adeptům hudební angažovanosti tohoto typu. Jeho vyreptávaně probudivé WakeUp (2013) hýří hamonivou rozvezeností zmatečného, až hororového zavirválňování, znevážněného snovým, téměř náměsíčným kvazizpěvem. Vše je tu zarputilé, rozsekávané do troskovosti a hrčivě vrčivého hláskování, chaotizovaného s vlisky rockového prozpěvování do absurdity. Naopak O Brother! (2014) má sklon k zabíhavému i zabíravému prožalostnění, zahadrovávanému různými ruchy a strojově nastrojenými hlasy, extravagantními už tím, jak jsou zrychlovány a zmnožovány, proskučovány a zrepetizovány. Jsou zparodizovány pospřeházenou příměsí westernu s nejrůznější záměnlivostí hrčivostního sboru.
Pohrávavý altsax Teda Nashe, zdvojovaný občas laptopem, působí v Silicon Breath (2014) vtipkující náruživostí, přecházející do protipólující vláčné metastáze. Překotňující, až hemživá výskavost se tu střídá s nabobtnávající závažností, balamutivé skotačení s těkavou zbojností, vše se šíří jako kruhy po vodní hladině. Violoncellista Ashley Bathgate ve skladbě, příznačně pojmenované Cello Ex Machina (2015) je až nevypočítatelně náznakový, hudravě probíravý i zdrhávavě zniterňující, je valivý i úsečňující, překotný i zarážkový, jeho podsekávaná melodičnost probíhá s nelomeně plným tónem, libozvučným, rozevlávavě vzrušujícím i probzukávavě mementujícím až do zádernosti. Z plašivostního rozcupování skladby, z její hroutivosti, se pokaždé rozkuráží k nové překypnosti. To pianistka Kathleen Supové vstupuje do Dynamic RAM & Concert Grand (2014) s opatrností, tón po tónu, pohybuje se jako na kluzkém ledu, ale záhy se narychlovaně probruslovává  k vehementní záchvatnosti, její klávesní prubování i rojení graduje k dorážlivé troufalosti a důrazné prostíravosti. Nad rozhlušivým zákeřněním laptopu nebo i drobnými Rolnickovými přípodotky vždy znovu v průběhu třicetiminutové suity vyvstává klavírní melodie, jasnozřivě i pozpřeházeně vegetuje, zezávažní, zvervní, zmobilizuje se. Je to neustálé renovování, jako by se Supové vždy znovu navracela k počátku a byla pokaždé udolávána jiným narušením, až halucinačním škvířením nebo zátočným mísením. Nakonec navzdory všemu destilování zvítězí koncertní swingování, pohrávavá zádumčivost se prozvoní do tanečnosti a… skladba skončí, když nám klavíristka všechno do puntíku vyzvonila.
Je to dvojdeska, která vám Neila Rolnicka představí v jeho neustálé proměnlivosti, vzájemné vazebnosti nástrojů s laptopem, plné nápadů, zvratů, ustavičného plašivostního hroužení a náběžného rozkurážování. Rozhodně se nebudete nudit, skotské střiky jeho kompozic vám k tomu neposkytnou čas. Nadto Nash, Bathgate a Supové jsou mistři svých nástrojů a reagují na veškeré Rolnickovy podněty víc než adekvátně.
johnJohn Gibson
(1960), pocházející z Atlanty, není Rolnickovi natolik vzdálen, jak by se mohlo na první pohled jevit. Jeho Traces jsou rovněž rozlomeny do dvou poloh; čtyři samostatné elektroakustické kompozice vzrušivě vysondovávají svět, který autora obklopuje, ke třem nejvýraznějším skladbám si obdobně přizval hudebníky na slovo vzaté. Jeho Thrum (1998) s chvějně nanášenou přízračností sesumírovává s kytarami a basou i samozřejmou elektronikou atmosférické vyhlédání, oscilující mezi reptavou brumlavostí a mlátivou spádností. Slumber (2006) zase přivolává ze vzdálené poruchovosti proborťující se skrumáž, nad kterou vytěkává prozvoňování, seskupované do (ves)mírné harmonie, rozředivé i rozkvétavé do výhonků nostalgizujícího zameditovávání. Day Trip (2000) v tomto smyslu dochází nejdál: prolíná až netýkavkové melanžování s narušněním echa řečnivého shromáždění z newyorského Chinatownu, poklidná nesráznost vyhřezne do vykřesávané harampádnosti, bortí se a znovu s tumlováním vysoukává se sprškami zvukových postřehů (až po vzlétnutí holubů). Driptick (2010) je naopak plný rozevlávání, nahrnování, produsávání se spodním proudem roztikávané jinotajnosti, zahrává si s rytmizovaným proudněním.
Out of Hand (2008) nabízí náznakové prohlédání a prohledávání na pomezí rozvažovanosti a bezmezné náruživosti. Gibson probloumává pod bezmezným proudněním trubky Michaela Tunnella a trombónu Bretta Shustera, které se mění od obloudivé ráznosti až po jednotónové výdechy; ostatně i rozradovaná improvizace se může zanořit do ponorné potichlosti nebo naopak do rytmizované unizónosti.  Oscilování mezi zatišováním a takřka namátkovou výstřelností prokazuje i Red Plumes (2011) , ponorně utkvívající ve vlnách Pacifiku. Je zásluhou veleznámého violoncellisty Craiga Hultgrena, jak téma vymelodizovává a nadnáší, ať v akustickém hávu nebo v elektronicky pozměněné podobě. Hultgren je libozvučný, naléhavý, lichotný, rozebíravý i uchvátaný. Neustálá rozehrávanost obou hudebníků zavrcholí do nadnášivé úchvatnosti. V podobné oponentuře k planktonově vylaďovanému elektronickému podloží je v Blue Traces (2009) pianistka Kati Gleiser, která se vťukává do metaforického tématu noci na ostrově Cortes v Britské Kolumbii. Je poklidně rozvážná, zkoumavě námluvná, tykadlově povzbudivá i zastrčrůžkově hlemýždivá, ale vztahy s Gibsonem, který je místy dotěrný, nenarušuje, její klavír je pohrávavý, jemně přístojný i útěšně výbojný až do závěrečné excitace.
A tak jsou Gibsonem oslovené nástroje výslovným obohacením alba, které však i ve své celistvosti proklamuje sounáležitost mezi jasnozřivým zvukem a noiseovostí, je dokladem, že styčnost obou proudů zdaleka nemusí být mesaliancí, že i v ní může tkvít určitá harmoničnost. Což ostatně dokládají obě alba, kterým jsme se tu věnovali.

Innova, 2016, 63:31 + 39:53; Innova, 2016, 66:51

Přidat komentář