Neil Young: Homegrown

Reprise, 2020, 35:22

Další rockový mýtus se dočkal naplnění, i když vlastně o zásadní překvapení nejde. Čímž nemá být řečeno, že by vydání opusu Homegrown 45 let po jeho poslední nahrávací frekvenci v lednu 1975 nestálo za to. Naopak, je dobře, že Neil vyhrabal nahrávku z archivu a řádně uleželé, legendami opředené studiové pásy rekonstruoval. Akorát, že příznivci hyperaktivního pana Younga ledacos znali už dříve. Nejen písně zamýšlené pro Homegrown, ale publikované na albech American Stars n‘ Bars, Hawks & Doves, kompilaci Decade či dostupné v koncertních verzích ve filmu Neil Young Trunk Show. Daly se dohledat, s přispěním bootlegů nebo YouTube, i songy jako Separate Ways, Try i další z údajně až třiceti kusů, které povstaly z nahrávacích sessions k Homegrown. Nicméně teď máme před ušima celou finální zvukovou mozaiku dvanácti písní, jak ji autor nosil v hlavě.

Zábavné je třeba porovnat White Line, zde provedenou akusticky s Robbiem Robertsonem, s hlučnou verzí písně v podání Crazy Horse na albu Ragged Glory (1990). A sledovat, jak White Line drží linii v původním kontextu. Největší klad trezorového pokladu, krom odtajnění zbylých snímků, je totiž soudržnost. Tedy patrná až poté, co si odmyslíme, že některé písně jsme znali notoricky, jiné nikoliv, a zapomeneme zafixované pořadí těch známých v rámci jiných titulů. Na rozdíl třeba od roztěkaného (ale jinak skvělého) „sběrného“ titulu American Stars ‘n Bars (1977) drží Homegrown tematicky i hudebně pohromadě. Jde skutečně o countryrockovou řadovku, přirozeně zapadající mezi tituly On The Beach (červenec 1974) a Zuma (listopad 1975). Zároveň je zjevné, proč dal Young v červnu 1975 přednost vydání temné desky Tonight’s The Night, opožďované od roku 1973, jejíž poselství mu stále leželo na srdci, před „až příliš osobní“ (jak sám řekl) kolekcí, inspirovanou z podstatné části nepovedeným vztahem s herečkou Carrie Snodgress. I když asi netušil, že Homegrown zůstane u ledu tak dlouho.

 

Přidat komentář