Nejlepší den Thurstona Moora

Nic nenasvědčuje tomu, že by oficiální pauza legendární americké kapely Sonic Youth měla někdy skončit, jednotliví členové jsou však stále aktivní. Její lídr, šestapadesátiletý Thurston Moore, se letos vrací do Prahy s novým albem The Best Day, které představí 30. října v Lucerna Music Baru.
thurston_moor1
Na konci října vydáváte čtvrtou sólovou desku s názvem The Best Day, na které hraje třeba Debbie Googe z My Bloody Valentine. To je velmi pozitivní název, co se za ním skrývá?
Pojmenoval jsem ji The Best Day poté co jsem viděl tu fotografii, co je na obalu. Viděla jste ji?

Chystala jsem se na ni zeptat, je krásná.
Díky! To je moje maminka, když jí bylo asi dvacet let a trávila čas u jezera s nejlepším kamarádem a jeho psem. Dívala se do foťáku, který držel můj táta a v tu chvíli se do sebe zamilovali. nebo už možná zamilovaní byli, kdo ví. Zkrátka to vypadalo na jeden z jejich nejlepších dnů.
Nedávno jsem našel tu fotku u mámy doma a hned jsem si uvědomil, že musí být na obalu. Vše do sebe zapadlo. Odráží se v ní idea blaženosti, půvabu, klidu, zamilovanosti, všech těch skvělých pocitů. Chtěl jsem vyjádřit myšlenku čistého štěstí, kdy zbytek světa přestává být důležitý.
Předtím jsem měl trochu jiné představy o tom, jak bude deska vypadat. Obal měl souznít s původním název Detonation, což souviselo s mým zájmem o historii anarchismu a aktivismu. Detonation byl název básně, kterou napsal můj kamarád Ben Doyle, je to protest proti moci a autoritám, které se prosazují v naší společnosti. Říkal jsem si, že to možná ani není nejlepší nápad, ale ta idea ve mně pořád byla. Nicméně samotná nahrávka dostávala časem jiné obrysy, nosil jsem hodně věcí už pár let v hlavě, noise jamy, akustické instrumentálky, nějaké přebytky z období kapely Chelsea Light Moving, ale až poté co jsem je nahrál s Debbie, Jamesem Sedwardsem a Stevem Shelleym, bylo jasné, že se zaměřím jen na několik z nich, protože nejlépe odrážely mé tehdejší pocity.
V posledních letech jsem hrál s Yoko Ono, myslím, že to byla ona, kdo mi řekl o myšlence duševního aktivismu, který je stejně důležitý, jako ten, kdy vyjdete do ulic, zvedáte pěsti a řvete policajtům do obličeje. Prý je dobré nepojmenovat své nepřátele, protože jakmile je jednou nazvete jménem, dodáte jim energii a moc. Místo toho vyřkněte jméno osoby, která dělá dobro. Tím jí dodáte sílu. Je to taková buddhisticko- utopicko‑idealistická myšlenka, ale nějakým způsobem mi dává smysl i jako duchovní cvičení. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem dával dohromady obal, text písně The Best Day přišel až poté.
Všichni máme stejně smíšené emoce, dobré, špatné, nejhorší a nejlepší dny, jsme melancholičtí, smutní, máme radost. Snažil jsem se zaměřit na konkrétní aspekt štěstí, i když ta samotná deska, jak hudba tak slova, obsahuje všechny pocity. A vlastně o tom to celé je. Emocionální stav mysli.
Dokonce jsem si zkoušel na internetu najít, kolik písní se jmenuje The Best Day. Našel jsem jen pár country věcí, ale to nevypadalo jako střet zájmů.

thurston_moor2Jaký byl nejlepší den vašeho života?
Pár jich bylo, mluvit o všech v rozhovoru je přeci jen příliš osobní, ale profesně. Vzpomínám si třeba, když jsem v Anglii hrál na koncertě s Iggym Popem I Wanna Be Your Dog, strávili jsme pak celou noc vzhůru. Bylo to neuvěřitelné, protože to co dělám, dělám především kvůli své fascinaci The Stooges. Nejlepší večer mého života. Mé nejlepší dny jsou vždy spojené s nějakou romantickou. to je asi vážně moc osobní. Když se narodila má dcera Coco, to byl nejlepší den mého života.

Zmiňoval jste aktivismus. Je o vás známé, že jste byl velkým odpůrcem americké invaze na Střední východ. Sledujete i současné politické střety?
Ano, ale jako většina lidí, prostě jen pročtu média. Nikdy jsem se nepovažoval za nějak výřečného, co se globální politiky týče, jsem typický sympatizant levice. Devadesát devět procent lidí, co potkáte na ulici, chce mít klid, jen opravdu malá část touží po násilí, vždy to tak bylo. Jenže tato malá skupina vytváří konflikty na zemi.
Druhá světová válka, Vietnam, se všemi těmi strašnými konflikty se musí země vypořádat, přicházejí nové generace, technologie se vyvíjí, aby mohla být ještě destruktivnější, jsme paranoidní kvůli nukleární hrozbě a přitom sledujeme na youtube, jak někdo vytáhne meč a usekne někomu hlavu. Proboha. Co se Ameriky týče, je to situace, které nerozumím. Kultura zbraní skrz naskrz, která prodává zbraně na Střední východ, stává se tam endemitem, poté slíbí stabilizovat situaci, kterou sama pomohla nastolit. Připadá mi to až směšné. Jako umělec mohu jen dát dohromady desku, ale pořád je to pouhé album, není to esej Noama Chomskeho.

NECÍTÍM SE BÝT KYTARISTOU
Odedávna používáte hlavně kytary Fender Jazzmaster a Jaguar. Proč jste si zvolil právě tyto typy?

Na nové desce hraju já na Jazzmaster a James Sedwards na Jaguar, ale naživo už si bere také Jazzmaster, protože jsem mu půjčil jeden ze svých starších kusů. Na Jazzmaster jsem začal hrát někdy v polovině osmsátých let. Do té doby jsem neměl pěknou kytaru, na začátku neměl nikdo z nás peníze, takže jsme používali levnější nástroje, nakoupené v newyorských zastavárnách. Brali jsme cokoliv, co moc nestálo a bylo funkční, a uzpůsobili našim potřebám.
V raných osmdesátkách jsme hráli já a Lee Ranaldo s Glennem Brankou. Když jsme začali jako Sonic Youth, velmi nás podporoval. Nejen, že nás pozval na svou novou desku, ale také nám půjčil kytary. Měl plno těch levných shitových kusů, které měl rád, protože byl také bez peněz. Upravil jim krk, dal jiné ladění. Vzpomínám si, jak ty kytary dotáhl do mého bytu, kde byl Lee i Kim, říkali jsme si jak je to bezva, konečně můžeme hrát víc věcí. Byly naladěné jeho speciálním laděním, mám dojem, že na jednu jedinou notu. Jedna kytara měla všechny struny jen vysoké, myslím, že na vysoké E, a když jsem na ní hrál, měl jsem nutkání to tak nechat. Jenže mi připadalo hloupé kopírovat jeho ladění. Nicméně to byla velká inspirace, dělat věci trochu podivně a jinak. První desky Sonic Youth mají standardní ladění, alternativní jsme zkusili až na druhé desce, Confusion Is Sex. Dával jsem paličky od bicích za struny, různě jsem do toho bušil, což jsem použil už v jedné z prvních písní Burning Spear. Další důvod, proč jsme to dělali, byl, že v normálním ladění zněly ty laciné kytary strašně, ale když jsme dělali tohle, znělo to výborně.
Hned jak jsme něco vydělali, vyrazili jsme na nákup. Především pro mě byl Jazzmaster skvělý, protože byl trošku delší než Jaguar, na krku má širší pražce. Až později jsem si uvědomil, že Jazzmaster mi zkrátka lépe padnul do ruky. Je mojí nejoblíbenější kytarou, protože prostě vím, jak ji držet.
Tenkrát nebyly Jazzmastery ještě moc drahé, nepatřily do první ligy, muzikanti je ignorovali, všichni hráli na Stratocastera a Gibson Les Paul. Byly to zkrátka jazzové kytary, které používal třeba Chet Atkins, v rock’n’rollu k vidění nebyly, do něj jsme je vtáhli až my. Později nás hodně britských muzikantů začalo napodobovat, třeba Kevin Shields. Časem začaly být trochu dražší, postupně si je oblíbily rockpopové kapely a začaly se také sbírat. Na japonském trhu se skupují, v dnešní době jsou až směšně předražené. Ale najdou se i shitový Jazzmastery, z kterých máte až odporně plastový pocit, nejsou všechny stejné.

thurston_moor3Překvapuje vás po tolika letech hraní ještě kytara coby nástroj? Je pro vás ještě výzvou?
Hraní si s kytarou a používání nejrůznějších předmětů za strunama, brnkání před kobylkou, za kobylkou, efektové pedály, všechno to je jednoduché, v tom už moc výzev nevidím. Ostatně ani moc efektů nepoužívám, mám rád syrový zvuk kytary a zesilovače. Obecně používám jen pár pedálů, pokud dojde na nějakou divokou improvizaci, několik jich přidám, ale nejsem pedálový ani kytarový maniak, na rozdíl od lidí, kteří se mnou pracují. Třeba Sedwards, ten se ráno vedle kytary probouzí, má kytaru k snídani, kouří a pije kytaru, je v tom úplně ponořen, kytaru také vyučuje, miluje to, rád chodí do kytarových obchodů.
Pro mě jsou obchody s kytarami utrpení, je to to poslední místo, kde chci být. Už kytaru mám, nehodlám utratit tři tisíce eur za další, raději si koupím třeba vzácný výlisek desky Sun Ra. Mám kytary, které jsou mi užitečné, ale nesbírám je, to je příliš drahý koníček.
Výzvou je pro mě hlavně psaní písní, struktura a její nabourávání. Hraní na kytaru je jazyk, který používám velmi neortodoxně. I na The Best Day se snažím najít nové ideje jak využít těch šest strun nějakým novým způsobem, ale vím, že to pořád zní jako Sonic Youth, protože jsem to prostě já. Nechci se radikálně měnit, nebo skrývat, z toho jsem unavený. Tolik lidí mi říká – hej, to zní jako Sonic Youth, jen bez ostatních členů. Odpovídám, že samozřejmě ano, nesnažím se být něčím, čím nejsem.

Na svých sólových deskách hrajete i na akustickou kytaru. Vnímáte rozdíl mezi akustikou a elektrikou?
Ano a velký. První akustickou kytaru jsem si koupil až někdy v devadesátých letech. Většinou když hraju na akustiku, je to dvanáctistrunka, která mi nabízí plnější, symfonický zvuk, který mám velmi rád. Vlastně, pokud si někdy koupím novou kytaru, bude to elektrická dvanáctistrunka, o ní celkem uvažuji. Na The Best Day jsou dvě akustické věci, ve kterých hraji dokonce na všechny nástroje.

Obdivujete vy sám nějakého kytaristu?
Musím říct, že se za kytaristu tak úplně nepovažuji, prostě jsem jen začal používat kytaru, abych mohl být v kapele a dostat se na pódium CBGB (slavný newyorský klub, který fungoval do roku 2006, pozn. aut.). Raději držím kytaru, než bicí, dá to méně práce a líbí se mi, jak kytara vypadá. Ale nejsem z těch kytaristů, co pořád vylepšují svou techniku, aby byli nejlepší. Mám svá vlastní pravidla, jsem značně neortodoxní hráč. Proto mě přitahují kytaristé, kteří hrají svým vlastním úžasným způsobem, jako Glenn Branca či Lydia Lunch, ale i tradičnější kytaristé, Ron Asheton ze Stooges, rozhodně Fred Sonic z MC5, od něj mají ostatně Sonic Youth jméno. A pak jsou tu ti techničtí maniaci, Jimi Hendrix, Jimmy Page a množství dalších Jimů. Pak je tu Neil Young, Paco de Lucia, Emily Remler, ta byla úžasná.
V punku a rock’n’rollu se mi vždy líbila práce hlavně ženských kytaristek Connie Burg, Pat Place, Lydia, Viv Albertine z The Slits, která hraje zvláštním a vzrušujícím způsobem. To jsou lidé, kteří mě inspirují. Jak jsem říkal, nemám rád nadužívání pedálů, potom slyšíte jen je a ne kytaru.

VINYL  JE VÍC NEŽ MUZIKA
Stojíte v čele vlastního labelu Ecstatic Peace!. Co vás vedlo k jeho založení?

Ecstatic Peace! vznikl na začátku osmdesátek, je to zkrátka moje osobní značka. Nejdříve jsem vydával kazety, třeba Michaela Giry z The Swans nebo Lydie Lunch, pak to byla živá nahrávka Sonic Youth, Sonic Death, později pár vinylů. Líbí se mi, že mohu pomoci zajímavým věcem. Název jsem odvodil z románu Toma Wolfea The Electric Kool‑Aid Acid Test.
Pořád na něčem dělám, jednu dobu jsme značně narostli, spolupracovali s Universalem, ale to mě moc nebavilo, byly tam příliš velké korporační tlaky. Moc rád dělám menší edice desek, dokonce mám také pobočky, jako Ecstatic Peace! Library, což je knižní vydavatelství, vydal jsem také trika apod.

Jste znám jako sběratel vinylů. Je pro vás současná vlna zájmu o ně zadostiučiněním?
Lidé jsou unaveni z digitálních médií, nemyslím jen cédéčka, což je plastový krám, ale i ta idea digitální hudby, která nenabízí fyzickou interakci. Digitální hudba není analog, jsou to jen čísla. Pokud máte rádi matematiku, máte štěstí, ale pokud preferujete umění, pak je pro vás nudná.
Vinyl zažívá obrodu, protože je to dokonalé spojení hudby a umění. Pro mě je to více než jen muzika. Když kupuji desku, chci mít ten pocit hmoty a vůně. Poslech je vlastně skoro až to poslední. Je to zkrátka potěšení pro všechny smysly.
Vinyl nebude nikdy masově kupovaný, digitální hudba se bude samozřejmě prodávat nejlépe, protože stáhnout něco do počítače je jednodušší. Navíc nejsou levné, stojí dost peněz a času je vydat.

Vydělává vůbec v dnešní době někdo na vydávání vinylů?

Podle mě to ani není možné, ale stejně se pořád vydávají. V neposlední řadě vděčíme za vinylovou revoluci také možnosti objevování starých a ztracených nahrávek. Mnoho věcí se znovuvydává a remasteruje, vypadá to krásně, všechny ty psychedelické věci, africké nahrávky, turecké protestsongy ze sedmdesátek. Jenže většina lidí poslouchá ten příšerný mainstream, ani nevím co, Miley Cyrus a tak. Jasně, poslouchejte si to, ale vězte, že existuje i spousta lepších věcí.

Jakou desku jste si naposledy pořídil?
Byl jsem nedávno v bazaru a koupil jsem si několik věcí, mezi nimi i desku Oizzo No irského avantgardního hudebníka Rogera Doyla. Je to taková obskurně raritní záležitost, málem jsem to zahodil, ale pak jsem si řekl, že si to i přes vyšší cenu koupím. Nicméně sleduju i nabídku na internetu, jdu po některých věcech, nejsem v tomhle odvětví rozhodně jediný blázen.
thurston_moor4
V ROCK’N’ROLLOVÉM PANSTVÍ NESEDÍM
Sonic Youth prošli za dobu svého trvání nepopiratelným uměleckým vývojem. Jakou dobu považujete za nejšťastnější a umělecky nejpřínosnější? Nebo jsou to spojené nádoby?

Asi začátek, protože ten úžasný pocit, že jste nová kapela, zažijete jen jednou. Pravda, retrospektivně se mi to snadno mluví, faktem je, že v té době jsem byl úplně bez prostředků, nevěděl jsem, kdy se znovu najím nebo co přinese příští týden, ale byli jsme mladí. A pak, když nás kolem roku devadesát začaly uznávat mladší kapely, jeli jsme šňůry s Mudhoney, Neilem Youngem, evropské turné s Nirvanou, která nám předskakovala, a nikdo tenkrát nevěděl, kdo to je. To byly šťastné chvíle. Měli jsme kapelu, nemuseli mít jiné zaměstnání, vzrušující časy. Nirvana toho byla součástí, věděli jsme, že jsou skvělí, ale netušili, jaký se kolem nich utvoří globální kult, domnívali jsme se, že o jejich talentu víme jen my.
Co se kreativity týče, nikdy jsem necítíl nějaké propady. Asi jsme zklamali pár lidí poté, co jsme udělali odlišnou desku, než se od nás čekala. Tehdy všemu vévodil grunge, my jsme spíše zapluli k minimalismu, nestaral jsem se o to. Nirvana mě bavila, ale Bush, Pearl Jam, Red Hot Chili Peppers, fajn kapely, ale nejsou pro mě inspirující. Zajímaly mě spíš věci jako Pavement, které nabádaly k experimentům, i když z toho naše vydavatelství nebylo nadšené. Možná kdybychom se zařadili po bok grunge, nemluvil bych tady s vámi. Seděl bych si v nějakém rock’n’rollovém panství se sluhy a kouřil opium. Jak vidno, nestalo se tak.

Naštěstí. Spolupracoval jste s celou řadou významných osobností. Je někdo, s kým byste ještě rád spolupráci navázal? Ať už se současnými, či zesnulými hudebníky.
S několika mrtvýma lidma bych si zahrál rád! Ale teď vážně. S Lou Reedem bych býval rád něco udělal, dokonce jsme o tom jednou mluvili, nevyšlo to. S Neilem Youngem se znám roky a udělat noise kytarové duo by bylo skvělé, stejně jako s Reedem. Ze současných muzikantů. Udělat něco hodně divného noisového s Lanou del Rey by mohlo být zajímavé. Ne, dělám si legraci. Kdyby chtěla Lana, abych jí něco zahrál na desce, asi bych to udělal, ale za pěknej balík.
Je to dobrá otázka. Je hodně lidí, s kterými jsem si přál hrát a povedlo se to, jako Merzbow, z jazzu Peter Brötzmann, s kterým jsem si kdysi dávno párkrát zahrál. Nevadilo by mi udělat něco s Iggym Popem, se kterým jsem sice jamoval, ale toť vše.

Máte v současnosti nějaký hudební objev, který byste doporučil?
Zajímá mě volná improvizace, ti lidé jsou úchvatní. Nechodím na rock’n’rollové kapely, to už je pro mladé. Vyrůstal jsem v klubu, jezdím na turné, a když nekoncertuju, kluby nechci ani vidět, je to jako jít do kanclu, když máte volno. Navíc, když někam vyrazím, chci si poslechnout kapelu a ne přetrpět mraky selfie. Každý má telefon s foťákem a poslouchat pořád – mohu se s vámi vyfotit, mohu se s vámi vyfotit, mohu se s vámi vyfotit, a dokola omílat „Já chci vidět kapelu, já chci vidět kapelu, já chci vidět kapelu!“ Je to trochu opruz. Ale je tu jedna londýnská kapela Trash Kit, skvělé mladé holky. Doporučili mi je holandští The Ex a myslím, že by se o nich mělo mluvit, všem je vřele doporučuji.

Hodina uběhla, díky za váš čas.
Také děkuji. Do Prahy se moc těším, dlouho jsem ji nenavštívil a přitom je to jedno z mých nejoblíbenějších míst na zemi. Mám na ni jen dobré vzpomínky, obzvláště z nočního města. Mosty přes řeku, kočičí hlavy v uličkách, krásné restaurace. Vážně se těším a doufám, že budu mít trochu času se projít. Jen se bojím toho množství turistů.

foto Vera Marmelo, Radieux Radio, Phil Sharp a Kryštof Havlice

Přidat komentář