Nejméně předvídatelná improvizátorka downtownu

Všeobecné vychvalování americké kytaristky Mary Halvorson zní až novinářsky přehnaně. Jenže ony nechybí pádné důvody k pajánům, jako je tenhle: „Ona je prostě svá, jako skladatelka i jako improvizátorka. Světelné roky před vrstevníky, představuje nejvlivnější hráčku svojí generace. Tady začíná budoucnost jazzové kytary,“ čteme obdivnou charakteristiku na serveru All About Jazz. A respektovaný magazín DownBeat poctil Mary v anketě kritiků v roce 2017 titulem kytaristky roku. Proč? Možná proto, že je tak „komplexní“. Dala výrazu hudební eklekticismus nový význam, přitom veskrze pozitivní. Pořád patří mezi Alenky v říši jazzu, ale její muzika ze svazující škatulky tryská všemi směry.

 

V biografii na svých webových stránkách se Mary Halvorson může chlubit dalšími ódami na vlastní osobu. Třeba výstižnou charakteristikou „nejméně předvídatelná improvizátorka v celém New Yorku“, kterou hráčce přiřkl Howard Mendel v City Arts. Oceněním týdeníku Phoenix „ať dělá cokoliv, snaží se k tomu dostat svým vlastním způsobem“. Nebo suchým konstatováním Lloyda Sachse v JazzTimes: „Jednoduše řečeno, nikdo jiný nedělá takovou muziku.“ Ještě výstižněji vypovídá Maryina „profesní historie“ a samotná hudba. Škola brooklynských nočních podniků i prestižní soukromé Wesleyan University, z jejíž poslucháren vylezli čtyři laureáti Nobelovy ceny i jeden americký president. Erudice v soudobé hudbě i smysl pro rockovou živočišnost.

 

 

Inspirátor Hendrix

„Sessionography“, kterou dal dohromady pro web kytaristky dokumentarista a fanda Rick Lopez, už obsahuje víc než stovku(!) desek, na kterých se Mary Halvorson podílela. Velmi různorodých desek. A to je kytaristce teprve osmatřicet.

Mary Halvorson se narodila 18. října 1980 v Brookline v Massachusetts, prakticky navazujícím na předměstí Bostonu. Zmínka o „škole brooklynských nočních podniků“ se nevztahuje k tomuto šedesátitisícovému městu, ale skutečně až k ulicím Brooklynu newyorského, kde se Mary usadila v dospělosti.

O muzikantském talentu dávala Mary vědět odmala, zapsali ji tudíž do housliček. Mohla se z ní stát šikovná houslistka, kdyby ovšem coby jedenáctiletá malá slečna nezaslechla nahrávky Jimiho Hendrixe. Okamžitě se začala přeškolovat na kytaru, a rovnou chtěla tu elektrickou.

Brzy se ukázalo, že nejde o pobláznění krátkodobé a může vést k zajímavým výsledkům. Vyplatilo se investovat do dobrého učitele. V rozhovoru pro New York Times si Mary pochvalovala, že první lekce dostala od Issiho Rozena, v Haifě narozeného izraelského kytaristy, bydlícího momentálně také v Brooklyne. Issi Rozen později, v roce 1998, debutuje albem Red Sea a stane se velmi zajímavou osobností jazzově-přesahové kytary. Ačkoliv ho silně ovlivnil Pat Metheny, vždy vkládal do svojí hudby tradiční předně-východní postupy. Což logicky muselo přispět i k pestrosti formativních zkušeností jeho pilné žačky Mary.

 

 

Biologie, nebo jazz?

V době dospívání ovšem Mary zdaleka neměla jasno v tom, zda se hodlá živit muzikou. Na Wesleyan University v Middletownu v Connecticutu se zapsala ke studiu biologie, i když s kytarou byly pořád dobré kamarádky. Naštěstí má uznávaný vzdělávací ústav krom fakult životního prostředí, sociálních studií, východoasijských studií či interdisciplinárních věd také fakultu hudební. A nejen lecjakou, patří k předním americkým akademiím se zaměřením nejen na „klasické“ formy vážné hudby, ale také na etnomuzikologii či hudbu experimentální. Ne nadarmo tu přednášel John Cage. Netrvalo dlouho a studentka Mary přeběhla z oboru na obor.

Na univerzitě se stali pro Mary dalšími zásadními „velkými učiteli“ kytarista a také basista Joe Morris, proslulý jazzový avantgardista, příznivec free jazzu a volné improvizace, a především Anthony Braxton. Právě Braxton přesvědčil Mary, ať na kytaře „hledá způsob vlastního sebevyjádření“, jak se hráčka vyznala třeba v rozhovoru pro NPR (National Public Radio): „Byla jsem Anthonyho lekcemi, osobností a hudbou tak ohromena, že jsem v prvním semestru ukončila účast na všech vědeckých přednáškách. Nemohla bych je (vedle hudby) stihnout. On je úžasný, nadchne se pro všechno. Umí nadchnout lidi, aby objevovali. Vzbudí ve vás pocit, že existují neomezené možnosti.“

V povídání pro JazzTimes citovala Mary svého pedagoga ještě jadrněji, byť asi s lehkým zarděním: „Řekl mi ‚You can do whatever the fuck you want,‘ tedy to jsou jeho slova, ale je v nich poselství…“ Braxtonova lekce evidentně padla na úrodnou půdu. Po absolvování univerzity se Mary odstěhovala do New Yorku, kde si vážně „dělá ku*va co chce“.

Nadšení studentky a učitele bylo vzájemné. Braxton brzy začal zvát kytaristku do svých projektů. Můžeme ji slyšet na titulech Anthony Braxton Quintet – Live At The Royal Festival Hall 2004 (vydáno 2005), Anthony Braxton 12+1tet – 9 Composition (Iridium) 2006 a celé řadě dalších nahrávek. Tehdy už také hrávala i s Tevorem Dunnem (Mr. Bungle, Melvins, častý host Johna Zorna). Spolupráci zachytilo CD Trevor Dunn’s Trio-Convulsant – Sister Phantom Owl Fish (2004). Ve stejném období připravila album Prairies (2005) v duu s houslistkou Jessicou Pavone. Začalo se mluvit o hráčce s opravdu zvláštním soundem, nezvyklou technikou, ještě nezvyklejším hudebním myšlením a nevyzpytatelnými žánrovými spády. O hráčce tak drobné, že ji není na pódiu za lubovým nástrojem skoro vidět, ovšem s talentem nesporně mohutným. Jistý novinář se při popisu Maryina zvuku uchýlil až ke zvláštnímu termínu „anti-kytara“. Neposmívám se mu, ono je vážně těžké popsat tak svébytný styl.

 

Jsem snad divná?

„Já si nemyslím, že jsem divná, nebo že hraju divně, pokud vám to dává smysl… Já se jen snažím hrát muziku, jaká se mi líbí. Ale často z toho něco podivného vyleze,“ svěřila se Mary Halvorson s úsměvem v rozhlasovém rozhovoru pro NPR. Její kompozice, nemluvě o improvizacích, opravdu překvapují neobvyklými harmoniemi a kadencemi.

Stejně netradičně, tedy v jazzových mantinelech, zachází Mary se soundem. Střídá kulatý, čistý, jazzově tradicionalistický zvuk lubovky s extrémním noiseovým zkreslením. Vyťukává atonální – spíše perkusivní – sekvence na zcela zatlumené struny. Zkouší dopad zvláštních glissand a modulace akordů pomocí detunerů a efektů typu whammy na psychiku posluchače. Jednou hraje zcela bez efektů, s naprosto školsky přesným a přehledným sázením tónů, podruhé rozbije vyhrávky na mnohočetné, zrcadlící se zvukové střepy pomocí delaye. Jako svoje východiska vyjmenovává jedním dechem jazz, „vážnou“ hudbu, latinu, rockovou psychedelii, noise, flamenco: „Ale já se vlastně moc nestarám o to, jak pojmenovat co hraji. Je pro mě mnohem důležitější důvěřovat svým instinktům, i když jde třeba o velmi prostinký nápad. Když se mi něco líbí, jdu do toho.“

V dalším často uváděném citátu, tentokrát z loňského rozhovoru pro JazzTimes, si Mary pochvalovala právě kytaru jako ideální nástroj pro hudebního eklektika. „Protože kytara není pevně spojována s žádným určitým žánrem. Jde o takové neutrální plavidlo pro jakýkoliv náklad, může nést zrovna tak dobře klasiku, rock and roll, jazz nebo folk.“

A zdali je hudba Mary Halvorson divná? Pokud ano, nádherně divná.

„Mary vám nakope zadek, víte? Raději o tom nepochybujte. Může hrát atonálně. Může hrát polytonálně. Může najít ve skladbě melodie, které byste nečekali, vyloupnout je, přetvářet je, hrát je shora dolů, popředu i pozpátku a k tomu zevnitř ven,“ vyjádřil se obdivně Marc Ribot, kterého kytaristka řadí ke svým nejoblíbenějším inspirátorům.

 

 

Dny v kanclu, noci v klubech

Začátky v New Yorku vůbec nebyly pro ze škatulek vyklouzávající umělkyni jednoduché. Přes den se živila „civilní“ prací, po nocích se snažila chytit v jazzových klubech. Brzy se však stala zcela profesionální hudebnicí, jak díky vlastním kapelám, tak díky roli žádané sidewoman. Pokračovalo muzikantské partnerství s Braxtonem. Do svých projektů zapojovali kytaristku kornetista Taylor Ho Bynum, akordeonista a klávesista Ted Reichman, skladatel soudobé hudby Matthew Welch. Členství ve svých soulově experimentujících Young Philadelphians nabídl Mary výše citovaný Marc Ribot.

Z nedávných setkání nelze zapomenout alespoň na summit kytarových experimentátorů Elliott Sharp With Marc Ribot And Mary Halvorson – Err Guitar (2017). O příspěvcích k diskografii Johna Zorna se mluví v sousedním rozhovoru.

Čím dál zajímavější jsou také kapelnické nahrávky samotné Mary. Exceluje v triu, jak ji zachycuje třeba živá deska Ghost Loop (2013) nebo projekt Thumbscrew Trio s kontrabasistou Michaelem Formankem a bubeníkem Tomasem Fujiwarou. Ale vyžívá se i v bohatších obsazeních. Výtečné je album Bending Bridges (2012) v kvintetu mj. s bubeníkem Chesem Smithem. Nebo nahrávka s oktetem Away With You (2016), na které krom čtyř dechařů participuje i virtuoska na pedálovou steelkytaru Susan Alcorn.

 

Zakódovaná umělkyně

Loni Mary Halvorson vydala například spolu s Billem Frisellem album The Maid With The Flaxen Hair: A Tribute To Johnny Smith, poklonu svému oblíbenému cool jazzovému kytaristovi. Dále tituly Traversing Orbits s někdejším panem profesorem Joem Morrisem a Seed Triangular s multiinstrumentalistou Robbiem Lee. K tomu dvě desky s Thumbscrew. A také několik víc než sidemanských příspěvků na alba saxofonistky Ingrid Laubrock, které tak oplatila hraní v jejích vlastních projektech, či další hráčky na saxofon Maríi Grand. A navíc i něco, co bychom absolutně nečekali: písňový cyklus Code Girl, kde se poprvé představila jako textařka. Pochopitelně taktéž výjimečná, což napovídá už název desky, pocházející z jednoho výroku Anthonyho Braxtona: „Utrousil slovní spojení code girl během konverzace, někdy v době, kdy jsem ho doprovázela na evropském turné. Když jsem pak najednou napsala spoustu textů, hned se mi Code Girl vybavilo jako vhodný název celého cyklu. Zdálo se mi, že ony texty jsou poněkud zakódované a podivné,“ vysvětluje autorka.

Halvorson se rozhodně při psaní písní neomezovala očekávatelnou formou, přestože jako hlavní inspirátory jmenovala Angličana Roberta Wyatta (toho ze Soft Machine a Matching Mole, kdo by tohle čekal?) a zesnulého indie-folkového amerického písničkáře Elliotta Smithe. Oscilujíc mezi klasicky školeným vokálem, jazzovým zpěvem a všelikými přesahy exceluje na Code Girl zpěvačka s indickými kořeny Amirtha Kidambi, jinak kapelnice vlastní sestavy Elder Ones. Album zdobí i další výjimečná osobnost, Ambrose Akinmusire, pro změnu jeden z nejvlivnějších trumpetistů v Maryině generaci.

Nepřipomíná nám ona muzikantská hyperaktivita Mary Halvorson, posedlost tvorbou a neúnavná snaha hledat nové cesty někoho? Jistě, s Johnem Zornem se museli hledat, až se našli.

 

Přidat komentář