Anakver-nejpodstatnější je nebrat se vážně

Projekt ANAKVER tvoří zpěvačka Anna Ribanská, její manžel kytarista Petr Fašianok a DJ Martin Čípek (Aitcher Clark). V dubnu kapele vyšlo debutové album Rewind – Forward, ze kterého si cestu do alternativních rozhlasových stanic našel cestu především singl Sun. Hudba Anakver je snadno rozpoznatelná díky jemnému étericky znějícímu Annině vokálu doprovázenému kytarou a elektronickými podklady.

Deska zahrnuje hudební rozpětí patnácti let. Upřednostňovali jste písničky z nějakého období?
AR: Některé části písní jsem složila, když mi bylo devatenáct let, některé vznikly před dvěma lety. Ale není tam rozdíl. Některé mám více ráda a některé méně, ale není to dáno stářím těch písniček. Ovšem nejsou tam jen moje písníčky, ale i ty, které vznikly z Petrových skic, a jiné, na kterých jsme pracovali s Martinem.

Rozpozná běžný posluchač starší písničky od novějších?
AR: Nemyslím si to. Ale to je spíše otázka na toho posluchače. My v tomto nejsme stoprocentně objektivní.

Jaký je jednotící prvek alba?
AR: Jednotícím prvkem je to „rewind – forward“, tedy pohyb dozadu a pohyb dopředu. Je tam ohlížení se zpět a zároveň krok kupředu. Snažili jsme se pracovat i se zvuky, které jsme hráli pozpátku.

PF: Jednotícím prvkem je také téma alba. I když já jsem texty nepsal, takže do nich nevidím do takové hloubky jako Anička, tak pro mě se v těch písních významně objevuje téma lásky, a to nejen jako láska chlapa a ženské, která je tam mnohokrát obsažená, ale také láska jako filozofický pojem. Na albu se v několika písničkách řeší otázka, v jakém stavu se dnes láska ve světě nachází. Jestli je v globálním měřítku upřímná, nebo jestli na ni lidi rezignovali.

AR: Ale to album není jen o lásce. V posledních letech skládám písničky, které nepromlouvají o mně, ale spíše se snaží reflektovat svět – politika, válka atd.

Jak vznikl nápad věnovat výtěžek ze křtu desky Lékařům bez hranic?
AR: Já jsem jednu písničku, Waterfall, věnovala obětem války. Ta písnička vznikla na základě toho, že se ke mně dostaly fotografie z uprchlického tábora od Terezy Nvotové. Tam byla fotografie holčičky, která vypadala úplně jako můj syn. Přišlo mi hrozně divný chtít za ten křest nějaký peníze, chtít na tom vydělávat. Tak jsme se rozhodli tyto dvě věci takto spojit a zároveň trošičku upozornit na problematiku, na kterou média už tolik neupozorňují.

Desku produkoval Boris Carloff. Jak jste s ním navázali spolupráci?
AR: Já Borise poznala coby hosta v mém pořadu City Koktejl na TV Metropol. Zároveň s ním hraje náš kamarád Honza Andr, takže se to vše propojilo. Mě jeho hudba baví, je pro mě jedním z našich nejvýraznějších interpretů. Tak jsem mu zavolala, jemu se to líbilo a šel do toho.

Neprosazoval příliš svůj pohled?
AR: Ne. Spíš čekal, s čím přijdeme my, a to respektoval, nebo se mi snažil pomoci vyjádřit, co jsem chtěla. Někdy jsme to hledali déle, ale on je producentsky velmi tvůrčí, takže jsme vždy uspěli.

Proč jste si jako předzpěvačku vybrali Báru Zmekovou?
PF: Báru také známe již nějakou dobu díky hraní s jinou kapelou, a tak nám padla do oka. Když jsme přemýšleli, kdo by s námi mohl hrát, padla spousta jmen. Až když jsme si vzpomněli na Báru, nebyl důvod hledat někoho dalšího.

Hudba Anakver je hodně jemná a éterická. Daří se přenést tuto atmosféru i na koncerty?
PF: Na koncertech ta hudba éterická a rozjímavá není. Tam vyniknou jiné zvuky a hudba, kterou hrajeme na koncertech, je malinko jiná než ta, která je na albu. Když to řeknu zjednodušeně, je to větší nářez. K problému s tím, že se lidi neutiší, nedochází. I když se ztišíme, tak myslím, že se lidi zklidní.

Jak moc velký je rozdíl mezi DJingem a hraním ve skupině?
AR: Rozdíl v tom určitě je. Ale nedokážu přesně říct v čem, protože nejsem typ DJe, který by za pultem dělal nějaké divadlo a myslím si, že poměrně často tam vytvářím složitější hudební kompozice. Je to hudba, není to diskoška. U zpívání mám jiný pocit, ale ten rozdíl se špatně popisuje, hodně to záleží i na místu. Ale nemůžu říct, že hraní je pro mě někde níž. Na hraní se někdy připravuju i měsíc. Vždycky se snažím tím svým hraním vyjádřit nějaký příběh.

MČ: To jsou dva rozdílné světy. V tom DJingu se snažím dát najevo, co mě celkově ovlivňuje, zatímco u kapely jsou ty emoce a pocity mezi třemi lidmi, což vede k jinému, silnějšímu vyjádření. U DJingu chci ukázat cestu, zatímco v Anakver ze sebe chceme dostat momentální pocity.

S písničkou Sun a Phoenix jste uspěli v hitparádě Velká sedma Radia 1. Pomohlo vám to?
PF: Určitě. Pomohlo nám to, i když pouze v mezích toho, co Velká sedma dokáže, protože to není žádná velká hitparáda. Hlasuje tam pár lidí. Stačí pár hlasů navíc a strašně to s pořadím zamává. Pomohlo nám to v tom, že nás slyšela skupina lidí, která sleduje Radio 1. Mezi těmito lidmi jsou profesionálové a pro nás je důležité, že se o nás dozvědí.

Díky tomu můžete mít třeba rozhovor do magazínu UNI.
PF: Určitě. Hmatatelný výsledek jsme ale zažili spíš po hraní na Radiu Wave. To mělo obrovský zásah. Poprvé jsem viděl to, že když člověk někde zahraje, tak to má takový dopad. Zájem o kapelu stoupl desetinásobně.

Jaká je vaše oblíbená hudba?
PF: Já vyrostl na hudbě svého otce, což byli Beatles, Stouni a odtud jsem se vyvíjel tak, že jsem mapoval další muziku. Poslouchal jsem hardcorovou hudbu a pak jsem začal koketoval s taneční muzikou, a nakonec si vybírat to, co se mi líbí, bez ohledu na žánr.

AR: Já to mám strašně široké. Od malička jsem poslouchala hromady hudby – vážnou hudbu, ale taky jsem strašně milovala Whitney Houston a Barbru Streisand, Michaela Jacksona a Depeche Mode a ráda jsem měla i muzikály. Dále Björk a tvrdší věci jako Faith No More. Prostě všechno možné. Hodně mě ovlivnila berlínská scéna, mám ráda černou hudbu, klasickou moderní hudbu, jazz.

MČ: Je hodně důležité nebýt uzavřený ve své bublině. Spousta lidí to tak má, že poslouchá jenom jeden žánr a nic jiného. Já musím poslouchat úplně všechno od A do Z. Momentálně pro mě asi nejvíc znamená klasická hudba, ambientní hudba, industrial. Mám rád samozřejmě techno, na tom jsem vyrostl.

PF: Myslím, že teď nebudu mluvit jenom za sebe. Strašně se mi líbí Michael Kiwanuka a Benjamin Clementine.

AR: Ti jsou boží.

Jste manželé, pomáhá vám to při tvorbě či hraní?
AR: Asi bych nedokázala být v kapele s cizími lidmi, ale to, že je tam Petr, nebylo zpočátku úplně chtěné. My se tomu snažili spíše vyhnout. Petr měl svoji kapelu. V něčem je to blbé, protože občas se mi líbí něco, co Petrovi ne, a naopak. A my si to dokážeme snadno říct, ale o to hůře přijmout. Čekáme, že ten druhý tě podpoří, ale on tě sepsuje ještě hůř, než kdyby to udělal třeba Martin. Ale myslím, že se nám daří si z toho ve finále dělat legraci. Myslím, že to je to nejpodstatnější, nebrat se tak vážně.

PF: Je to zpestření.

AR: No to jsi tenkrát žblebtnul…. zpestření manželského vztahu…

PF: Já v rozhovoru pro rádio řekl, že je to zpestření manželského vztahu, že to všem doporučuju, a oni to dali do nadpisu. Já to myslel spíš z legrace. Z praktického hlediska to moc výhod nepřináší, protože máme děti, máme společnou domácnost a společný čas máme naplněný spoustou aktivit, které jsou neodkladné a důležité. A teď do toho přijde kapela, která je taky neodkladná, a my ten čas potom strašně těžce dělíme. Doma čas na muziku nemáme. Ta patří do zkušebny. Z praktického hlediska to není dobré.

AR a PF: Nedoporučujeme.

PF: Už vidím ten titulek (smích).

Jaké jsou vaše další plány?
AR: Před dvěma a půl rokem jsem roztočila klip k White Bride. Poslední záběry budeme dělat s klukama v říjnu. To se kombinuje s akcí pro neziskovou organizaci Jako doma, která pomáhá ženám se špatným sociálním zázemím či bez domova. Ta vydává kompilaci, která vyjde digitálně a křest proběhne ve Futuru. Byli jsme osloveni, zda bychom na kompilaci věnovali jednu písničku. Takže jsme poskytli právě píseň White Bride a videoklip budeme dotáčet s jednou bezdomovkyní. Pak se přes podzim a na zimu zavřeme do zkušebny a na jaře vyjde nové EP.

Zbývá ještě nějaká otázka, kterou jsem nepoložil, ale měl jsem?
PF: Můžeme si dát otázky navzájem.

AR: Baví vás to?

MČ: Jinak bychom to nedělali.

PF: Baví, strašně mě to baví.

AR: Baví nás to. S klukama je to super. Já nerada pracuji úplně sama. Baví mě být s lidmi a něco s nimi vytvářet. Kromě toho pořád mám hodně co se učit od Martina, pokud jde o skládání díky software a objevování synťáků.

 

Přidat komentář