Někdy jdu raději serpentinami

pepaKytarista Josef Ostřanský už zřejmě zůstane definitivně spojený hlavně s legendární značkou Dunaj a několika dalšími formacemi, ve kterých hrál spolu s Vladimírem Václavkem. Pod hlavičkou Ostrak Mode se ale nyní objevila jeho první plně autorská nahrávka Copy And Paste. A zpěv nebo výrazné použití elektroniky jsou na ní nejslyšitelnějšími, ale nikoli jedinými novinkami.

První sólové album po pětatřiceti letech hraní. Dá se to vykládat jako zrealizovaný sen?
Chápu, že to tak vypadá, ale v podstatě jsem nikdy neměl ambice natočit sólovou desku. Z jednoho prostého důvodu – u sólové desky je potřeba, abych si ji nazpíval. Jen instrumentální hudbu jsem nikdy dělat nechtěl. A celá ta léta jsem si myslel, že mám „telecí hlas“. Že je nutné přesně intonovat. A teprve nyní jsem zjistil, že dar umět zpívat má vlastně každý, jen existují určité záklopky, které v lidech vzbudí přesvědčení, že to nejde. Stačí je ale jen „otevřít“.

Tuhle teorii jsem kdysi slyšel poprvé od Idy Kelarové.
Určitě má pravdu. Je přece jasné, že děti jsou přirozeně otevřené, nemají zábrany. Jenže pak třeba přijde některý z rodičů a řekne jim: „nekdákej tady“, a je „zavřeno“. Racionálno zvítězí a dítě už nikdo nepřesvědčí, že zpívá krásně. Já jsem si navíc tuto záklopku vyrobil sám. Když jsem v pubertě dostal svůj první magnetofon, tak jsem se nahrál a zjistil jsem, že svůj hlas slyším v hlavě úplně jinak, než potom zní na záznamu. Tak jsem byl zděšený a od té doby už jsem nechával zpívat jen druhé. Otočilo se to až loni.

Co se stalo?
Když jsme s Vladimírem Václavkem připravovali program Dunajské vlny s písničkami Dunaje, pochopitelně nám chyběl Kolšákův hlas. Bylo jasné, že zpívat bude Vladimír, já jsem navrhnul, že budu zpívat unisona a někde refrény. A najednou jsem zjistil, že mě zpívání ohromně baví. A že mi to celou dobu velmi chybělo. A do toho se mě různí lidé začali ptát, proč vlastně nezpívám. Moje žena stále říká, že mám hezký hlas. Mezitím jsme s Kuzmich Orchestra měli soustředění na krásném místě v Doubici a já jsem přehrál svou nahrávku s novými písničkami, které jsem pracovně i nazpíval. A Dorka Barová, moje kolegyně z kapely, když poslouchala těch asi dvacet nápadů, tak se udiveně ptala, proč si vlastně nevydám sólovou desku. Já jsem jí začal vysvětlovat, že to nejde, že neumím zpívat. A tím mne vlastně navedla na koncepci nového alba. Později jsem našel profesorku zpěvu Hanu Peckovou, a začal jsem k ní chodit na hodiny zpěvu. Ona je právě jedna z těch, kteří umějí ty záklopky otevírat.

Nicméně tvé nové album není ani tak pěvecké, jako výrazně elektronické. Což je asi mnohem větší změna, než to, že jsi začal zpívat.
Elektronika už dávno není nic „nového“, ale něco naprosto přirozeného, co je už trvalou součástí současné hudby. Její možnosti jsou nádherné a zvládnout je rozhodně není o nic snazší než ovládnout jakýkoli jiný hudební nástroj. Původně jsem chtěl elektroniku použít jako náhražku v aranžích nástrojů, na které neumím hrát. Nějak je studiově nahradit, i když mi ty syntetické trumpety nebo smyčce vždycky připadaly trapné. Ale jakmile jsem se začal zajímat o všechny ty oscilátory, filtry, modulační procesory a o tvorbu elektronického zvuku samotného, tak jsem stále více nahlížel do nových možností, které byly vzdálené klasické taneční elektronické hudbě. Ta mě spíše nudila. A tím se otevíraly další a další vrstvy. Pak jsem objevil granulační syntézu a ta mě asi dodnes zajímá nejvíce. Elektronickou hudbu jsem si v praxi vyzkoušel na spolupráci s charkovským divadlem Arabeski a využil nyní ve svém projektu Ostrak Mode.

Spousta tvých vrstevníků k tomu ovšem přistupuje tak, že elektronika je jen pro ty mladé…
Což je podle mne nesmysl. Je to přirozená součást dneška. Patří to k základní hudební výbavě muzikantů. Otázka pak zní, zda chceme žít v současnosti nebo se jen vracet do minulosti.

Handicap toho, že oni ji umějí lépe ovládat, pro tebe problém není?
Je jasné, že ten, kdo v určitém prostředí vyrůstá, je pochopitelně zručnější, než ten, kdo se k podobným věcem dostane později, jako třeba já. Jenže zároveň je i uzavřený nebo svázaný v určitých šablonách, oproti těm, kteří se dříve naučili hrát na klasické hudební nástroje. Často také mladší nebo začínající hudebníci dělají některé věci, protože „se to tak dělat má“. Zatímco já pořád přemýšlím, jak se zavedeným postupům vyhnout a jak to zkusit dělat jinak. Sám jsem možná zbytečně komplikovaný, a proto si záměrně dávám restrikce. Proto někdy jdu až zbytečnými serpentinami. Co je ovšem neméně důležité než hudba: texty.

Také tě lákalo si je začít psát sám?
Já když píšu text, tak mi to trvá půl roku i déle. Ale podobně jako jsem zjistil, že můžu zpívat, vím, že můžu něco vyjádřit slovy, že už to „umím“. Spíš to ale nechávám na lidech, jejichž textům rozumím a jsou mi blízcí. Nejraději spolupracuji s Karlem Davidem, který otextoval většinu mých písní na novém albu. Jeho poezie zpravidla vychází z obrazů konkrétních přírodních elementů v často překvapujících souvislostech, „hvězdy ve dne“, „sníh v květnu“. Vytvářejí provázanost vnitřního pohybu s vnějším, kde si člověk uvědomuje, že je součástí pohybu vyššího, spojeného s pohybem jeho vnitřního světa.

Z původně sólového projektu se nyní Ostrak Mode rozrostl na trio, kde je i bubeník Dano Šoltis a kytarista Mirek Chyška. Jaké jsou s ním plány dál?
Ano, toto je současná podoba skupiny, se kterou se chystáme na festivaly a do klubů. Vždy jsem si přál s těmito muzikanty hrát. To, co nyní zkoušíme, je hodně rocková varianta, do které předěláváme původní více elektronickou verzi. Ale jinak projekt chápu jako zcela otevřený – i proto je v názvu slovo „mode“. Způsob, režim, stupnice – těch variant výkladu toho slova je hodně, stejně jako možností, které tento projekt má. Není vyloučeno, že další varianta bude naopak sólová. Teď jsem dostal třeba pozvání na festival Cool v plotě, kde každý vystupuje jen sólově. Mám z toho radost. Je jasné, že se budu muset pečlivě připravit.

Jak to bude s tvými dalšími projekty? Dunajská vlna skončila, co třeba Kuzmich Orchestra?
Ono je to tak, že všichni máme mnoho aktivit. Někdo tři, někdo, jako Dano Šoltis, třeba deset. S Kuzmich Orchestra máme naplánováno hraní, ale tím, že Dorka je v současné době vytížená, necháváme tomu volný průběh. Zatímco Dunajská vlna má pro letošní rok vyhlášenou pauzu, Vladimír se přestěhoval do Broumova a má pochopitelně svoje plány. Ale i tak jsme už udělali výjimku a slíbili dva koncerty v Dunajsky zvlněném duu. Na letošek jsme měli s Christophem Pajerem v plánu oživit BOO, ale zřejmě doba ještě neuzrála. On teď opět žije v Rakousku a má tam svoje závazky.

Jak to tedy bude s koncerty Ostrak Mode?
První koncert a zároveň křest nového CD Copy And Paste bude 21. května v klubu Jazz Dock v Praze. Pak plánujeme několik koncertů v klubech a na festivalech. Větší turné je reálné až na podzim. Je to tak v pořádku, alespoň posluchači budou mít čas se s novým projektem více seznámit.

Vraťme se ještě k Dunajské vlně: překvapil tě ten pozitivní ohlas na ni? A to, že ji většina nevzala jako selfrevival, ale spíš jako určitý „návrat k jistotám“?
Rozhodně. Pro mě byl Dunaj uzavřená kapitola. Někdy mám pocit, že i ten život tehdy žil někdo jiný. Vůbec jsem nečekal až tak veliký zájem. Mám pocit, že v tom hraje roli doba, která je otevřená už ne revivalům, jako to bylo před pár lety, ale spíš tomu, co se buď nedokončilo, nebo co je pořád platné a nezestárlo. Objeli jsme s kapelou skoro všechna města v zemi a reakce byly někdy takové, že tam sice chybí zpěvák Jiří Kolšovský, ale hlavně, že to je velmi současná hudba, která oslovuje i jinak než jen z nostalgie. A mladé publikum, které nemohlo skupinu Dunaj fyzicky zažít, reagovalo velmi otevřeně a bezprostředně. Mám z toho obrovskou radost. Že písně skupiny Dunaj nejsou jen součást historie, na což jsem samozřejmě hrdý, ale že mají své současné místo. Nicméně to, že lidem chybí jistoty, bude asi také hrát roli. Protože návraty ke kořenům a jistotám nejsou nic lokálního, těch návratů probíhá hodně teď i obecně ve světě.

Jak naopak, jako jedna z postav, spojených s tím, čemu se říkávalo „brněnská alternativní scéna“ vnímáš současnou generaci jejích následovníků. Nejen ty zavedené, jako jsou Květy, ale i ty mladší výhonky, jako je namátkou Mucha?
Na konci devadesátých let jsem měl pořád pocit, že brněnská alternativní scéna už neexistuje. Po revoluci se vrata otevřela, většina umělců se postupně rozprchla nebo se z nich stali podnikatelé. Mnozí z této scény, jako třeba Marek Daniel a Pavel Liška, se přirozeně přesunuli do Prahy, Iva Bittová o něco později do New Yorku. Připadalo mi, že celá tato scéna přestává – jako celek – existovat. Vlastně jeden z mála, který v Brně zůstal a žije, je Petr Váša. Ale pak postupně se začala objevovat nová generace. Třeba Martin Kyšperský, Tomáš Vtípil, Nikola Muchová… Nebo třeba ještě o mnoho let mladší filmařský tým bratří Čižmářů (Cizmar Motion Pictures), kteří vytvořili videoklip k mé písni Manuál. S nimi byla radost spolupracovat a sledovat je. Najednou zase něco svébytného začíná vyrůstat. Vůbec není důležité, zda na nás navazují, ale že to tam je. Mohu to pozorovat už více z odstupu, tím, že žiju často v zahraničí nebo zrovna teď v Praze. A myslím, že je důležité, aby to, co vzniklo a co právě vzniká, neskončilo jen na lokální úrovni. Abychom se dívali a snažili se posunout dál, z toho malého českého dolíku. Nespokojit se s tím, že je něco úspěšné tady, ale snažit se neztratit kontakt přinejmenším s Evropou. Protože tam patříme, ať chceme či nechceme.

Přidat komentář