Ačkoli malajská oficiální kulturní propaganda se svými prohlášeními v poslední době usiluje přesvědčit svět o čemsi jiném, gamelan (resp. balijský gambelan) je indonéský produkt. Stejně jako batiková textilní technika či stínové loutkové divadlo wayang kulit je neodmyslitelnou součástí originální jávské kultury, kde prodělal několik resuscitací a 
prošel mnoha revizemi a aktualizacemi – formálními i instrumentálními. Samozřejmě, ne všechny mu byly ku prospěchu, nicméně je stále živ a zdráv a těší se mimořádné úctě i oblibě. A zdaleka nejen u Indonésanů. Zdá se, že euro-americká hudební a taneční kultura se ani po mnohých vlnách exoticismu – povrchního i strukturálně propracovanějšího (Claude Debussy, Colin McPhee, minimalismus, atd.) – a nespočetných baleních new age a world music, které gamelanu spíše ublížily než pomohly, jím ještě stále nenasytila.
Důkazem tohoto neutuchajícího zájmu je i nové album americké skladatelky, instrumentalistky a zpěvačky Jody Diamondové In That Bright World (New World Records, 2009). Šest kompozic pro hlas a jávský gamelan napsala tato skvělá hudebnice v rozpětí dvaceti let (1981–2001), v období, jež zasvětila intenzívnímu terénnímu i akademickému studiu originální hudební formy. Nahrála je s hudebníky z Indonéského institutu umění (Institut Seni Indonesia), proslulé umělecké školy ve středojávském sultánském městě Solo (Surakarta), známé svou otevřeností vůči inovacím a 
experimentům. Navzdory zdánlivé poslechové jednotvárnosti všech skladeb alba, Diamondová v nich podle aktuální poetické potřeby kombinuje různorodé hudební vlivy, styly a vzorce; stmeluje je pouze formální struktura a ,kompoziční‘ práce, ovlivněna právě typickým surakartským přístupem k výchozímu hudebnímu materiálu – jakési abstraktní melodické kostře, nazývané balungan (v gamelanech na Bali se jí říká pokok), kolem které hudebníci virtuózně improvizují. Ve dvou případech (In That Bright World, 1981 a Hard Times, 1984–2001) jsou jí známé americké melodie, v jednom (Sabbath Bride, 1982–1996) zase židovská náboženská píseň. V dalších dvou kusech pracuje autorka s nekonvenčním rozvíjením rytmických struktur – tradičních (Bubaran Bill, 1984) i avantgardních (Kenong, 1990). Kuriózní je vznik skladby Gending Chelsea (1982), jelikož je výsledkem nekonvenční transgenerační kolaborace mezi Virgilem Thomsonem, Lou Harrisonem a Diamondovou. Iniciátor projektu Harrison si u Thomsona objednal šestnáctitaktovou melodii, pak ji přepsal do jávské notace a spolu s několika Thomsonovými aforismy posunul dál Diamondové, aby materiál použila pro balungan gamelanové formy. Nicméně, ve všech případech je výsledek prakticky stejný – vibrující zvukový proces, minuciozně protkaný jemnými ornamentálními fi gurami, vděčící za svou zvukovou vitalitu, erudici a invenci zkušených gamelanových mistrů, kteří své mistrovství (a kulturní dědictví) ochotně propůjčují globálnímu jazyku postmoderní současnosti.
Multikulturní globalizace dneška ještě stále dokáže vyprodukovat hodně překvapivé fúze. Do jedné takové je namočen i gamelan, coby přirozený doprovod představení stínového loutkového divadla. V době letošního ramadanu představil Ki Muhammad Mukti studentům University Gadjah Mada v Jogjakartě svou verzi wayang kulit-u, přejmenovaného příležitostně na wayang sambung (sambung, indonéský výraz pro spojení, zde odkazuje na spojení mezi původními kulturními hodnotami v hrách indonéského stínového loutkového divadla a existencí Stvořitele ve vědomí lidí). Odhlížejíc od takových ,detailů‘, že v ní nesmějí účinkovat zpěvačky pesindhen, jinak velice důležitá složka představení, zabezpečující komunikační napětí i uvolnění mezi loutkářem- -vyprávěčem (dalang) a diváky, že loutkař- vypravěč, zpěváci a hudebníci musí být oděni do předepsaných islámských kostýmů (což kromě jiného znamená, že hudebnice musejí mít zahalené obličeje), a že islámská je též ikonografi e některých loutek, je tato fúze bizarní zejména kvůli ideologické apropriaci hinduistické mytologie, jež tvoří repertoárovou kostru celé kulturní formy, aktuálním islámským prostředím. Nicméně tento model funguje a, což je divné, z uměleckého hlediska vůbec nemusí působit kýčovitě. 
Nakonec, nepůsobily tak ani mnohé architektonické kreace socialistického realismu, například účelově spojující klasicismus či funkcionalismus se zvrácenou estetickou doktrínou. Je vskutku dvojnásobně legrační vidět známou čtveřici šprýmařů – Petruk, Semar, Gareng a Bagong – vystupovat v islámských krojích; pověstná kunderovská taxonomie slz zde jaksi neplatí. Není to však nic nového, protože tradiční hinduistické loutkové divadlo bylo ideologicky exploatováno na šíření islámské věrouky v minulosti již mnohokrát, a konec konců, existuje přece i moderní křesťanské umění ve verzích, jež jsou umělecky přijatelné a esteticky přitažlivé.
Oba aktuální příklady z gamelanových reálií ukazují, že ho nelze redukovat pouze na hudební formu či orchestr na jedné straně, nebo ho, na straně druhé, hypertrofovat na kulturní projev, refl ektující složité korespondence mezi způsobem lidského bytí a transcendentálním symbolickým vyjádřením kosmického řádu, čímž obojím gamelan částečně je. Gamelan je hlavně živý a životaschopný – hudebně i kulturně! Na Jávě i na Bali je skutečně nepřehlédnutelný – je všudypřítomný v těch nejnevyzpytatelnějších zvukových i vizuál ních rozmanitostech, variacích a kombinacích – autentických, stylizovaných i kýčovitých. Potěšitelné je, že po něm sahají i mladí indonéští hudebníci, píšící nebo hrající aktuální (ne tradiční) hudbu, korespondující s jejich dobou i vzděláním, pro které není exoticky přitažlivý jako pro jejich kolegy v Evropě a zejména v Severní Americe, kde působí několik skutečně vynikajících gamelanových těles a kde se gamelan vyučuje na mnohých univerzitách a hudebních školách. Podstata a příčina jeho přitažlivosti spočívá zřejmě v neopakovatelném časo-prostoro-kontextovém procesu, jenž nenuceně spojuje někdy až živočišnou rozkoš ze hry s intuitivně-inteligibilní symbolickou reprezentací nadlidského světa takovým způsobem, který umožňuje hráčům i publiku smyslově se daného procesu dotýkat a nevnímat jeho ideologické a institucionální pozadí. Z tohoto hlediska je opravdu raritní.
