Neočekávaná setkání

Divadlo Archa, Praha, 7. října

Koncert, při němž se setkal Jazz Dock Orchestra se soudobou vážnou hudbou nabídl nejen hned pět premiérových skladeb, zároveň ukázal možnosti podobných prolnutí. Ano, prolnutí, protože mluvit zde o nějakém spojování by bylo nepochopením, natolik si totiž jazzem protřelí hráči, patřící k domácí špičce, se současnou klasikou rozuměli. Zároveň, abychom se na věc podívali i z druhého břehu, mladí skladatelé, studenti katedry kompozice pražské HAMU a brněnské JAMU Tomáš Borl, Jan Rösner, Václav Špíral a Michal Wróblewski se též při práci s jazzovým big bandem, vedeni skladatelem a pedagogem Michalem Nejtkem, který stál společně se saxofonistou Petrem Kalfusem za celým projektem, pohybovali nejen zcela svobodně, ale i sebevědomě a znale.

K podobným snahám o spojení jazzu s klasikou samozřejmě docházelo již dávno, stačí připomenout George Gershwina z 20. let či Duka Ellingtona, tvorbu trumpetisty Dona Ellise z 50. a 60. let, to pokud zmíníme ten jazzový břeh, a například předválečnou tvorbu skladatelů Daria Milhauda, Igora Stravinského, Bohuslava Martinů či Paula Hindemitha, takzvaný třetí proud, jehož protagonistou byl od konce 50. let i brněnský skladatel Pavel Blatný, a mohli bychom pokračovat. Samozřejmě, big band je těleso odlišné od klasického, a není to pouze absencí smyčců a leckdy i dřev, liší se i pojetím hry, pojetím sólistů, nezřídka i podílu improvizací, prací s aranžmá… Tím vším je projekt Michala Nejtka pozoruhodný a cenný.

Ze všech sedmi provedených skladeb bylo jasně slyšet, že mladí skladatelé ve věku od čtyřiadvaceti do dvaatřiceti (pouze Nejtek je ročník 1977) mají dokonale zvládnuté jak – pochopitelně – klasické řemeslo, ani jazz jim však není cizí. A to samé lze, v opačném gardu, tvrdit i o Jazz Dock Orchestra, ostatně mnozí jeho sólisté působí v řadě nadžánrových projektů – v Arše to bylo slyšet z každého jejich sóla.

Koncert, při němž se setkal . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář