Never Sol: Mé ambice tkví v cestě

Zpěvačku Sáru Vondráškovou působící coby Never Sol zná velká část posluchačů díky ústřední písni Lay Down filmu Davida Ondříčka Ve stínu. V té době měla za sebou studium zpěvu na konzervatoři, na VOŠ Jaroslava Ježka, studium kulturologie na Filozofické fakultě a působení v hiphopové kapele The Keyborg. V roce 2013, rok po uvedení písně Lay Down, vydala u Supraphonu debutové album Under Quiet, které získalo dvě nominace na Cenu Anděl. Následovala řada domácích i zahraničních koncertů a také koncertování s Kateřinou Šantrochovou v rámci projektu Káča a Sára a s Floexem. V roce 2016 vydala Never Sol singl Nur nazpívaný spolu se sborem seniorek Elpida. Se Sárou jsem se sešel v poslední den před vydáním jejího druhého alba Chamaleo.

 

 

Do vydání tvého alba zbývá již jen několik hodin. Jaké jsou tvé pocity?
Teď už cítím úlevu, ale dodneška to byl od dokončení desky trochu stres. Napětí z toho, jak všechno dopadne, i z toho, jaká bude reakce. Album jsem nedělala s tím, že bych byla na tu reakci fixovaná, ale samozřejmě mě zajímá. Desku slyšelo totiž doteď jen pár lidí, a to byli pouze moji blízcí, nikomu jsem záměrně skladby nepouštěla, jelikož jsem nechtěla být ovlivněná tím, kdo si o nich co myslí a co mi bude radit. Ale teď, když je to hotové, jsem zvědavá, co hudba v lidech vyvolá.

 

Album sis produkovala sama. Jak jsi k tomuto rozhodnutí dospěla a jak se to na výsledné podobě alba projevilo?
Pro samostatnou práci jsem se rozhodla, protože jsem si chtěla skladby udělat přesně podle svých představ, podle toho, jak já cítím, jak mají znít. Proto jsem také vybrala omezené množství použitých synťáků. Tím jsem si trochu svázala ruce, ale zároveň se zesvobodnila, protože jsem se s každým z těchto nástrojů naučila pracovat, jak nejlépe jsem mohla, a díky tomu jsem mohla co nejvěrněji vyjádřit to, co jsem chtěla. Kdybych tu desku dělalas někým jiným, zněla by úplně jinak. Pokud člověk pracuje s někým dalším, je na něm do určité míry závislý. Já chtěla mít naopak co největší svobodu a času a klidu, kolik budu potřebovat. Pro mě bylo strašně důležité svůj vnitřní svět ukázat lidem tak, jak ho cítím. Šla jsem do toho all in, což znamená samozřejmě určitou zranitelnost. Ale jsem přesvědčená, že právě ta zranitelnost a upřímnost v sobě mají velkou sílu.

 

Zatím tedy nevíš, zda si příští album budeš produkovat také sama?
Nevím. Určitě bych ho nikomu nesvěřila celé. Mám tendenci věci kontrolovat a snažit se je dotáhnout k dokonalosti dle své vnitřní představy, což není samozřejmě nikdy možné, ale tíhnu k tomu. Nechat příští desku na někom jiném by pro mě znamenalo velkou výzvu, ale momentálně si to nedokážu přestavit. Možná ale, že díky tomu, že jsem se utvrdila v tom, kdo jsem a co jsem, jsem získala větší jistotu, a proto se časem opět více otevřu spolupráci, ale to ukáže až čas.

 

Považuješ se za perfekcionistku?
Jo. Při práci na desce jsem se musela naučit i pracovat se svojí psychikou, z pro mě nové perspektivy, takže nahrávání desky zahrnovalo i určité sebepoznání.

 

Od vydání alba Under Quiet uplynulo pět let. Kolik času z nich zabraly přípravy na novou desku?
Hodně soustředěný byl půlrok – to bylo nahrávání, aranžování a tak. Ale vznik materiálu zabral čtyři roky. V šuplíku mám kupu písniček, ale vracela jsem se k těm jedenácti, které jsou na albu. Pár písniček, které jsem tam chtěla mít, se na album nedostalo, ale budeme je hrát alespoň naživo.

 

Na tvůj singl Zoe, který se nachází na albu, jsem četl pochvalu za to, že má moderní popový zvuk. Byl to tvůj záměr?
Já se u této desky zaměřovala na opak. Na to neposlouchat nové věci, co je moderní a jaké produkční prvky se používají. Za ten půlrok, kdy jsem pracovala soustředěně na albu, jsem vůbec neposlouchala novou hudbu, protože jsem se chtěla odstřihnout i od nevědomých vlivů. Hodně jsem poslouchala staré věci, třeba sérii alb Desert Sessions nebo Calvina Lovea. To je sice novodobý kytarista a zpěvák z Los Angeles, ale má starý zvuk a tvoří dle klasických vzorců. Pro mou desku a zejména pro Zoe platí, že se snažím pozorovat, jaký je svět té písničky, kam mě hudebně vede, a ne jak chci, aby zněla. Protože v opačném případě by to nebylo pravdivé, já bych nebyla spokojená, přišlo by mi to jako lež a takovou písničku bych do světa pustit nechtěla. Spíše se snažím podle melodie a harmonie poznat, jaký zvuk k dané písničce sedí. Včera mi někdo řekl, že mu album připadá jednotvárné. Pro mě to bylo hodně překvapivé, protože myslím, že každá písnička má úplně jiný zvuk, jinou atmosféru, jiný příběh. I pokud budou reakce na desku negativní, tak vím, že jsem desku udělala čistě, že to jsem já a že si za tím stoprocentně stojím. Toto album pro mě přestavuje velký krok v mém hudebním sebevyjádření.

 

 

Tvá hudba působí spíše temně a ty sama ji označuješ za melancholický synth pop. Co je zdrojem té temnoty?
Vůbec nevím. Svou hudbu vnímám spíše jako melancholickou, potemnělou, ale ne temnou. Mám ráda hudbu, která je možná pro některé lidi temnější, smutná, pomalá. Moje hudba může mít podobné vlastnosti, protože jsou ve mně zkrátka emoce, které spínají podobné elementy. I když si občas poslechnu něco, co je pozitivní, stále v tom nakonec vězí nějaká melancholie. I přesto, že se považuju za společenského pozitivního člověka. Někteří lidé potřebují veselou hudbu, protože je třeba motivuje. To já v hudbě nehledám. Poslouchám hudbu, protože v ní nacházím útočiště, hezkou atmosféru. Kdybych sedla k pianu, začala skládat, vyšla ze mě veselá písnička a já cítila, že je pravdivá, tak bych ji vydala. Ale mně se to nikdy nestalo. Možná protože když si k tomu pianu sednu, tak už jsem ve snivé a abstraktní náladě. Myslím, že moje hudba je citlivá. Není depresivní, ani smutná. Je citlivá.

 

V roce 2016 jsi měla v Akropoli koncert s doprovodem orchestru Pražské filharmonie a dále koncert doprovázený speciálními audiovizuálními efekty. Jaká k nim vedla cesta?
Oba koncerty byly nápadem Petry Ludvíkové, která mi pomáhá s bookingem. Koncert s orchestrem byl pro mě výzvou, kterou jsem napřed nechtěla přijmout, protože jsem si něco takového nedokázala představit a myslela jsem si, že je to moc velká výzva. Na druhou stranu jsem člověk, který rád zkouší něco nového a výzvy má rád. Nakonec, i když na přípravu bylo málo času, něco přes měsíc, řekla jsem ano. Oslovila jsem Jirku Kabáta, který mi pomáhal s aranžmá. Sama jsem zaranžovala dvě minimalističtější skladby a Jirka všechny zbývající a moc se mu to povedlo, přistoupil ke skladbám opravdu citlivě a vynesl v nich důležité emoce na povrch. S orchestrem jsme měli jednu zkoušku, naštěstí jsou to profesionální muzikanti, kterým se rozdají noty a oni to zahrají úplně přesně. Byl to pro mě moc krásný moment, hrát a cítit ty skladby tímto způsobem. Pokud budu mít možnost, ráda bych si to zopakovala.

 

Původně jsi dělala jazz a poté jsi působila v hiphopové kapele. Odráží se tyto vlivy v tvé současné hudbě?
Jazz určitě. V případě hip hopu šlo o to, že jsem přistála v kapele. Já tehdy hrozně chtěla mít kapelu. Oslovil mě tehdy jejich klávesák a když jsem přišla na zkoušku, tak jsme si hned sedli. Byla to zkušenost a ráda na ni vzpomínám. Jazz mě ale ovlivnil víc, protože jsem jím trávila víc času. Ten jsem hodně poslouchala už na konzervatoři, kdy jsme měli pop, country, muzikály. Nic z toho jsem nechtěla dělat, takže mou únikovou cestičkou byl jazz. Poslouchala jsem Dianu Krall, Jamieho Culluma, Norah Jones. Principy, které jsem se tehdy naučila, mám pořád někde v hlavě a myslím si, že moje harmonické postupy jsou jazzem hodně ovlivněné. Teď ráda objevuju interprety, kteří jsou trochu schovaní, před tím, než je objeví jiní. I v alternativě existuje svým způsobem mainstream a pak hudba, která je hodně na okraji, a je těžší se k ní dostat a prokousat, to mě baví, tahle pátračka ve spodních undergroundových vodách soundcloudu, bandcampu, youtube. Poslední dva roky se takhle dostávám k hodně zajímavým věcem.

Jaké jsou tvé plány s projektem Káča a Sára?
V listopadu chceme nahrát album nebo EP. Chceme tomu dát nějaký rámec, ale to je těžké. Mně by se líbila představa, že bychom hrály koncert ve studiu, někdo by to nahrával, a to by bylo celé. Jinak se bojím, že se může porušit kouzlo tohoto projektu, a to je právě určitá impulzivnost, přirozenost a také chybovost. Když spolu dlouho nehrajeme, tak se stává, že nám vypadne nějaký akord nebo něco zahrajeme špatně, ale to k tomu patří a fakt mě to baví.

 

V rámci svého žánru jsi dosáhla možná maxima, kterého šlo dosáhnout. Máš nějaké další mety?
Ambice pro mě tkví v cestě a v abstraktních věcech. V tom dělat dobrou hudbu, dělat ji věrně a opravdově a nelhat si. Pak je pro mě důležité najít lidi, kteří se se mnou v tomto ztotožňují. Také je pro mě důležité hrát koncerty a mít tam lidi, kteří jsou na mě napojení. Mety typu, že bych chtěla hrát na nějakém místě, nemám. Já se nedávno zamýšlela, čím to je, protože v pubertě, kdy jsem chtěla jít na konzervatoř, jsem měla úplně jiné sny. Bylo mi čtrnáct a chtěla jsem být „ta zpěvačka“. Postupem času se to úplně ztratilo. Na jednu stranu je teď pro mě nejhorší myšlenka, že bych hudbu přizpůsobovala, aby se někomu líbila, na druhou stranu člověk potřebuje slyšet „Mně se to líbí“ nebo „Já se s tím ztotožňuju“. Dělám to tak, jak věřím, že je to nejlepší, ale doufám a věřím, že mě lidé pochopí.

Přidat komentář