New York se změnil v Disneyho svět

Jednoho z nejznámějších představitelů newyorského hard coru, zpěváka ROGERA MIRETA, jsme letos mohli vidět v České kotlině nejen s populárními Agnostic Front, kteří udávají tón scéně už dvacet let, ale i s jeho punkovou kapelou Disasters.

Existuje stále scéna newyorského hard coru nebo punku, když skončil slavný klub CBGB’s?
12_new_york1Scéna v New Yorku je pryč, všechno se přesunulo na předměstí, Brooklyn, Bronx, Queens, jsem si jistý, že tam mají své scény, stejně jako Long Island a State Island. Konec CBGB’s byla velká rána, byl to velmi důležitý klub pro hudební historii, nejen pro punk rock, ale i pro bluegrass. Je to velká ztráta. A nemyslím si, že kdyby se nějaký nový klub otevřel, zaplnil by tuhle mezeru. Ale v New Yorku se pořád hraje, vystupovali jsme například ve velkém sále Webster Hall. Ale on se sám New York změnil, není to stejný New York, ve kterém jsem vyrůstal, není to New York z filmu Taxikář, který miluju. Je to New York Mickey Mouse, Disneyho svět. Udělal to Rudolf Giuliani. A proto pro mne bylo tak snadné město opustit. To, co jsem miloval je pryč. Před pěti lety jsem se odstěhoval do Arizony, kde je život snazší, méně nákladný a děti tam mají víc prostoru.

Ale New York vypodobněný v Taxikáři byl docela nebezpečný.
To jsem na něm zbožňoval.

Ale pro děti je možná současný New York lepší.
Pro mě osobně, pro mé mládí, pro mou vzpouru byl právě ten prvek nebezpečí vzrušující. A myslím si, že to vedlo k tomu, že kapely šly vždycky až na samý okraj, na hranu. Nejen hardcorové kapely v sobě měly ten prvek nebezpečí, který je vzrušující, dokonce i punkové kapely jako Ramones ho měly. Ono je jednoduché napodobovat punkové kapely, být jako Clash, oblékat se jako Clash, znít jako Clash, ale ta doba, kdy byli Clash v New Yorku, byla velmi nebezpečná, a právě to udělalo z jejich vystoupení něco opravdu zvláštního.

Jak s odstupem vnímáte své divoké roky v nebezpečném městě?
Zestárnul jsem, stal jsem se otcem. Roky mé mladistvé rebelie jsou pryč, už nechci být destruktivní, skončil jsem s tím, co jsem dělal jako teenager. Vyrostl jsem, ale jsem se svým životem srovnaný. Byla to součást růstu a změna je pro člověka důležitá, někdy je obtížné se s ní srovnat, ale já jsem v pohodě. Snažím se soustředit na svou skutečnou rodinu i na tu druhou rodinu – myslím hardcorovou. Aby mě obklopovali dobří lidé a dělaly se dobré věci.

Myslíte si, že se mění celá Amerika?
Ano, celá Amerika se mění. A nejen ona. Vlastně každé velké město. Viděl jsem to i v řadě evropských měst, v Amsterdamu, v Berlíně, ve Frankfurtu. Dřív byla všechna skvělá, ale hodně se změnila. Byla živá, plná umění i strachu, což mladí milují, ale pak přišly peníze a celebrity, filmové hvězdy a už to bylo jen nakašírované. A nezáleží na tom, kdo je u moci, jaká je vláda, jestli Bush, nebo Obama. Já už stejně nikomu nevěřím, nemám komu věřit. Je to jen c haos.

Čím to je?
V Americe je problém, že je většina lidí tak zaměstnána sledováním hollywoodských filmů, hloupých pořadů na MTV a reality show, že nemají o skutečnosti, natož o světě ponětí. Bohužel je taková většina Američanů, i když je v Americe stále dost lidí, kteří dokáží být v kontaktu se světem. Největší zájem naneštěstí vyvolává seriál Jersey Shore, který je úplně hloupý, ale v Americe je populární.

Co by se mělo změnit?
Amerika by měla myslet na to, že není světovým policajtem, to jsem říkal vždycky. Připadá mi to směšné, ale ono to směšné není, spíš podivné. Amerika má své základny ve všech oblastech světa, přitom v Americe žádná cizí základna není. Jsou po celém světě. Spojené státy by se těch základen měly zbavit a nechat žít lidi po svém. Možná by se to nelíbilo všem, možná jsou někteří šťastní, že je stále někdo někam tlačí, protože už tak žijí desítky let. Možná chtějí mcdonaldy, možná jsou jim jedno, ale měli bychom to nechat na nich, přestat se o ně starat a zabývat se místo toho lidmi v Americe, bezdomovci, nedostatky ve vzdělání a ve zdravotním pojištění. Amerika je tak velká a mocná, že má největší množství přistěhovalců na světě, ale taky neuvěřitelné množství nezaměstnaných, ohromné množství lidí se zdravotními problémy.

Možná je snazší se angažovat v zahraničí a utrácet peníze za drahé zbraně.
Jako za ten vrtulník, který se zřítil při razii, při které byl zabit bin Ládin. To jsou velké peníze, zůstalo tam hodně miliónů. Sice nejsem politik, ale muzikant, přesto se velmi obávám toho, kam svět míří. Je to ostuda a nezáleží na tom, kdo je prezident. A stejné je to na celém světě. Nevím, nač máme volby.

Vraťme se k hudbě, když jste muzikant. Jak stíháte hrát s Disasters i s Agnostic Front?
Vlastně ani nevím, musím si organizovat čas, mám navíc dvouletého syna a čtyřletou dceru. Je těžké hrát a mít hodně 12_new_york2malé děti. Ale moje žena je naštěstí velmi trpělivá, ví, co dělám, a že se k ní a k dětem vždycky vrátím. Nejezdím pryč nadlouho, abych strávil s rodinou dost času. Snažím se nebýt na turné delší dobu než tři týdny, ale je to obtížné, s Agnostic Front je to někdy pět týdnů. Chvíli se věnuji hudbě, chvíli rodině, pak zas hudbě, rodině, prostě to dělím. Tohle je poslední týden turné s Disasters a hned v příštím týdnu mne čeká koncert s Agnostic Front. Musím přepnout. Máme novou desku, takže nastal čas hrát písně z ní. Disasters budou čekat, až s Agnostic Front zase skončím. Vždycky se stáhnou a pak jdou zase dopředu. Žádný spěch.

Býváte unaven?
Unaven jsem často. I teď, jsem tu už několik hodin, takže jsme unavení a možná i trochu otrávení. Do klubu jsme přijeli v jednu, byli jsme ve městě… Ale ve chvíli, kdy hraju, jsem šťastný. Jsem šťastný, jaké se nám daří mít koncerty a jaké lidi máme okolo sebe. Možná jsem pak zase unavený, ale to je to, co miluju, v tom je moje energie. Vyčerpávající jsou ty dlouhé hodiny, kdy nedělám nic.

Takže vás hraní pořád stimuluje?
Je to vášeň, něco, co pořád miluju, co mě baví, je to psychická záležitost. Fyzicky jsem na tom dobře, ale když dohraju, tak jsem vyčerpaný, je to dost práce. S Disasters je to trochu snazší, nemusím pořád běhat a skákat.

Žijete jenom z hudby?
Teď z ní žiju, protože jsem na turné, ale jinak pracuju, jsem elektrikář a mechanik. Nechci být pořád na turné, protože chci být s rodinou, a tak musím vzít práci.

Dá se práce dobře najít?
Jo, protože jsem dobrý v tom, co dělám. Mnozí volají právě mě. Na elektriku i opravování aut.

Proč jste vlastně Disasters založil?
Původně, před deseti lety, šlo víceméně o mou sólovou desku. Složil jsem písně, které zůstaly stranou. Když jsem je nahrál na desku, tak se mi tak líbily a tak mě bavily, že jsme s nimi začali vystupovat. O deset let později jsme tady, protože mě to stále baví. Baví, že jsem jako umělec schopný dělat, co chci, a nejsem nijak omezován. Disasters jsou od Agnostic Front hodně odlišní.

Omezovalo by vás nějak, kdybyste byl jen v Agnostic Front, protože jsou příliš slavní a lidé už od nich očekávají určitý styl?
Jsou limitováni tím, co sami chtějí dělat. Disasters jsou víceméně můj projekt, takže hrají to, co chci já. Dávají mi proto větší svobodu. Samozřejmě, že mě baví zpívat s Agnostic Front, ale taky mě baví skládat nové písně a hrát je s touto kapelou.

Některé známé kapely mají problém, že už ani nemohou opustit svůj styl, protože jej od nich každý očekává.
Přesně. Dokonce i na Disasters občas přijdou fandové Agnostic Front a očekávají, že uslyší něco ve stejném duchu. Jak ale může někdo něco takového čekat? Jasně, že to musí být odlišné. A jsem rád, že to odlišné opravdu je.

Přidat komentář