Něžná noc / Jan Sahara Hedl & Blanka Šrůmová: Tak se věci mají

U leckoho jiného by osudovost témat a jistý patos nahrával na smeč. Ne tak u básníka a skladatele Jana Hedla, který všechny vypjatosti a temné propriety dokáže vybalancovat s poetickou silou a dobrým vkusem. Důvěryhodně pak vyzní i brutální textová upřímnost jako „proč jsem tě dávno nezabil, nebo sebe, co já vím“ (Věčnej hřích). Zkuste si představit jiného interpreta, který by v podobném verši nezněl pozérsky. A ještě víc svádívá ke smeči, když se „temný romantik“ začne od chytlavě černočerných motivů odpoutávat a volit nálady mnohem smířlivější, často ve stejné chvíli („proč jsem tě dávno nespasil“). A zase, v případě Něžné noci ani stín pochyb.

Už předchozí titul Neměj strach (2016) také ukázal, jak ideální partnerkou (teď míněno uměleckou), inspirátorkou a už tím i spoluautorkou je Janu Hedlovi zpěvačka Blanka Šrůmová. Navzdory odlišnosti (zdánlivé? co je vlastně odlišnost?) dvou osobností. Při vší úctě k dávným zásluhám, ona je nyní mnohem přesvědčivější osudová žena, než když byla, ehm, marionetou. Prostě proto, že jí Hedl předkládá ke zpěvu poezii, se kterou Šrůmová umí výrazově zacházet, byť nic proti časem prověřené přímočarosti Tiché dohody.

Potěší i muzikantský vývoj. Zatímco album Neměj strach přirozeně navázalo melodikou i výrazem tam, kde kdysi dávno, tedy v měřítku krátkého lidského bytí, končila Matka zebra (2001), nové písně už směřují jinam. Třeba k nezvyklé zvukové odlehčenosti a s posunem textů souvisejícímu, nepřeslazenému hudebnímu optimismu, dokonce s dotekem countryové málem idylky v písni Tak se věci mají. Ne, že by nedošlo na aranžérská klišé. Ale fungují, sedí k tématu, není tudíž vůbec třeba se nad nimi pohoršovat.

Možná nejvíc písně mluví z duše těm, kteří se motají v krizi středního věku, ale snad se začínají vymotávat: „Děkuji Bohu, že jsem spad…“ (Zasáhnul mě blesk). Ale samozřejmě nejen jim. Výpovědi Něžné noci jsou nadčasové, nadosobní a… krásné.

 

Galén, 2018, 41:11

Přidat komentář