NIikitin/Pospiš/Sillay: Ján Cikker 105

Trojice slovenských hudebníků spojených s vydavatelstvím Real Music House navazuje svým novým albem minimálně na dva výrazné předchozí počiny. Prvním z nich bylo dvojalbum Tales From My Diary (2014), na kterém jednak saxofonista Nikitin se svou jazzovou kapelou a jednak skupina Polajka v čele s Martinem Sillayem a Robertem Pospišem vzdávali hold Leoši Janáčkovi. Už na tomto projektu mě zaujal skutečně neortodoxní přístup k Janáčkovu cyklu Moravská lidová poezie v písních. „Šepot, chrapot, zpěv přímočaře folkový, zpěv málem rockový i klasický rejstřík operní pěvkyně Evy Šuškové – to vše v kombinaci s nástroji vytváří zajímavou mozaiku,“ psal jsem ve své recenzi. Zajímavým pandánem k této poctě moravským písním je album Martina Sillaye a Roberta Pospiše Balady (2015), na kterém pánové slovenské lidové balady nejen hudebně aktualizovali, ale dokonce rozšířili jejich texty. A pokračováním „volného cyklu“ je nové album Ján Cikker 105. Jak vyplývá z názvu, tentokrát trojice (album společně produkovali Nikolaj Nikitin, Martin Sillay a Robert Pospiš) vzhlíží k Jánu Cikkerovi, slovenskému skladateli, který se podobně jako jeho velký vzor Janáček inspiroval lidovou hudbou a od jehož narození loni uplynulo 105 let.
Ze všech zmíněných projektů je album Ján Cikker 105 nejhůře uchopitelné a nejméně „písničkové“. Zatímco Polajka – přes pestrost přístupů – byla vcelku běžná kapela a Balady slovenské písně sice aktualizovaly a přizdobily, ale nerozbíjely, až na „Cikkerovi“ naplno platí to, co mi v souvislosti s jiným projektem postaveným na lidové hudbě řekl americký kytarista Aram Bajakian: „Někdy je hezké rozbít, co je křehké.“ Z Cikkerových sborových aranží slovenských lidových písní tak v podání tří současných producentů a hudebníků zůstal jen náznak základní melodie a možná pokus o přiblížení se „vážné“ atmosféře jinými prostředky. Těmito prostředky jsou změna tempa (zpomalení nebo naopak posílení rytmické složky), potlačení role textu (v závěrečné Za horami, za dolami melodii načrtává instrumentální složka, zatímco hlas se ztrácí v ambientním celku) nebo zahalení celku do zvukové mlhy, kterou sice pomáhají vytvářet elektronické nástroje, ale která rozhodně nezní nepatřičně. Sled upravených lidových písní „podle Cikkera“ na albu přerušují dvě autorské kompozice Nikolaje Nikitina a Roberta Pospiše a několik písňových miniatur v podání hostující Evy Šuškové a zkresleného piana Roberta Pospiše. Zpěvaččin hlas je záměrně posunutý do praskajícího retro zvuku, který jakoby transportuje postmoderně pojatý celek zpět do doby, v níž byl Cikker aktivní.
Mimochodem minimalisticky pojatý booklet alba obsahuje fotografie z Cikkerova muzea (vily, kterou skladatel obýval od 60. let) a dva krátké úryvky z jeho dopisů matce z jara 1945 – první o válečných obavách („Mám strach o vás ohľadne bombardovania“) a druhý o naději v míru („Je nádherne žiť a vedeť, že všetci tí, ktorých milujeme, žijú…“). Možná že zde je třeba hledat jedno z možných poselství alba.

Real Music House, 2016, 41:59

Přidat komentář