Na nejednoho milovníka éterické, zasněné hudby musela Barbora Mochowa zapůsobit doslova jako zjevení. Křehce působící dlouhovláska u klavíru, zpívající výrazným hlasem, jejíž písně se nepodobají ničemu, co z české hudební scény známe. Hudebnice s částečně ruskými a německými kořeny si písně sama skládá a uplatňuje svůj charakteristický rukopis. Loni vydala singl Rise and Shine, napsaný na motivy středověké skladby tzv. Skudrinky. Po delším čekání se letos posluchači dočkali prvního alba, kde se o hudební doprovod postaral kromě klavíru také smyčcový Kvintesence Quartet.
V červnu vyšlo tvé první album Waiting for the White Raven. Jak si spokojená s jeho přijetím?
Nejvíc mě potěšily reakce od přátel a fanoušků, z těch mám opravdu velkou radost. Recenze jsou zatím také pěkné. Občas sice trochu cítím, že něco nebylo úplně pochopeno, ale každý má samozřejmě jiné vnímání a s tím se musí počítat. Např. vypjatější pasáž v závěru písně Tears in the Pudding vyvolala trochu kontroverze, ale i to je vlastně dobře – baví mě, že to vzbuzuje nějaké reakce.
Překlad názvu alba zní Čekání na bílého havrana. Co symbolizuje bílý havran?
Havrany zbožňuju a na podzim a přes zimu je chodívám pozorovat. Havran je pro mě tajemná bytost přicházející z jiného světa. A bílý havran stejně jako černý symbolizuje něco temného, ale zároveň s sebou přináší čistotu. Čistotu temnoty. Tohle spojení mě láká. Vůbec ale nevím, co by to znamenalo, kdybych bílého havrana spatřila. Vlastně bych se s ním ráda setkala a zároveň se toho trochu obávám…
Je pro tebe i tvá hudba takovým bílým havranem?
Asi ano, jde o nějaké moje vnitřní nastavení.
Většinu písniček na desce produkoval Matouš Godík. Jak se ti s ním spolupracovalo? Nestávalo se, že vaše představy o podobě alba na sebe občas narážely?
Musím říct, a jsem za to moc ráda, že se to nestávalo, což vůbec není samozřejmost. Na produkci jsme pracovali zčásti společně, ale Matouš měl vždycky hlavní slovo a já mám k němu velkou důvěru. Moc jsem si přála s ním spolupracovat a ráda bych, kdyby to tak mohlo být i s příští deskou. Matouš má svůj specifický, takový křehký a minimalistický styl. Vždycky přesně vycítí, co konkrétní píseň potřebuje. A když jsme například doplňovali do písně nějakou další melodickou linku, oba jsme se často přesně shodli – tenhle tón jo, tenhle zvuk ne, a tak podobně. Snad jen u jednoho místa jsme se trošku zasekli, protože jsem někdy přehnaný perfekcionista a pak lpím až na nesmyslných detailech. Tehdy Matouš trošku nevěděl, co se mnou… Ale on je jinak možná ještě větší perfekcionista, akorát v něčem trochu jiném.
Kde se vzal nápad pozvat k natáčení Kvintesence Quartet?
Už dlouho jsem si přála hrát se smyčcovým kvartetem. Úplně mým největším přáním by bylo zahrát si občas i s orchestrem, podobně jako to má třeba Antony and the Johnsons, ale tohle je zatím samozřejmě reálnější varianta. Můj kamarád mi doporučil právě Kvintesence Quartet – většina kluků z kvarteta studuje HAMU, jsou to skvělí muzikanti a navíc je s nimi zábava. Když jsme měli první zkoušku a já poprvé uslyšela, jak to zní, byla jsem nadšená. Krásné aranže pro ně napsali dva skladatelé a pianisti, František Krtička a Martin Brunner. Ráda bych se od nich přiučila a pokusila se příště aranže napsat sama. Jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne.
Vyšlo ti album, to bylo pozitivně přijato, koncertuješ a získáváš si posluchače. Jaké jsou tvé další hudební cíle?
Momentálně je mým největším cílem co nejvíce hrát, najít si své publikum a moct dělat svoji hudbu naplno. A samozřejmě snem asi každého hudebníka je zahrát si na opravdu velkém pódiu. Nezastírám, že mám i takové ambice.
Neláká tě zkusit si jiné hudební rozpoložení, než to zasněné a melancholické?
Momentálně ne. Myslím, že jsem si našla svůj způsob vyjádření, polohu, ve které se cítím dobře a je pro mě nejpřirozenější. Vlastně se nad tím ani nezamýšlím, netvořím s nějakým záměrem. Většinou sedím u klavíru, hledám, a najednou mě to opět zanese do určité krajiny, která má svoji podobu a já ji ani nemůžu ovlivnit. Nikdy bych se nechtěla stylizovat do něčeho jiného.
Do budoucna bych ale možná ráda zkusila projekt ve stylu podobném např. skupině Massive Attack: taková temnější elektronika, tenhle styl hudby se mi moc líbí. Tentokrát bych asi jen zpívala, bez klavíru. Kromě toho uvažujeme s kytaristou Milanem Urzou o společném duu.
Kdo by psal hudbu?
Pro naše duo by skládal písně Milan, ráda bych, aby se projekty víc odlišily. Milan zná můj hlas a přesně ví, jaké polohy mi sedí. Navíc se mi strašně líbí jeho rukopis a myslím, že spojení jen nás dvou bez kapely by mohlo být zajímavé. A co se týče toho „elektroničtějšího“ projektu, to zatím nevím, to je ještě hodně daleko.
Jaké jsou zdroje tvé inspirace?
Od klasické hudby, kterou jsem hrála spoustu let na housle a později i na klavír (nejvíc jsem si oblíbila devatenácté a dvacáté století), přes starou středověkou a renesanční hudbu až k současné alternativně-popové hudbě, jako je např. Regina Spektor, hlavně její starší desky, Goldfrapp, Antony and the Johnsons, Lana Del Rey, trochu také Chelsea Wolfe, z českých jsou to např. Bratři Orffové, Jiří Bulis, Milokraj Marty Töpferové, Lenka Dusilová s Baromantikou apod. Nejdůležitější je pro mě ale určitá melancholická nálada, kterou vyhledávám.
Co se týče té renesanční hudby, takovou zajímavostí, o které zatím nikdo neví, je, že začáteční motiv písně Gesualdo je částečně převzatý z jedné skladby mého oblíbeného renesančního skladatele Gesualda da Venosy. Když v jeho skladbě tenhle motiv zazní, mám z toho husí kůži. Jeho hudba je vlastně tolik moderní! Zní, jako by byla z dvacátého století. Gesualdo často používal disonance a tím se možná lišil od svých současníků. Podle dobových pramenů byl Gesualdo také vrah, což by leccos vysvětlovalo…
Myslím, že jsem „starou hudbou“ nějakým způsobem nasákla. Možná proto jsou mé písně často spíš modální než tonální. To znamená, že jejich vnitřní struktura vychází z církevních stupnic, takzvaných modů, a tím se liší od klasického dur-mollového systému.
Jaké je složení tvého publika?
Odhaduji, že převažuje generace mého věku a výš, kolem dvaceti až třiceti pěti let a spíše jsou to muži. To mě trošku překvapilo, protože moje hudba je spíš jemnější…
Chystáš po Rise and Shine natočení dalšího klipu?
Ano, teď na podzim bych ho ráda natočila. Vypadá to, že bude k písni Gesualdo. Přála jsem si spolupracovat s jednou konkrétní umělkyní, ale zatím ještě nevím, jestli to vyjde, takže víc nemůžu prozradit. Klip ale určitě vznikne, protože lidé si dnes klip pustí spíš než samotnou píseň.
Také si právě díky klipu lidé všimnou tvé hudby.
Přesně tak, je to tak trochu nutnost.
Působila jsi se skupinou Sinuhet. Je pro tebe velký rozdíl mezi zpíváním se skupinou a sólovým vystupováním?
Určitě je to velký rozdíl. S kapelou je to pro mě těžší. Necítím se úplně jistě jen tak stát za mikrofonem, cítím se jakoby odhalená. Také mám ráda, když si můžu hrát s různými výrazovými prostředky, když jsou slyšet i ty nejjemnější nuance a to v kapele není tak snadné, proto jsem měla občas pocit, že se trochu utápím. Každopádně mě to ale se Sinuhetem moc bavilo, Milan Urza, který byl frontmanem Sinuhetu, skládal spolu s Michalem Mihokem krásné písně a vůbec všichni z kapely byli úžasní hudebníci i lidé. Strávili jsme spolu spoustu času a já na to moc ráda s lehkou nostalgií vzpomínám.
Je vůbec ještě v plánu obnovení Sinuhetu?
Obnovení Sinuhetu není vyloučené, možná, že se k němu jednou budeme chtít vrátit. Ale v nejbližší době to neplánujeme.
Texty ti píše Alice Bauer. Jakým způsobem spolupracujete?
Snažím se pokaždé rozklíčovat, co je v konkrétní písni ukryto, jaké myšlenky nebo vzpomínky u mě píseň vyvolává. Vždycky to není tak jasné, protože člověk tvoří hodně podvědomě. Ty pak sepíšu a pošlu Alici. Ona je nějakým způsobem rozpracuje do angličtiny, aby se text zároveň dobře zpíval, a vloží také i vlastní nápady. Alice se umí skvěle napojit. Když se náhodou s něčím nemůžu úplně ztotožnit, společně to ještě doladíme. Také jsme hodně řešily výslovnost, Alice mluví anglicky výborně, takže mi po téhle stránce hodně pomohla.