Nikol Bóková: Hudební album je jako album fotografií

Nikol Bóková, původně klasická pianistka, zaujala v roce 2019 svým debutovým autorským albem Inner Place natolik, že jí to ihned vyneslo nominaci na Anděla. Na druhém albu Unravel v roce 2020 světy klasické a jazzové či autorské hudby propojila. Album obsahuje krátké skladby klasických mistrů a Nikoliny vlastní variace na ně. Letos pak pianistka a skladatelka opět překvapila vyzrálým a dramaturgicky propracovaným albem Prometheus, na které si vedle uznávaných jazzmanů Jaromíra Honzáka a Davida Dorůžky pozvala předního českého hráče na lesní roh Radka Baboráka. V následujícím rozhovoru, jehož podstatná část zazněla také jako Rozhovor měsíce na ČRo Jazz, s autorkou hovoříme především o nejnovějším albu, ale také o jejím internetovém projektu Cataplasm nebo o chystaném vystoupení 29. září v rámci festivalu Americké jaro.

Vydala jste tři alba během tří let. Co pro vás album jako formát znamená?

Zachycení hudby v podobě alba vnímám jako prostředek, kterým mohu zdokumentovat určitý stav, určité období a své myšlenky. Je to hudební zprostředkování mého života v daný čas. Album by mělo mít určitou dramaturgickou podobu, mělo by mít hlavu a patu. Když si například s odstupem poslechnu svůj autorský debut Inner Place, dokážu si vybavit období, kdy toto album vznikalo, proč vznikalo a co pro mě představovalo. Jiní lidé mají alba fotek a pro mě tuto funkci umí mít hudební album.

Znamená to tedy, že svá alba tvoříte v první řadě pro sebe?

Takto bych to asi neřekla. Když dostanu zpětnou vazbu od jiného člověka, který si mé album poslechl a ono v něm něco spustilo, je to velká radost, kterou jsem si nezpůsobila sama. Album tedy nenatáčím primárně pro sebe. Někdy mě ovšem zaskočí, když někdo vydá album a pak řekne, že má problém to zpětně poslouchat. Přemýšlím, proč to vůbec zveřejňoval a proč něco takového potřeboval sdělit. Je pravda, že se člověk vyvíjí a že pak k sobě může být kritický, a například, když se potkáme s triem po nějakém čase, zahrajeme tu stejnou hudbu docela jinak, v něčem třeba i lépe, ale to neznamená, že bych měla potřebu měnit původní nahrávku.

Umělec může podle jednotlivých alb dělit svůj tvůrčí život. Máte to také tak?

Já bych mohla „škatulkovat“: základní škola, střední, vysoká, Erasmus, ukončení studia, různá stěhování… Všechny tyto věci hrozně moc ovlivňují to, jak vnímáme svůj život, protože nás obklopují, buď nás přímo formují, nebo se vůči nim vyhraňujeme. Hudba vznikající v dané době na určitém místě pak dokáže vyvolat vzpomínky na to, co jsem právě dělala a kde jsem zrovna byla, protože samotná tvorba nebo interpretace toho byla obrovskou součástí. U nejnovějšího alba Prometheus je to velmi specifické. To pro mě bude vždy představovat propojení s konkrétním životním obdobím a s tím, co jsem prožívala. To album začalo vznikat velmi náhle v době, kdy jsem tvořila úplně jiné věci, které jsem prozatím nedokončila. Loni v srpnu mi nečekaně zemřel tatínek a najednou přišla tato hudba, která je nejvíc právě pro něj. Ta hudba byla tak silná, že jsem musela odložit všechno ostatní stranou a musela jsem pracovat na ní. Každá ze skladeb pro mě představuje velmi komplexní příběh.

Pro Promethea jste také zvolila úplně jiné nástrojové obsazení než na předchozích deskách.

Neřekla bych, že je úplně jiné, stále je tam jádro klavír, kontrabas a bicí, a u toho zůstanu i v následujících projektech. Pořád skládám pro své trio, tedy pro kontrabasistu Martina Kociána a bubeníka Michała Wierzgoně, ale při tvorbě skladeb pro album Prometheus jsem některé věci slyšela trošku jinak. Už dříve mi při komponování přišlo na mysl, že slyším Míru Honzáka. Ale tehdy jsem to brala pouze jako sen a vůbec jsem nevěděla, jestli by vůbec bylo vhodné jej oslovit. Ale připsala jsem si ručně poznámku „Nikol s Mírou“ s tím, že někdy, za několik let, to třeba vyjde… Mezitím jsem si koupila LP Radka Baboráka hrajícího Ástora Piazzollu, a to je přesně to album, které si doma pustím, když si chci udělat koncertní zážitek. A napadlo mě: spolupráce s Radkem Baborákem, to by bylo něco! To byl tedy další sen do budoucna. V té době jsem připravovala album Unravel a zeptala jsem se svého vydavatele Petra Ostrouchova, který tyto umělce dobře zná, co si myslí o tom, že bych je někdy v budoucnu oslovila. On mi řekl, že se jich určitě mám zeptat. Když pak loni zemřel tatínek, najednou jsem jakoby slyšela hudbu, ve které hrál lesní roh a kontrabas, a konkrétně pak Radek Baborák a Míra Honzák. Hodně jsem o tom přemýšlela, ale pořád jsem měla pocit, že to ještě není všechno. Až mi při jedné procházce na louku s výhledem na Vltavu, kam jsem v té době chodila velmi často, došlo, že v těch svých představách slyším také kytaru Davida Dorůžky. Všem třem hudebníkům jsem napsala e-maily, jestli by do toho se mnou šli. Druhý den mi ode všech přišly odpovědi, že do toho se mnou půjdou.

V čem jsou právě tito interpreti podle vás tak výjimeční?

Ke všem mám velký obdiv, vážím si toho, co v hudbě dokázali a stále dokazují. V druhé rovině je to specifická barva, kterou umějí vytvořit na svůj nástroj. A třetí rovina je energie. Dokážu si představit, že ať zahrají cokoli, jejich energii budu cítit. Například u Míry Honzáka miluji barvu jeho hry, cítím u něj klid a nadhled, jistotu a preciznost, majestátnost zvuku. Jeho zvuk je zároveň hladivý a sametový, a přitom silný. U Davida Dorůžky je to také jeho úchvatná energie. Když jej pozorujete, jak začíná hrát nějakou melodickou linku, cítíte energii ještě předtím, než zazní první tón. A když jej naopak pouze posloucháte, vnímáte jeho hudbu jako hmatatelnou. U Radka Baboráka je to také precizní práce, úchvatná energie a originalita. Když slyšíte hrát Radka na lesní roh, víte, že hraje právě Radek. Zvuk je opět silný, ale hladivý. A Michał Wierzgoń, který na albu Prometheus hraje na bicí, je pro mě bubeník snů. Všichni svou invencí dokážou bohatě přispět do kompozice. Když jsem věděla, že se kvůli covidu nebudeme moci scházet na zkouškách, nahrála jsem všem jejich party na midi, aby věděli, kde mají hrát, co je předepsané, a kde naopak mohou improvizovat. Od začátku natáčení jsem cítila, že až fenomenálním způsobem vycházeli vstříc mé hudbě. Věděla jsem, že budu obdivovat, jak hrají, ale zároveň jsem se bála, že některé jejich zásahy pro mě můžou být citlivé a že se může stát, že nebudou korespondovat s mou vizí. Ale to se nestalo. Během natáčení jsem byla uchvácena tím, co se kolem mě hudebně dělo. Všichni byli naprosto úžasní.

Všichni společně jste se tedy sešli až při nahrávání?

Ano, na konci ledna jsme přišli do studia, kde jsme měli vyhrazené dva dny na natáčení a dva na postprodukci. Začali jsme točit, nahráli jsme pár verzí každé skladby, řekli jsme si pár detailů a pak jsme jednu z těch verzí vybrali. Zásahy do nahrávek byly minimální, zpravidla nás strhla jedna verze, kterou jsme vzali. Desku jsme tedy v termínu stihli natočit a pak jsme si ze studia odehráli streamovaný koncert, a i když jsem byla po těch dvou dnech docela vyřízená, byl to pro mě jeden z nejkrásnějších koncertních zážitků.

Když jste skladby psala, vnímala jste některý z nástrojů jako vůdčí?

Parciálně ano, často hudbu vede kytara nebo horna, ale obecně jsem při psaní vnímala rovnou kompozice s komplexním zvukem celé kapely jako jedné hmoty. Klavírní a hornový part jsou vypsané do poslední noty s výjimkou momentů, kdy Radek Baborák skvěle zaimprovizoval v plochách, kterým říkám „velrybí zpěv“, například uprostřed skladby Like a Boy nebo na konci titulního Promethea. Bylo také vidět, že Radek poslouchá a pozoruje Davida Dorůžku a reaguje na to, co David hraje. To vznikalo takovou „plochovou improvizací“ až na místě. U kontrabasu a kytary jsem všude nechala napsat značky a jen občas jsem přidala konkrétní noty. A samozřejmě jsem se hrozně těšila na to, co tam pánové ze sebe dají.

Překvapovali vás něčím?

Vlastně úplně vším. Když ta hudba vznikala, cítila jsem, že je to přesně tak, jak jsem si to přála, a zároveň mě každá nota překvapovala a dojímala.

Mluvili jsme o tom, že jste si své spoluhráče doslova vysnila. Dokázala byste však zpětně říct, proč jste se rozhodla právě pro lesní roh, a ne nějaký jiný dechový nástroj?

Důležitá pro mne byla určitá důstojnost. Po té jsem toužila. Lesní roh vnímám jako nástroj, který tento pocit důstojnosti dokáže předat. Pořád jsem se sama sebe ptala, jestli je to opravdu to, co chci. V okamžiku, kdy jsem – opět na své oblíbené louce – přemýšlela, jestli je lesní roh skutečně to pravé, vzala jsem do ruky telefon, zadala do vyhledávače YouTube slova „French horn“ a se zavřenýma očima jsem klikla na video. Zaznělo hornové téma, které uvedlo nádhernou filmovou hudbu, z které jsem měla husí kůži. Až doma jsem se podívala, co to bylo, a byl to soundtrack z filmu Prometheus, o kterém mi před časem povídal táta, když byl u mě na návštěvě. Byl velkým fanouškem sci-fi a tento film byl jeho oblíbený. A podobných náhod se mi stalo více. Nedávno jsem například úplnou náhodou otevřela knihu Čapkových povídek a zrovna na té stránce začínala povídka Prometheův trest. Pořád mě to něčím krásně provází.

Prometheus je album pro pět nástrojů, pět barev. Ne v každé skladbě ale hrajete všichni.

Je to tak. Ale některé skladby se měnily ještě na poslední chvíli. Například v Like a Boy vůbec neměl být lesní roh a neměly tam být ani bicí. Jenže pak tam Michał nahrál bicí tak, že jsem byla nadšená. A pár dnů předtím, než jsme jeli do studia, mi Radek Baborák položil otázku, jestli v této skladbě není hornový part schválně. Že by si v ní moc rád zahrál. A zároveň se mě zeptal, jestli nemám něco jen pro lesní roh a klavír. Takto vznikla skladba Nunchaku. Mám nesmírně ráda, když si vnější pohnutka podá ruku s vnitřním pocitem, kdy nenaruší kontinuitu nebo smysl celé věci, ale naopak ho prohloubí. Přesně jako se tomu stalo v Like a Boy nebo Nunchaku, kdy jsem Radkovi moc vděčná za popud!

Vnímáte album jako souvislý příběh?

Já obecně hodně řeším dramaturgii, ať už při vystupování, nebo na deskách. Nevím, jak to u Promethea popsat ve zkratce, ale například první skladba je otevřením celé desky. Navozuje pocit, že je přede mnou obrovská brána, která se postupně otevírá a dává nám nahlédnout do jiného světa. Když dojdeme ke konci té skladby, přichází Prometheus, skladba, u které je důležité, proč je zrovna na druhém místě, a zároveň má komplexní příběh.

Říkala jste, že jste kvůli Prometheovi musela přerušit práci na jiných věcech…

Věci, na kterých jsem pracovala předtím, jsou rozpracované a určitě se jim dál chci věnovat. Kromě toho mě mým životem stále provází audiovizuální projekt Cataplasm. Studuji také nový repertoár, připravuji se na podzimní koncerty, které by měly být hodně pestré. Je toho tedy dost a bude záležet na tom, čemu budu chtít aktuálně věnovat větší pozornost.

Myslíte na další triovou desku?

Ano, myslím jak na desku čistě pro trio, tak na další projekty, které zatím nechci prozrazovat. Na všem postupně pracuji a sama jsem zvědavá, co z toho bude mít komplexní podobu nejdříve.

Zmínila jste také projekt Cataplasm, na kterém spolupracujete se svým partnerem Janem Valou. Najdeme v jeho rámci jak obsah, který je ke zhlédnutí zdarma, tak nahrávky, které nabízíte svým podporovatelům. Co vše nabízíte?

Ano, něco nabízíme volně ke zhlédnutí, aby se lidé mohli podívat, co tvoříme a jakým způsobem k tvorbě přistupujeme. Veškerý obsah je pak dostupný na platformě Patreon, kde nás člověk může podpořit za pět dolarů měsíčně, za které mu pak chodí na mail vše, co společně s Janem vytvoříme. Aktuálně jsou to především klavírní lekce pro začátečníky, které jsou velmi specifické, protože skládám pro každou lekci novou hudbu, která se vztahuje k probíranému tématu, k tomu s Janem produkujeme hudební doprovody, často se smyčcovými orchestry nebo třeba s kapelou v uskupení, jako je na Prometheovi. Ke každé lekci vyrábíme skripta, a hlavně video, kde naučím člověka skladbičku zahrát. Vedle lekcí jsou to masterclassy na různá hudební témata, videoklipy, záznamy klasické interpretace, a nejen mé, například minulý měsíc jsme vydali několik videí s interpretací skvělého Miroslava Sekery. Děláme také dokumenty z hudebního světa, o hudbě a o lidech, kteří hudbou žijí…

Účast na Central European Jazz Showcase v Brně na konci června vám přinesla vítězství v kategorii Rising Star. Co to pro vás znamená?

Kromě aktuální radosti z příjemného a energií nabitého vystoupení to pro mě, myslím si, může znamenat rozšíření možností, kde bychom mohli s triem v budoucnu vystoupit. Těšilo mě být toho součástí, protože člověk se jen tak neocitne na místě, kde mu po vystoupení má možnost projevit zájem rovnou několik delegátů. Věřím, že si díky tomuto showcasu s triem zahrajeme na zajímavých místech pro zajímavá publika. No a konkrétní výhra představuje vystoupení s triem v PizzaExpress Jazz Club v Londýně. Těšíme se!

Vedle jiných vystoupení vás 29. září čeká koncert v rámci festivalu Americké jaro, letos pořádaného netradičně na podzim. Co pro posluchače v kostele svatého Vavřince v Praze připravujete?

Podobně podivně, jako to bylo se křtem alba Inner Place, kdy první živý koncert proběhl až dva týdny před vydáním další desky Unravel, se bude 29. září konat první živý koncert Unravel, nyní dokonce několik měsíců po vydání Promethea. Doposud jediné vystoupení Unravel byl streamovaný koncert Amerického jara v prosinci 2020. Takže právě koncert 29. září ve Vavřinci můžeme považovat za křest alba, na němž zazní původně plánovaný repertoár, sestavený pro Americké jaro, ze kterého následně vzniklo album Unravel.

Přidat komentář