Nohavicovi publikum odpustilo, mně ne.

Optimismus z něj přímo sálá, ani v sedmdesáti mu nedělají problém břitké komentáře i jasné formulace názorů. Jen si občas posteskne, že se o něm píše paradoxně častěji v souvislosti s kauzami zviditelněných spolupracovníků StB, než s jeho písničkami. Přitom čile koncertuje, vychází mu více nahrávek než v minulosti, a napodruhé snad i oslaví kulaté výročí padesáti let na pódiu.

 

Objevují se přirovnání, že současná doba po svobodných devadesátých letech začíná připomínat počátek normalizace. Jak to působí na vás, který ten normalizační nástup zažil?
No tak to vůbec. Normalizace byl pád do beznaděje, cesta do tunelu, kde nebylo žádné světlo na konci. Okupace znamenala strašný náraz. Mně bylo jednadvacet, takže mi to hrozně změnilo život. Deprimující bylo i to, že Rusové okupaci sice vyloženě zpackali, ale zbabělá československá vláda jim nakonec poměrně dost pomohla. Rok 1970 byl tak strašný, že se tomu současnost ani nepodobá. Pořád je tu svoboda, z novinových článků se sice dá odhadovat, že by se mohl objevit malér, ale například i Babiš dostal ve volbách „jen“ třicet procent. Neměl padesát. Karty jsou ale rozdané divně. Češi se v současnosti nejvíc bojí islámu – a já vůbec nechápu proč. Ovšem je to bublina, která může prasknout. Většina lidí tu netuší, co je to islám, žádný tady není, a dokonce ani ti uprchlíci tu žádní nejsou. Takže se může stát i to, že se mnozí jednoho dne probudí a uvědomí si to, že nic nehrozí. Jako největší nebezpečí nyní vidím, že se budeme zas vzdalovat Evropě, a že se může vrátit ono dřívější rozdělení na Východ a Západ, kdy my zas budeme ten zaostalejší Východ. Tím bychom se samozřejmě dostali do většího vlivu Ruska – ale přesto nemyslím, že by to znamenalo okupaci jako v osmašedesátém. Vzniká nová situace, nevíme jaká, ale rozhodně se nedá srovnávat s normalizací. To byl horror.

 

Dá se ale vůbec poznat, kdy se situace láme, a už je pozdě, naděje na změnu se vytrácí, a negativnímu vývoji už nejde zabránit? Napadá mě příklad osudů Židů v druhé polovině třicátých let, kdy mnozí neutíkali, protože prostě nevěřili, že by to mohlo být tak hrozné, jak to pak pro ně bylo…
Určité zlomy se samozřejmě objevují. Třeba když se sociální demokracie začala spolu s Milanem Chovancem posouvat k nacionálnímu socialismu. Někdy v té době jsme si začali nerozumět s Evropou a část obyvatelstva se začala nechávat ohlupovat. A z prezidenta se stal nebezpečný balvan. Až skončí, tak by to mohla být velká změna k lepšímu.

 

Zajímá vás stále politické dění? Zdá se mi, že stále více lidí na ten zájem rezignuje, je tím děním unaveno.
Rozhodně zajímá. Od roku 2015 sleduji ono teď už viditelné vzdalování se Západu. A když chce někdo cestovat, je v západních zemích stále chudý. Koruna jako měna je neštěstí, a do jisté míry je to ona, co nás drží v chudobě – už dávno jsme měli mít euro. Jenomže oligarchům pochopitelně vyhovuje spíš koruna, s jejímž kursem se lépe manipuluje. A podařilo se jim zblbnout lidi, že uvěřili tomu, že by jim změna na euro uškodila. Přitom si pamatuji, jak to probíhalo třeba ve Francii – také se tam báli a ještě několik let po změně pořád uváděli dvě ceny, aby lidé viděli, kolik by to bylo ve francích. A když jsem tam jezdil, tak bylo jasně patrné, že zboží stojí stejně. Ale tady ta propaganda, že by euro znamenalo vyšší ceny, zkrátka funguje. Češi si zvykli žít v izolaci a i díky tomu rádi věří panickým zprávám.

 

Hraje v tom roli i cestování? Stále se setkáváme s tím, že tu jsou lidé, kteří nikdy nikde nebyli, a i díky tomu věří, že je to drahé, ačkoli ve značné části světa je to stejné nebo i levnější než u nás.
Pro důchodce to i drahé být může. Ale jinak půl národa už běžně cestuje. Jenomže bohužel většinou jezdí jen do turistických destinací. Málokdo se vypraví, aby tu zemi poznal. Takže pak izolace – i při tom cestování – zůstává. Ale mění se to k lepšímu. Jednoznačně se zlepšuje jazyková vybavenost a s ní přibývají i lidé, kteří nejsou závislí třeba na cestovních kancelářích. I tak ale zůstáváme v zajetí vlivu národního obrození a Kajetána Tyla.

 

Co máte proti Tylovi?
Vždycky si vzpomenu na jeho spor s Čelakovským. Ten byl pro otevření Čech světu a přijetí evropské kultury. Národovci ho za to považovali za zrádce, a Tyl o něm napsal posměšnou hru Strakonický dudák. O tom, jak ten Švanda hledá bohatství v cizině, sice je najde, ale slovanská strašidla si to s ním na hřbitově vyřídí. A to je prosím hra, dnes vnímaná jako národní bohatství. Dodnes tuhle pokleslou ideologickou pitomost hrají v Národním divadle. I kvůli podobným věcem je tu pořád přítomné určité buranství. A i proto se bojíme všech přespolních. Dneska někdo říká: „Přijdou Arabové a budou znásilňovat naše ženy.“ A je to úplně stejné, jako když se před dvěma sty lety kluci v jedné vesnici báli kluků z druhé vesnice za kopcem, že jim seberou jejich holky. Teda to se mohlo nakonec stát. Ale že by přišel Arab, rozhlédl se jako pětimetrový bohatýr, do jedné ruky vzal moji ženu, do druhé dceru a znásilnil je, zahodil a šel dál a sáhl po dalších? Takhle si to ten Okamura představuje? Policie a armáda by se rozutekly na všechny strany jako Orkové v Pánu prstenů? Ovšem můj děda mi vyprávěl, že když jezdil za babičkou do vedlejší vesnice – to bylo ještě koncem devatenáctého století a děda byl Čech, vlastně Moravák, a babička Němka – tak mu ti kluci z její vesnice vyhrožovali. „Tak jsem jezdil na koni a všichni věděli, že mám pistoli,“ smál se. Babičku si vydobyl kovbojským způsobem. Což je veselá historka, dopadlo to dobře, hehe. A když se stavěla železnice Vídeň – Olomouc, tehdy zcela strategická trasa, tak je na jižní Moravě skoro rovná a nádraží jsou tak často až za městem. Což je sice dnes moderní, nicméně tehdy to tak vzniklo jen proto, že ta stavba málem vyvolala povstání. Prý se v těch městech báli, že si jim tam tím vlakem odjinud dostanou – jak oni říkali – odrachmelci. Tak jim tam žádná nádraží nepostavili. Prostě „ti cizí“. My se i po těch sto padesáti letech pořád chováme stejně hloupě.

 

Stýská se mi po úřednících

Abychom neskončili jen u historie: na začátku prosince měl proběhnout koncert k vašim padesáti letům koncertování. Kdo s tou myšlenkou přišel?
Když mi bylo loni na jaře sedmdesát, tak jsem si uvědomil, že ta moje první koncertní sezóna už opravdu byla před padesáti lety. Chtěl jsem to oslavit. Bylo jasné, že to nebude žádný obří koncert v Lucerně, proto jsme zvolili Divadlo U Hasičů. Pak to vyšlo tak, že bych to měl odehrát sám. Půlka mých kolegů je mrtvá, Třešňák nechce hrát, Veit se mnou nemluví, a jediný kdo byl z těch mých spoluhráčů schopný hrát, byl Štěpán Rak. Aby tam z toho velkého množství lidí byl sám, mi přišlo hloupé, tak jsem se rozhodl, že to odehraju sám. Jenže jsem dostal chřipku. Nebývám nemocný, ale zrovna tentokrát jsem byl opravdu skoro mrtvola. Takže se to muselo přeložit. Ale těch padesát let je fakt, tak proč si ho neužít?

 

Máte sklony k ohlížení? Chuť bilancovat?
Bilance už je jen to, že už hraju padesát let, pořád ještě jsem schopen skládat písničky a chodí na mě pořád lidi. Nejde o početné publikum, a to moje, abych to řekl vzletně, „poselství“, už asi není tak naléhavé, jako v sedmdesátých letech. Kdy opravdu šlo o svobodu, občas i o život, a sám jsem bojoval o svoji identitu. Dnes už bojuju jen o tu identitu, haha. Svobodu máme, ale každý z nás si musí sám v sobě řešit, zda se chce přizpůsobovat komerci nebo i kýči, který se nabízí a mnozí jsou k němu i vychováváni. Což je vždy pro úspěch a zabezpečení výhodnější. Já si jedu po svém.

 

Myslel jsem to spíš v souvislosti s bujením nostalgie. Byl jste se třeba po letech podívat na místech, kde jste žil v Holandsku?
Dvakrát, protože jsem tam měl koncerty. Ale pokaždé jsem v Rotterdamu onemocněl. Na podzim tam vždy fouká, je tam vlhko, a když tam někdo nežije a není na to zvyklý, tak to schytá. Místní jsou otužilí, a když jsem tam žil, byl jsem taky otužilý. Ale pak už mě Holandsko nějak „nebralo“, a v závěru emigrace jsem se odstěhoval do Německa. Jsem ale občan, vlastně poddaný a jsem hrdý na svého krále, protože je bezvadný. A překvapivě to jediné, po čem se mi stýská, jsou holandští úředníci.

 

Vám se stýská po úřednících?
Jsou neskutečně vstřícní. Vždycky, když jsem tam měl nějaký problém, šel jsem na radnici. A tam mi s ním pomohli. Což by mě tady fakt ani nenapadlo. Dostávám od nich třeba takovou malinkou penzi – a přišel jsem k ní tak, že si mě oni sami našli. Jako svého občana, který se někde zatoulal po světě.

 

Radim se nikdy nebál

Vloni vám vyšla nahrávka nevydaných balad, které jste nahrál s Radimem Hladíkem. Dost mě překvapilo, když se objevily…
No jo, byli jsme pracovití. Album Nebeští malíři ale je torzem, detailně celý ten příběh popisuju v bookletu. K naštvání ovšem je, že jsem přesně věděl, že těch písní bylo dvanáct, ale našel jsem jich jen jedenáct. A tu dvanáctou až nedávno, až když už byla deska vydaná. A další deska s Radimem, Zahrady radosti, ještě teprve vyjde. Radim byl skvělý v tom, že nebyl jen dobrý rockový kytarista, byl všestranný, a uměl svou hrou posunout text písničky. Přesně věděl, co zpívám, uvědomoval si to, a hrál s tím.

 

Napadá mě, že jsem asi nikdy neslyšel historku, jak jste se s Radimem Hladíkem, on bigbíťák, vy písničkář, vůbec kdysi potkali?
To bylo v roce 1969, a bylo to legrační. Já jsem po okupaci byl docela slavný. Když vznikli Blue Effect, měli zpočátku málo repertoáru, bylo to jen tak na půl koncertu. A jejich basista Jirka Kozel za mnou přišel, a říkal, jestli bych jim nechtěl „dělat roští“. Jakože předkapelu. Že bych hrál první půlku večera. Já jsem si řekl „proč ne“, a až pak zjistil, že půjde jen o velké scény. A jak se to celé domlouvalo hodně narychlo, ani jsem nebyl na plakátech. Takže to často vypadalo tak, že než se začalo, lidi se těšili na bigbít, a místo něj přišla vlasatá obluda a začala něco žvanit. Ale kromě jednoho koncertu, ve Sportovní hale v Ostravě, se to všude povedlo a zvládl jsem to. V té Ostravě jsem to tak trochu vzdal, nechtělo se mi tam ty nenaladěné lidi ukecávat. S Radimem jsme se tehdy skamarádili. A jednou řekl: „Tak já vylezu s tebou a budu tě doprovázet.“ První skladba, kterou jsme spolu hráli, byl Svatý Vavřín. Můj první syn podle ní dostal jméno Vavřinec.

 

Takže k moravským baladám jste se dostal přes něj?
Kdepak, k těm jsem se dostal už koncem roku 1968, Radima „jen“ zaujaly. 1969 byl pak „rok mystiky“. Zajímal jsem se o astrologii, vyvolávali jsme spolu duchy a podobné pitominy. Ale zabýval jsem se už i Sušilovou sbírkou, kterou jsem nejdřív považoval za obrozenecký podvod. Protože jsem z Moravy a ty písně, které on tam jako moravské měl, jsem vůbec neznal. Byly zapomenuté. Je to ovšem nejprve literatura, a hudba, jakkoliv úžasná, ji kolorovala. Když se to otočí, a je to nejdřív hudba a pak až text, tak z toho buď vznikne patvar, což je nejčastěji dechovková sračka a kýč. Například to, co dělá Čechomor. Komerční pojetí, vzdálené kořenům. Opravdu lidová píseň žila, než přišli obrozenci a ve jménu národa ji zničili. A vše pak dokonali nacisti a komunisti, kteří lidovou tvorbu zneužívali taky.
Jednou jsem se i ptal Jarmily Šulákové, co vlastně zpívala, když byla hodně mladá, když se do lidové tvorby dostala budovatelská padesátá léta. Odmítla se o tom bavit. Pak se mi i vyhýbala. A přitom já ji to nezazlíval, když pak zpívala „Vstávaj Jano, hore, na baňu klopajú…“ – v té době to asi sotva šlo odmítnout. Jen mě to zajímalo.

 

Jak dlouho vám v sedmdesátých letech to společné hraní s Radimem Hladíkem vydrželo?
Dlouho. Většinou příležitostně, když měl čas. Myslím, že to byla sezóna 1974–75, kdy zrovna neměl kapelu a hrál se mnou stabilně celý rok. Tehdy také už začínaly první problémy, ale on se nijak nebál. Se mnou i se Šafránem vydržel až do konce. Natočili jsme spolu desky Stůj břízo zelenáVandrovali hudci.

 

Kryl nebo Ortel?

Současná generace mladých písničkářů zažívá doslova boom, přibývají téměř každým dnem. A zaregistroval jsem, že někteří čile komunikují i s Vladimírem Mertou – Jakub Čermák alias Cermaque ho třeba měl i jako hosta na své desce. Vy sám nějaké objevující se talenty sledujete?
Já tuhle scénu neznám. Ale Merta byl vždycky „všehoschopnej“ – v tom pozitivním slova smyslu. Občas spolu vystupujeme, obdivuju, jak je stále plný postřehů a jak mu to pořád skvěle hraje – to já hraju pořád hůř a hůř. Mám problém s pravou rukou, takže mě to pak nebaví moc hrát a degeneruju. A máte pravdu, ty mladý bych měl víc poslouchat. Ale já moc nikam nechodím. Jsem pořád na cestách, a tak jsem rád pak po večerech doma. Poslouchám spíš rádio, ČRo Plus. Ale tam je nehrají.

 

Tam zase můžete narazit na pána, co si myslí, že je Země placatá…
Lidi věří různým věcem. Ale nejvíc mě baví, když se ateističtí Češi bojí, že islám zničí křesťanskou kulturu. Tedy něco, co oni neznají. Navíc pravé křesťanství je otevřené všem a pomoc bližnímu je v něm jedna ze základních věcí. Občas si až říkám, v jakého Krista třeba takový pan kardinál Duka vlastně věří. Jemu asi nejvíc vyhovuje ten přibitý na kříži. A je opravdu zajímavé pozorovat, jak se ti věřící čeští křesťané také diametrálně rozcházejí s tím, co hlásá papež František, který by pro ně měl být největším vzorem a autoritou.

 

Vždycky jsem si říkal, že kdybych se s vámi osobně setkal, že se vás musím zeptat, jak zpětně vnímáte svou píseň Na Pražském hradě, ve které jste už v roce 1977 předpověděl, že zavřít Václava Havla je pro pány na Hradě riskantní, protože by se pak mohl stát prezidentem jako Gustáv Husák. To bylo skoro až věštecké?
Nojo – „jestli bychom na to neměli mysliti / že je to riziko někoho zavřiti…“ Tehdy jsem jen měl potřebu to napsat, protože mi zavřeli kamarády. Na Svobodné Evropě tu písničku pak dokola obehrávali, že se mi zprotivila. Tyhle politické písně ovšem stály vždy až v druhé řadě, a ty vážnější, jako jsou Pravděpodobné vzdálenosti, pro mě měly mnohem větší hodnotu. I když je určitě pravda, že díky těm lehčím, veselým písním jsem přežil. Jako páteř koncertů skvěle fungovaly, a ty těžší se pak lépe vnímaly.

 

Ano, kdybyste nezpíval balady a držel se jen těch veselých, rozverných písniček, měl byste to asi u posluchačů lehčí.
Nedávno mi říkali mladí na koncertě, ať jim zahraju tu písničku, co tam mám ty nácky… Podivil jsem se, kdeže mám nácky? A ukázalo se, že jde o Kata Mydláře, kde se zpívá „V srdci má pevný řád, že Čechem je, vše Čechům musí dát…“ Což jsem byl poněkud překvapený, protože ta píseň je navíc dost dlouhá, a pro Čechy vlastně naopak trochu nepříjemná.

 

Nejvíc vám asi u publika uškodil váš nekompromisní postoj k Jaromíru Nohavicovi. Nelitoval jste toho pak?
Ne. A to jsem přišel o hodně publika. Samozřejmě bylo škoda, že těch lidí ubylo, ale na druhou stranu mi ta reakce přišla až směšná, protože to byl především on, kdo svoje publikum podrazil. Tvářil se jako pronásledovaný, ale naopak spolupracoval s StB celé dva roky. Já jsem si to spočítal, bylo to dvacet tři setkání, na kterých se asi o fotbale nebavili. Zápisy se sice nezachovaly, ale účtenky za útratu při těch setkáních ano. Poslední má mimochodem datum 21. listopadu 1989. Legrační je, že jemu to publikum odpustilo, ale mně, protože jsem o tom mluvil nahlas, už ne. Co mě ale zamrzelo, že mi někteří z těch, kteří považovali za správné o tom mluvit, vyčítali, že jde jen o takovou rýmovačku. Ale posměšné písně jsou vždycky rýmovačky. Vznikají rychle a není tam žádná umělecká ambice, než jen se něčemu vysmát. To poselství musí být jasné, jednoduché a nedvojsmyslné. Hledat nebo chtít po nich uměleckou kvalitu, je pošetilé.

 

Proč myslíte, že například Karlu Krylovi jeho Dívku havířku, Píseň o žrádle, Bivoje, Vasila a další prvoplánově antikomunistické popěvky nikdo nevyčítá?
Je to v jiné souvislosti a byl starší, umělecky vlastně předešlá generace. U něj se jasně vnímala návaznost na Suchého a Šlitra a Osvobozené divadlo, které jsou takových legračních rýmovaček plné. Ale zajímavější je to, že ačkoli málokdo má tak širokou slovní zásobu a je tak bytostným intelektuálem, jako byl on, vždycky se snažil být lidový. Asi i proto Ortel okopíroval jeho projev a dokonce mi někdo posílal píseň, kde se zpěvák natolik snaží zpívat podobně, že si dotyčný myslel, že to je nějaká neznámá Krylova píseň: „Tohle si poslechni, ten Kryl už to věděl!“ Tak jsem si to poslechl a zjistil, že to je Ortel. Rozdíl v kvalitě textu jejich posluchači nepoznají, je to úderné a útočné, tak to přece musí být Kryl. Mně se zdá, že se Karel Kryl stal obětí – ti méně schopní formulovat své názory si z něj udělali mluvčího. V parlamentu se k němu pak hlásí komunisté, spolky se perou o to, kdo může položit květiny na jeho hrob… Projevuje se to, co je patrné už ze samotných písní – že v něm byl přítomný rozpor, vždy toužil být velký, protože byl vzrůstem malinký. Ta originalita a kvalita, která z toho rozporu vznikla, je úžasná, ale i snadno zneužitelná.

 

Nechci se na něj u soudu dívat

V médiích se vaše jméno objevilo naposledy v souvislosti se žalobou Karla Srpa. V jakém je ten spor stádiu?
Čekám, kdy soudkyně vypíše datum soudního stání. Žaloba byla podána loni v únoru, na podzim si soud vyžádal vyjádření k žalobě a můj advokát doktor Svejkovský sepsal brilantní odpověď, tak uvidíme. Ale je to celé absurdní – po čtyřiceti letech bych se měl omluvit svému udavači, že jsem o něm řekl, že byl udavač.

 

Co jste říkal jeho na obvinění, že vám StB dopomohla k vystěhování, a že to byl od ní vám vlastně dárek?
No, jak to říct… hahahaha. Daniela Drtinová mi pak v rozhovoru pro DVTV říkala, že to považuje za urážku, která je na žalobu. A já jsem jí na to odpověděl, že ten člověk je mi tak odporný, že žádnou žalobu podávat nebudu, protože bych se s ním pak musel setkávat a dívat se na něj u soudu. Lidi, kteří tomu nesmyslu chtějí věřit, tomu věřit stejně budou. A ti ostatní vědí, že to je celé blbost.

 

Zlobíte se dnes na své udavače, nebo už jste jim odpustil?
V mém spisu asi není nikdo, na koho bych se vyloženě mohl zlobit. Oni to obvykle byli spíš nešťastníci, které StB prostě dostala. Samozřejmě jsem ze spisu později zjistil, že nás jednou udal třeba i Vladimír Škutina. Byl z toho pokažený večírek. Strávili jsme ho na Bartolomějské. V jednu chvíli, bylo to o půlnoci, mě vedli po chodbě z jedné místnosti do druhé a potkali jsme Martu Kubišovou, kterou také někam vedli. A já jsem ji pozdravil a ptal se: „Marto, co tady děláš?“ A ona odpověděla: „No co by? Jsem u tebe na večírku, ne?“ Ale to nebylo nic vážného, ráno nás zase pustili. A se spoustou těch udavačů jsem se ani nestýkal – s Egonem Bondym jsme se nesnášeli. Podobné to bylo i s Jimem Čertem – takže ti mě prásknout nemohli, protože na mně nic nevěděli. V mém spise je překvapivě málo udavačů, z mých blízkých nikdo, do Šafránu se neprolomili.

 

Už je jasné, jak bude vypadat ta přesunutá loňská oslava vašeho půlstoletého koncertování?
Bude to 24. května. Ale jestli nakonec budu hrát sám a další detaily, ještě nevím. Je dost času, tak nás třeba ještě něco napadne. Ještě předtím se ale bude nahrávat nová deska, moje úplně první s frakounama. Vzniknout by měla, až budu v Indii, a až se v březnu vrátím, tak ji nazpívám.

 

Co to je za „frakouny“?
Petr Přibyl, první violista Národního divadla, si vybral dvanáct mých písní a muzikanty, kteří jsou opravdu mistři. Chtěl mi i ukázat, jaké napsal aranže, ale já jsem mu na to řekl, že to je podobné, jako když se v noci dívám na nebe. Hvězdy obdivuju, ale „rozumím“ jim zhruba podobně jako notám. Natáčet se nejspíš bude ve studiu v Národním divadle, ale jak to celé dopadne, jsem sám zvědavý.

 

Celé to byl jeho nápad? Kde jste se potkali?
Seznámil nás Radim Hladík, když vznikala deska V rozpitých barvách. Říkal mi: „Přijde ještě frakoun, ale neboj se, on hraje pěkně.“ A skutečně se ukázalo, že to zahrál skvěle, a je všestranný. A říkal mi, že se mu líbí moje písničky, a že by je někdy chtěl nahrát s klasickými muzikanty. A když pak umřel Radim, tak mi navrhl, že bychom to udělali, a já řekl „Jdeme do toho!“ Jen to bude stát dost peněz. Ale moc se na to těším.

 

Foto: Galén

Přidat komentář