Letos sedmačtyřicetiletý švédský kytarista Ulf Wakenius v mladých letech obdivoval rockové supertrio The Cream, od něhož přešel k instrumentálním klasikům moderního jazzu (Barney Kessel, Wes Motgomery, Joe Pass), aby se pak vypracoval na takovou úroveň, kdy jako sideman spolupracoval s Michaelem Breckerem, Maxem Roachem, Philem Woodsem, Joem Hendersonem a mnoha dalšími jazzovými velikány. Šest let byl členem tria Oscara Petersona, v němž držel zdárně krok s virtuozitou svého leadera a kromě výrazných melodických sól nahrazoval polyrytmickým timingem bicí nástroje. Na první poslech Wakenius patří k jazzovému mainstreamu, zdání však může klamat, vždyť jeho nejvyšším hudebním ideálem je John Coltrane. Na Wakeniusově albu Live (Dragon, 1999) je pocta Coltraneovi, devatenáctiminutové bluesové rubato Mirror Expresions a dvouvětá skladba Notes To J. C., parafrázující proslulé téma Mistr P. C. Mezi svými nejoblíbenějšími klavíristy Wakenius jmenuje vedle Petersona Herbieho Hancocka a také Keithe Jarretta.
Triový kompaktní disk NOTES FROM THE HEART (ACT/ARTA, 2006, 55:43), na němž s Wakeniusem hrají dánští kolegové kontrabasista Lars Danielsson a na bicí Morten Lund, je přehlídkou jedenácti skladeb Keithe Jarretta. Zazní zde jeho známá témata Belonging, The Windup, My Song, U-Dance a další. Pozoruhodný je fakt, že tato nahrávka vznikla ve dvorním studiu Rainbow mnichovské společnosti ECM v péči předního Eicherova mistra zvuku Jana Erika Konshauga. Zvukem také odpovídá kultovní značce ECM a je kupodivu, že Wakenius na své kytaře dokázal transformovat Jarrettovu hudbu s takovou věrností a přesností. Wakenius je omračující virtuos, vždyť jeho technické mistrovství uznávají i Pat Metheny a John Scofield. V případě kompaktu Notes From The Heart je Wakenius sice stylisticky věrný Jarrettovi, pranic však k jeho hudbě nepřidává, nijak ji nerozvíjí. Danielsson a Lund hrají sice pěkně, nikoliv však na nebetyčné úrovni kontrabasisty Gary Peacocka a bubeníka Jacka DeJohnetta. Je možné stokrát smekat před tím, že Wakenius s šesti strunami a svou až neuvěřitelnou obratností převedl témata Jarrettova klavírního křídla do zvuku kytary, ale výsledek působí zaprvé i zadruhé zase jen technicky. Možnosti jazzu jsou ale v tom, že každý může zahrát sám sebe tak, ,jak mu zobák narost‘.