aneb od šansonu přes komorní jazz po oratorium (s přídavkem Malasartes musique).
Sídlo Ambiances Magnétiques, možná známějších pod šifrou AM, je v kanadském Quebecu, a to (spolu)určuje jejich program, neboť Quebec je metropolí francouzské Kanady a je tudíž pochopitelné, že i hudba, kterou AM vydávají, bude mít do značné míry blízko k francouzské tradici.
To si můžeme ověřit hned na albu vokalisty a basisty Pierra Cartiera CHANSONS DE LA BELLE ESPÉRANCE (63:47), v jehož sextetu najdeme tak známé hráče, jako je saxofonista a flétnista Jean Derome a trombonista Tom Walsh. Cartier je šansonier s vemlouvavým hlasem, jeho přístup k písním, které najdeme na tomto CD, je však poněkud promiskuitní: francouzskou inspiraci prostřídává či doplňuje zaujetím pro milostné songy z Broadwaye či jazzovou inspirací. Drobný příklad: Figure d’éternité. Sám Cartier shledává, že je mu blízká melancholie poezie Jacquese Préverta, a skutečně: jeho až bolné písně o lásce, mezi jejichž autory najdeme i Guillauma Apollinaira, fascinují citem a opravdovostí.
Klarinetista Robert Marcel Lepage nazval svůj projekt PEE WEE ET MOI (58:12) – a tím Pee Wee míní legendárního amerického hráče na klarinet Russela, který žil v letech 1906 až 1969 a který svého času prohlásil: „Existují stovky klarinetistů, kteří hrají lépe než já, avšak nikdo jiný nehraje tak jako já.“ Kromě dalších hudebníků, jako je známý kytarista René Lussier, si Lepage přizval ke spolupráci i šest klarinetistů, a je třeba uznat, že usiluje o obdobně osobité podání, jakým se mohl chlubit Pee Wee Russel. Aby nedošlo k nedorozumění: kromě prvního a závěrečného blues, která pocházejí z Russellova odkazu, je všech dvanáct skladeb Lepageovým dílem – je to jakýsi hudební portrét, skládající z jednotlivých střípků či aspektů celkový profil tohoto jeho – jak tvrdí – antipoda.
Výrazně jazzový záběr má i dynamické trio – kytarista Antoine Berthiaume, kontrabasista Michel Donato a bubeník Pierre Tanguay na kompaktu ELLEN’S BAR (50:52). Věnovali ho všem svým přátelům z Montrealu a New Yorku, především tanečnici Ellen Bar, která se v trochu obměněné podobě objevuje v titulu a která, jak kytarista dokládá, byla významnou součástí jeho života, ale také kytaristovi Dereku Baileymu, který zemřel několik dnů po dokončení tohoto alba. Berthiaume jako skladatel i jako interpret spíše zaokrouhluje, nežli odhaluje, ale právě v tom je určitý šarm jeho podání. A ve svých spoluhráčích má plnou oporu, zejména Tanguay, který je jedním z nejfrekventovanějších perkusistů na AM, tady jednoznačně exceluje.
Komorněji laděné je album TODAY IS A SPECIAL DAY (49:33), pod nímž je podepsána trojice mladých muzikantů: saxofonista a klarinetista Philippe Lauzier, kontrabasista Miles Perkin a perkusista Robbie Kuster. Propojují bez zřetelných švů napsanou a improvizovanou hudbu a řekl bych, že jejich elaborát není na AM poslední. Tento debut totiž dosvědčil, že se dokázali oprostit od vžitých schémat a že si našli svůj tlumený, nicméně niterně pojatý přístup, který dokáže fascinovat.
Kytarista Tim Brady se na desce se střízlivým názvem GO (65:54) oddává (dle podtitulu) kytarové posedlosti. Dvanáct zastavení ukazuje jeho ,osudový‘ nástroj v nejrůznějších souvislostech: na pódiu i ve studiu, ve spojitosti s elektronikou, v závislosti na počítači, v souvislosti s nahranými pásky, se smyčcem, jakožto perkusivní instrument atd. Jak se říkává: takové album je ,mus‘ pro fanoušky, závislé na kytarovém hraní.
■ Ostatně podobné zaujetí pro hru na elektrickou a preparovanou kytaru projevuje i Arthur Bull na CD CONCENTRÉS ET AMALGAMES (52:52) – a vydatně ho podporuje hráč na bicí a perkuse (ale také s akustickou a klasickou kytarou) Daniel Heikalo. Ti dva spolu hrají už od roku 1996 a na AM se spolu už objevili, ale většinu svých výtvorů vydali u konkurence. Je patrné, že si dovedou porozumět na letmé gesto: jejich jedenáct zcela volných improvizací má pohotovost, zralost a spontaneitu, jejich mnohdy perkusivní přístup je přitažlivý, nicméně neztrácí na introspekční hloubce.
Známe pěknou řádku kompaktů, na kterých ústřední muzikant předvádí svoji dovednost a pohotovost při setkáních s dalšími hráči – většinou v duetech nebo triích (občas i alotriích). Pojmenování číslicí 3 (42:31) svědčí o tom, že klarinetistka Lori Freedman (mohli jsme ji slyšet například se souborem SuperMusique) si zvolila šest montrealských hudebníků, s nimiž vytvořila tři tria. Třináct záznamů z koncertů v těchto různorodých obsazeních, uskutečněných ve dnech 2., 3. a 4. června 2005 v montrealském bistru Le Va-et-vient, na tomto ,kompendiu‘ najdeme a je třeba říci, že nejde o ono zmíněné předvádění vlastních schopností, ba ani o obvyklou méně či více učesanou souhru, nýbrž o značně neobvyklý improvizační projev, narušovaný elektronickými přípodotky a studiově následně remixovaný. Samozřejmě koncepce i výsledné znění se liší podle zvolených spoluhráčů a o těch je třeba povědět, že patří ke kanadské hudební smetánce. Posuďte sami: v první trojici jsou to kytarista René Lussier a hráč na gramofony Martin Tétreault, ve druhé kontrabasista Nicolas Caloia a perkusistka Danielle Palardy Roger, v té třetí pak saxofonista Jean Derome, který tady hraje rovněž na malé objekty, a perkusista Rainer Wiens, který se věnuje i preparované kytaře. Je to značně překvapivé album a vychutnáte si je možná plně až při opětovném poslechu.
U Danielle Palardy Roger se v tomto přehledu musím zastavit ještě jednou, jestli chci alespoň náznakem zachytit námětovou a žánrovou šíři katalogu AM. Je totiž autorkou oratoria, zmíněného už v titulku. Její dílo mělo vždy značnou vyhraněnost a vymykalo se běžnému očekávání, tentokrát je však BRUIDUCOEUR, PRIERES DES INFIDELES (59:18) zcela výjimečné. Pojednává o posledních chvílích člověka a skladatelka jeho provedení svěřila třináctičlennému amplifikovanému sboru, dvěma vypravěčům, dvěma sólistům a dvěma perkusistům. Rozechvívající předsmrtné litanie tu skutečně vyvolávají pocit elegičnosti blízkého umírání, opakování určitých slov nebo slovních seskupení připomíná pohřební hrany, celková atmosféra má až záhrobní vtíravost. Je to memento, autorka má však pravdu, když se zmiňuje i o svém poněkud ironickém vztahu k lidské smrtelnosti, což jí právě dovoluje jakési podvojné vyznění. Tak tomu alespoň je mezi umírajícím LUI a glosující ELLE, agonie versus sžíravé glosování. Kritika oratorium ocenila jako závažný počin ,nové hudby‘ a s tím nelze nesouhlasit.
■ Workshopově zní sextet italského pianisty Gianniho Lenociho v devíti kompozicích alba SEXTANT (46:02) (autorem sedmi je sám Lenoci, po jedné převzal od Mortona Feldmana či Erica Dolphyho). Což znamená: nápaditě, nečekaně, rozmanitě. A mezi jazzem a vážnou hudbou. AM svými italskými tituly – v poslední době tu vyšel i zajímavý projekt AnteNata s Danielou Cattivelli – potvrzují, že s touto scénou je třeba stále více počítat.
■ Pod patronancí a v distribuci AM se etablovala Malasartes musique, a to dvěma kompakty naráz – jak MUZIKA (58:38) saxofonisty Damiana Nisensona, tak AURORES BORÉALES (71:25) kontrabasisty Jeana Félixe Maillouxe obsahují příjemný melodický jazz; nečekejme od nich žádné novátorství, tím méně zvukové záludnosti. Obě tria (to první opět se známým bubeníkem Pierrem Tanguayem) hrají spíše konejšivě a pohybují se v dávno vytčených kolejích, nicméně jejich výkon je třeba respektovat. Takže: Malasartes musique je a může být i do budoucna komerčnějším pendantem k Ambiances Magnétiques.