Kitto Records, 2022, 22:17
U toho, abyste bez zádrhelů komentovali současnou africkou elektronickou scénu, asi záleží na zkušenostech a věku – panebože, už je to tady! – a míře jejímu propadnutí; ne každý je totiž ochotný investovat čas do naposlouchání tun elektroverzí lokálních stylů dnes a denně se na nás valících z nejrůznějších směrů, což často jen vede k tomu, že to ze samého zahlcení a pocitu, jestli občas náhodou neposloucháte to samé, raději vzdáte; nebo omezíte. Kdo si má také pamatovat všechna ta jména, tedy když je dokážete vůbec napoprvé správně přečíst a vyslovit. Přitom vás ta hudba přitahuje, jen k ní najít ten správný klíč. Existuje vůbec? Tak určitě: je dobré chodit si pro informace k prověřeným zdrojům, cíleně vyhledávat cokoliv známého, s čím se dokážete identifikovat a konečně: marné není ani rozhodnutí, že u všeho nového, co se šustne, nemusíte vlastně být. Svět se kvůli tomu točit nepřestane. Nebo si můžete nechat poradit, to není žádná ostuda a tip na epíčko mezinárodního tria Nyamekye Junction berte za tutovku. Začněme staromilskou radostí: ve čtyřech skladbách se zpívá bez auto-tune, elektro polyrytmické groove a fantastické bubnování Ma.ttica (Němce jako poleno) nepřipomíná exhibici, zato vytváří polštář pro silné melodie. Soulové hlasy producentky Betiny Quest z Burundi a ghanského skladatele Eliho A Freeho, znějí sólově, nebo když si, jak je v západoafrické hudbě zvykem, odpovídají, nesmírně šik. V závěrečné, postupně k vrcholu stoupající hymnické skladbě Aduro pak přímo kouzelně a naléhavě. Tohle ale Západoafričané umí: s tísnivými tématy – tady pocit, že jsou na dně, protože postkoloniální svět okolo nich je jedna velká katastrofa – dostanou do své hudby vždycky ne zrovna běžné emoce.
Tradiční dřevěné perkusní nástroje nejsou v electro soundu zvuku na ozdobu, a když se nedočkáte kytar, řeknete si, no a co. Na seznam očekávání roku 2023 si trio zapíšete i tak okamžitě.