O.R.k.: Soul of an Octopus

Dva roky po debutu Inflamed Rides přichází O.R.k., toto roztodivné společenství zvědavých hudebních myslí a zároveň čtyř velkých osobností spojených v jednu sílu, s brilantně vypiplaným počinem. Soul of an Octopus je až neočekávaným zdokonalením a jasně zřetelným vývojem kapely jako celku, který překvapuje o to víc při vědomí, že jednotliví členové navrch fungují porůznu v dalších cca deseti svébytných projektech (King Crimson, Porcupine Tree, Beserk, Random Noise Generator, Stick Men, Marta sui Tubi ad.). Pokud Inflamed Rides znělo, řečeno eufemisticky, hodně „špinavě“, nová deska je dokonale hotová práce jak po zvukové stránce, tak hlavně co se týče hudebních nápadů a stavby skladeb. Bubeník Pat Mastelotto to přičítá několika skutečnostem: „Mix prvního alba dělal náš zpěvák LEF (Lorenzo Esposito Fornasari) doma ve svém malém bytě a novou desku míchal Marc Urselli. Nástroje tu jsou zřetelnější, vokály srozumitelnější a čistší. Tak jsme to chtěli. A i když jsme se s Marcem nepotkali, posílali jsme si během mixování připomínky. Marc znovu sahal na hotové věci a dělal nové mixy, dokud jsme nebyli všichni absolutně spokojeni. Tohle album je už víc o naší tvůrčí spolupráci, protože jsme se mezitím loni na šňůře víc poznali.
Písňový avant-rock s experimentálním přístupem. Tahle fádní věta mne napadla po prvním poslechu Soul of an Octopus. Znalec – hnidopich může ohrnout nos nad zjištěním, že otvírák Too Numb je nepřiznanou krádeží základu písně Woke Up This Morning ze seriálu The Sopranos od britských mixujících elektroniků Alabama 3. Mohl bych zas oponovat, že ti ono téma okopírovali od Barryho Adamsona… Too Numb O.R.k. zohýbali po svém, aniž by porušili její uvolněnost, má neklidnou, ale návykovou melodii a valí se na nás s čistě rockovým tlakem. Vůdce kapely LEF vládne skvělou barvou hlasu a v náznacích je zjevné jeho operní studium, může tahat tóny až hluboko z hrudi, pak volně přejít do řevu a s dokonalou lehkostí v průběhu jedné písně zas zjemnit k baladické sladkobolnosti. Inovativní kytara Carmela Pipitoneho se proměňuje z velejemného vybrnkávání v mikrotonálních arpeggiích ohýbaných akustických linek v surově špinavou hru s vaší špinavou myslí (Collapsing Hopes), zanořuje se a zas vynořuje a v nesnesitelných hrůzách se zuřivě šklebí. Rytmická sekce basy Colina Edwina a bicích Pata Mastelotta zní sebejistě, silně a v tom nejlepším slova smyslu je dokonale bezpečnou oporou celku. Je to rockový motor! Až mystické pocity vyvěrají z pomalé skladby Heaven Proof House, jež začíná prolínáním šeptaného hlasu, vybrnkáváním Carmelovy kytary a přimíchané melodie samplovaného violoncella. Na jemném základu, kdy se připojí hypnotická basa a jazzově klokotající bicí, pak LEF velmi zvolna přejde do zpívané verze a v barvě hlasu jako by se nám ze záhrobí vracela tajemná interference Bowie/Cohen. Snad nejintenzivněji lze spojení všeho výše popsaného pocítit, včetně violoncella, v hymnickém závěru Till the Sunrise Comes – něhou i bolestí zlomený hlas lká, „pattonovsky“ extaticky křičí a vyje, kytara řeže i kvílí, basa ve skluzech bublá i duní a transovní bicí ženou band do finále. Na Soul of an Octopus je upřímně těžké najít nejmenší vadu.

K poslechu: O.R.k.: Soul of an Octopus

RareNoiseRecords, 2017, 40:40

Přidat komentář